K výročí 17. listopadu: jak padl komunistický systém v Evropě podle Gorbačovova životopisu, třetí část

4. 11. 2026 / Boris Cvek

Důležitá je pasáž o názoru Moskvy na SDI (tj. Reaganův sen přenést vojenskou obranu do kosmu). Sovětská armáda považovala SDI, jak byla prezentovaná, za nerealistickou věc, a i kdyby se prý Spojeným státům něco takového povedlo, nebyl by pro Sověty problém to prolomit. Nicméně stejně tak v Moskvě panovaly obavy, že za SDI se skrývá ve skutečnosti něco jiného, třeba rozmístění vodíkových bomb na oběžnou dráhu. V každém případě Gorbačov měl zastavení SDI jako svou naprostou prioritu. Pod dojmem špatného vývoje ve světě a zejména proto, že potřeboval Spojené státy pro stažení z Afghánistánu i pro ekonomický rozvoj vlastní země, vymyslel, že naláká Reagana na předběžný summit ohledně plánování návštěvy ve Washingtonu, a tam mu předloží návrh, který nebude moci odmítnout: masivní likvidaci strategických jaderných zbraní (těch se US bály nejvíce) na obou stranách za podmínky, že Spojené státy po deset let neposunou SDI mimo laboratorní výzkum. Sovětský svaz nabízel i další do té doby nemyslitelné ústupky.

Gorbačov si vybral jako místo schůzky Reykjavík. Američané byli ohromeni velkorysostí nabídky, ještě více je ohromilo, že Gorbačov si jako člena vyjednávacího týmu vybral šéfa generálního štábu Sovětského svazu, s nímž to šlo jako po másle (žasli, jak skvělý je to chlapík). Problém byl v SDI. Reagan odmítal ustoupit. Pořád opakoval, že Spojené státy SDI poskytnou i Moskvě a že to je cesta k odzbrojení. Reagan souhlasil s plánem na zbavení se jaderných zbraní úplně (negativně na to pak reagoval šéf generálního štábu Spojených států, s nímž to nebylo konzultováno, a premiérka Thatcher, která viděla v jaderných zbraních záruku míru), nicméně cestou k tomu mělo být SDI. Byla to samozřejmě pitomost. Gorbačov navíc namítal, že nemůže věřit, že by jim Američané poskytli zbraně, když jim odmítají prodávat normální mírovou techniku pro zemědělství atd. Reagan opakoval, že rád přijme nabídku na radikální odzbrojení, ale že SDI se vzdát nemůže. Summit ztroskotal.

Reagan pak byl v USA vytížen aférou Irangate. Gorbačov slíbil politbyru, že pokud Reagan nabídky odmítne, prohlásí ho před celým světem na tiskové konferenci za toho, kdo nechce mír. Na tu tiskovku Gorbačov jel odhodlán to udělat, byl velmi rozčílený na Reagana. Nicméně jakmile viděl před sebou novináře z celého světa, prohlásil jednání za velký úspěch, protože už jen málo zbývá k dosažení vzájemné dohody a společného cíle radikálního odzbrojení. Před politbyrem pak prohlásil Reagana za strašného člověka, hlupáka, troglodyta, ale ujistil soudruhy, že dohoda bude. Přitom mnoha lidem v politbyru bylo jasné, že krach jednání musel čekat každý, kdo trochu rozumí diplomacii. Na konci roku 1986 neměl Gorbačov vlastně nic. Armáda byla stále v Afghánistánu, ekonomické podmínky v Sovětském svazu se stále zhoršovaly – a k obojímu potřeboval dohodu se Spojenými státy.

“At this point, Gorbachev could have challenged Reagan to sign a treaty requiring the United States to share SDI. If Reagan had agreed, a firestorm would have exploded in Washington and allied capitals, leaving Reagan to cope with the consequences. Instead, it was Gorbachev who exploded: he “could not take the President seriously.” The United States “was unwilling to give the Soviets oil drilling equipment, automatic machinery, even milk factories.” So for the United States to hand over SDI “would be a second American revolution, and it would not happen.” Reagan had said: “If I thought the benefits would not be given to others, I would give up the project myself.” Gorbachev doubted the president even “knew what the project contained.””

“The prospect of SDI, like a science-fiction phantom with magical powers, brought the agreement within reach and then vaporized it. For Reagan, it was SDI that rendered nuclear weapons obsolete. For Gorbachev, SDI rendered an agreement to abolish them impossible. The rest of the discussion, which centered on SDI, was passionate but unproductive. Gorbachev took “a principled” stand. Reagan said he could not “give in”. Reagan said the American right-wing was “kicking his brain out”. Gorbachev said Reagan was “three steps away from becoming a great President,” that if two of them could just settle their differences, all of Reagans critics “would not open their mouths” and “the whole world would cheer”. Reagan said it was “just question of one word”, that is, “laboratories”. Gorbachev said he “could not return to Moscow” if he allowed the testing of weapons in space; he would be called a “fool and not a leader”. Reagan asked Gorbachev to drop that word, “laboratories”, as a personal “favor”. “If they could agree to ban research in space,” Gobachev responded, “he would sign in two minutes”. He had “tried”. His “conscience” was “clear before the president and the people.” What had “depended” on him he had done.”

“Everything was dancing on the head of SDI. According to Schultz’s close aide ... Gorbachev seemed “rattled”, even “losing his confidence” and his “command of himself”. And now it was over, he was going to face thousands of correspondents waiting downtown. It felt, recalled his bodyguard Medvedev, as if Gorbachev were going to face the “guillotine”. “He was very angry”, remembered Dobrynin, who was riding with him, “eager to denounce Reagan at his press conference. We who were with him were trying to calm him down”. Gorbachev had promised the Poliburo that if Reagan rejected his offers he would condemn the president as the main obstacle to world peace. But that would only further delay the kind of US-Soviet settlement on which Gorbachev's whole program depended, while hardly excusing his own miscalculation since, in most Soviet eyes, Reagan intransigence was all too predictable.

What happened next was classic Gorbachev. When he entered the opera house, he recalls, “thousands of journalists”, usually “merciless, often cynical, eve brazen,” rose and stood silently and anxiously. Gorbachev was “gripped by excitement, maybe even more than that, I was stunned. It was as if they represented the whole human race, waiting for their fate to be decided.” It was then “that I understood what happened at Reykjavik and how I had to act.” (...) His message he recalls, was “For all its drama, Reykjavik wasn’t a defeat but a breakthrough.” To which the audience reacted with “thunderous applause. Everyone jumped up in their seats.”

William Taubman: Gorbachev, Simon & Schuster 2017, str. 298-302.

V lednu 1987 Gorbačov vyhlašuje demokratizaci, v létě ekonomické reformy, v listopadu v projevu k výročí revoluce veřejně kritizuje Stalina. Všechno ale bylo tak napůl. V tomto roce Gorbačov začíná také pociťovat, že události jsou silnější než on, že je unášen proudy někam do neznáma, začíná být pesimistický. Příprava na lednové zasedání ÚV zašla tak daleko, že se v kruhu kolem Gorbačova uvažovalo, že komunistická strana musí být podrobena politické soutěži s jinými stranami. Nakonec se ale usoudilo, že to je příliš. Gorbačov přišel s poměrně neurčitou vizí, že lidé musejí mít právo rozhodovat o svých představitelích, že přece socialismus nemůže stát na strachu z lidí. Jenže, jak podotýká autor, přesně na tom celou dobu stál. Hlavním motivem budování vlády komunistů byl strach z lidí.

Zajímavé je, že zde se Gorbačov poprvé dostává do konfliktu s Jelcinem – a Jelcin je na straně konzervativců, pochybuje o demokratizaci, vypracuje ke Gorbačovovu návrhu kritické stanovisko, v zásadě brežněvovské. Gorbačov v osobním rozhovoru tvrdě prosazuje svou a Jelcin ustupuje. Ze strany Gorbačova jde také o vstřícné gesto, o pokus začlenit tehdy ještě bezvýznamného Jelcina do svého okruhu: ujišťuje ho o spolupráci a pomoci. V každém případě Gorbačovův text o demokratizaci je schválen na ÚV jednomyslně. Ve skutečnosti málokdo věřil, že by se to mohlo někdy realizovat.

Složitější to bylo s ekonomickými reformami. Ekonomičtí poradci Gorbačova prosazovali úplnou liberalizaci trhu. Přece to nemá být tak, že lidé soutěží o zboží, naopak firmy by měly soutěžit o zákazníky. Sovětský systém byl založen na tom, že se vyrábělo bez ohledu na poptávku, takže velká část zboží chyběla a velkou část zboží nebylo možné prodat. Nemluvě o kvalitě. Rok 1986 nedopadl ekonomicky nejhůře, ale v lednu 1987 byla už čísla děsivá: jenom 67 procent strojírenské výroby bylo ve stavu použitelnosti, zboží za 3 miliardy rublů nemělo žádného kupce, polovina výroby kovů byla ztracena v důsledku nehod. Sovětský svaz dovážel ze Spojených států a z Francie obilí za vyšší ceny, než byla cena domácí produkce.

Tohle byly silné argumenty proti vládní pozici, představované zejména premiérem Ryžkovem. Ryžkov a jeho ministři odmítali, aby vláda ztratila kontrolu nad ekonomikou. Velmi složité diskuse skončily kompromisem, který nemohl fungovat. Perestrojka v politice i ekonomice byla vyhlášena, chválena, Gorbačov říkal lidem, že jen pár těžkých let a bude dobře (to byla jedna z jeho fatálních chyb, obecně hodně kecal a málo chápal, co se vlastně reálně děje – věřil tezím, aspoň navenek na tom stavěl svou politiku). Jenže reálně došlo v ekonomice k tomu, že podniky naskočily na princip zisku tím, že vyráběly raději luxusní zboží pro věrchušku (která měla peníze) a vykašlaly se na zboží pro běžné občany. To jsou ty zákruty reálné transformace. Velmi důležitá lekce. Ono je vlastně fascinující, že si někdo někdy mohl myslet, že na zcela jiné bázi společenských vztahů a mentalit vybuduje pouhým zavedením „tržních principů“ západní kapitalismus. To samé s demokracií.

Co bylo ale už v roce 1987 největší problém a příčina tenzí, to nebyla perestrojka, ale glasnosť. Média a autoři knih se „utrhli z řetězu“. Vyvolávalo to velkou nespokojenost v ÚV, sám Gorbačov se toho začal bát. Glasnosť měla být tím, co lidi získá pro reformy. Měla objektivně a konstruktivně kritizovat starý systém a budovat silnou motivaci pro reformy. Nicméně ve skutečnosti právě glasnosť perestrojku poškodila, protože samozřejmě umožnila – a ne vždy zcela objektivní – útok na ni samu. Gorbačov argumentoval Západem, že tam se běžně a velmi otevřeně mluví o veřejných věcech, dokonce o velkých postavách minulé a současné politiky. A to byla největší bolest glasnosti: jak se postavit k minulosti? Mnozí lidé ve vedení komunistické strany se báli, že Gorbačov směřuje k očerňování minulosti a celého systému (a byla to pravda), a Gorbačov se zase bál, aby z toho nebyl obviněn. Kvůli glasnosti se proti němu začal stavět muž číslo dvě režimu a dosud klíčový spojenec Ligačov (měl v tom ostré konflikty s Jakovlevem a Gorbačov je musel rozsuzovat).

Gorbačov připravoval velkou veřejnou kritiku Stalina (Lenin a revoluce byli samozřejmě nedotknutelní) a snažil se to uchopit tak, že obyčejní lidé, kteří za Stalina budovali ekonomiku a vyhráli válku, byli dobří, zatímco Stalin a jeho systém byli zrůdnost. Vracel se ke zkušenostem svých prarodičů. Nakonec ale jeho projev, i když byl vnímán jako zlomový, byl umírněným kompromisem. Zásadní tabu prolomil tím, že veřejně všem řekl, že Stalin o zločinech věděl. Z toho si můžeme udělat obrázek, v jakém mentálním stavu sovětská společnost byla, když byť tohle prohlášení bylo boření velkého tabu a šokující průlom. Zajímavé se mi zdají námitky konzervativců proti projevu, jak ho Gorbačov představil pro schválení na ÚV (samozřejmě všichni tleskali a projev byl schválen jednomyslně, ale pak se právě objevily námitky):

“Ligachev: more emphasis on Stalin’s battle against “Trotskyism”. Gromyko: How, in the absence of collectivization, could the country have survived World War II? Chebrikov asked sarcastically how anti-Stalinist literary works had managed to become “the basic texts of Marxims-Leninism”. Solomentsev: more coverage for wartime heroism, not to mention the glorious postwar “renewal: Wasn’t that heroic as well?” As for “dekulakization” (that abstract euphemism for the murder of millions of peasants), yes, there had been some excesses, but not uniformly in every district. Gorbachev replied with some heat: “I remember how my grandmother assessed collectivization.” “What enmity! Brother against brother, son against father, whole families torn apart. Quotas sent down from above: how many kulaks to exile. They rushed to fulfill the quotas; it didn’t matter whether you were kulak or not. The same thing happened in 1937, except this time each district, each village, had a quota for the number to be executed.”

Interestingly enough, given his later radicalism, Yeltsin's critique also sounded conservative: too much focus in the draft on the “bourgeois-democratic” February 1917 revolution rather than glorious Bolshevik Revolution of October; warmer tributes to Lenin needed; more attention to the "smashing of Trotskyism". Yeltsin got in a needle about Gorbachev's habit of delineating “stages” of perestroika and indicating how long they would take: “Better not talk about stages,” said Yeltsin sensibly, lest people be disappointed when they failed to bear fruit. “Just say simply... what the next task is and the one after that.”

(...)

Gorbachev's address was titled “October and Perestroika: The Revolution Continues”. (...) A mixed characterization of Trotsky was removed at the last moment. So were incriminating, personal details about Stalin, statistics on the number of people liquidated under Stalin, and a formal endorsement of the “new pluralism”. Gorbachev hailed the revolution itself and Lenin, of course. Stalin, however, was not fair game. Gorbachev condemned Stalin-era lawlessness as “vast and unforgivable”, and, as if rebutting his grandfather’s faith that Stalin didn’t know what was done in his name, proclaimed the truth so many Soviet citizens still refused to admit: “Stalin knew.””

William Taubman: Gorbachev, Simon & Schuster 2017, str. 320-321.

Jelcin byl v roce 1985 stranickým bossem ve Sverdlovsku, významné oblasti, odkud se rekrutovali lidé v nejvyšších pozicích. Špatně nesl to, že Gorbačov ze Stavropolu ho předběhl. O ctižádosti a psychické labilitě Jelcina nemůže být pochyb. Když se dočkal vzestupu, byl ponížen, že se nedostal přímo do politbyra. Stal se „jen“ kandidátem členství a šéfem moskevských komunistů. V Moskvě začal „řádit“, vyhazoval staré struktury, chodil mezi lidi do ulic, dokonce zahájil mediální kampaň, která ukazovala lidem, jak si žila komunistická šlechta. Jelcin dal také o své vůli rozhovor americkým novinám. Gorbačov to všechno chválil, ale nikoli vřele. Jelcin se mu chtěl svým radikalismem zalíbit a toužil po rychlém, radikálním průběhu perestrojky. Gorbačovovi zase záleželo na tom, aby hladce proběhly oslavy VŘSR. Jelcin svým chovám proti sobě postavil většinu politbyra a zejména Ligačova, muže číslo dvě. Paradoxně právě Ligačov stál v minulosti za Jelcinovým vzestupem. Naopak podle Andropova byl Jelcin jen konstruktér, technik, ne politik.

Jelcin hodně pil a bral různé léky na spaní, pracoval dvanáct i více hodin denně. Nakonec se zhroutil. Napsal Gorbačovovi rezignační dopis na obě své funkce (kandidát politbyra a šéf moskevských komunistů). Gorbačov byl velmi překvapen, byl v té době na své dače na Krymu. Hned Jelcinovi volal, prosil ho o odklad rozhodnutí, že si o tom popovídají později. Pak se k tomu už nevracel. Myslel si, že tím zachránil poklidné oslavy výročí revoluce. Blížilo se plénum ÚV, kde měl Gorbačov představit návrh svého projevu právě k VŘSR. Jelcin chápal telefonát ovšem tak, že před plénem bude mít schůzku s Gorbačovem, kde vše proberou. Gorbačovovo mlčení viděl jako zlomenou hůl. Když došlo k plénu, očekávalo se, že Gorbačovův návrh bude schválen bez diskuse a jednomyslně. Pro forma se Ligačov obrátil na plénum, zda chce někdo diskutovat. Opatrně se hlásil Jelcin a bylo by to asi přehlédnuto, kdyby se toho nechopil Gorbačov. Taubman se zabývá různými variantami motivů, co se vlastně v obou mužích dělo, proč jednali, jak jednali. Jelcin vystoupil a zaútočil na Ligačova kvůli bossingu, upozornil na to, že perestrojka jsou jen slova bez výsledků a obvinil Gorbačova z kultu osobnosti. Gorbačov reagoval tvrdě, ale přece jen v jistých civilizovaných mezích. Nejvíce ho pobouřila představa, že o rezignaci Jelcina na funkci bosse moskevských komunistů má rozhodnout moskevský výbor. Vlastně celé to byla parodie na demokratizaci a glasnosť. Jelcin sám přitom nebyl podle Taubmana demokrat, ale populistický autoritář.

Nejhorší byla reakce pléna a jiných funkcionářů. Jelcin byl podroben strašnému ponížení a poplivání, kult osobnosti zažil své orgie. Nakonec se ponížil, posypal si hlavu popelem. Po nějaké době ho našli v kanceláři v louži krve, způsobil si nůžkami povrchová zranění na hrudi atd. Gorbačov jím začal hluboce pohrdat. Dlouho si pak ani na vteřinu nepřipustil, že tento člověk ho jednou politicky zlikviduje. Gorbačov volal Jelcinovi do nemocnice a lákal ho na sjezd moskevských komunistů, kde měl být odvolán. Za účast dostal slíbeno ministerstvo. Ale Gorbačov dal Jelcinovi jasně najevo, že mu nikdy neodpustí, nikdy nezapomene a nikdy ho nepustí do vysoké politiky (tedy do vedení strany). Zasedání moskevských komunistů byla další děsivá fraška. Jelcin byl kritizován a ponižován. Gorbačov ho po svém tvrdém projevu podpíral za loket, když se Jelcin drápal na pódium. Šéfem komunistů v Moskvě byl zvolen Zajkov, který pak s úlevou prohlásil, že s Jelcinem je konec.

Taubman si klade mnoho zajímavých otázek kolem. Proč třeba Gorbačov Jelcina neposlal někam na úplnou periferii, jak to dělali se svými oponenty Chruščov a Brežněv? Asi se ho nebál. Udělal Jelcina šéfem jakési komise pro konstrukci strojů. Nicméně ve veřejném povědomí se Jelcin stal mučedníkem režimu. Jeho popularitě celá tato absurdní fraška velmi pomohla. Myslím, že to dokonale ilustruje dějiny, politiku, lidské životy – ne že by takové byly vždycky, ale že takové bývají a že tyhle spleti bizarních událostí mohou být rozhodující. Jelcin byl rozhodně psychicky labilní, Gorbačov na něj ale taky reagoval příliš emocionálně. Navíc zásadní roli hrály zvyklosti režimu, zvyklosti tzv. kritiky a sebekritiky. Jelcin ale velmi těžce snášel už jen to, že mu Gorbačov z pozice nadřízeného tykal. Co teprve ta monstrózní představení na ÚV!

“What happened next, recalled Central Committee official Karen Brutens, who witnessed it, was a “five-hour Bacchanalia”. “Eyes ablaze,” recalled Yeltsin, people “who had long worked beside me, who were my friends... hurled invective at me.” It all added up to: “Yeltsin is an expletive, a four-letter word... How I endured it I don’t know.” Nine Politburo members, fifteen other officials, and two token blue-collar members of the Central Committee mixed tirades at Yeltsin with just the sort of fawning at Gorbachev that Yeltsin had condemned.

Ligachev: Yeltsin was “an ultra-leftist”, a “provocateur”, “political and intellectually hopeless”, a “political nihilist”, guilty of “the purest slander”.

Leonid Borodin (Astrakhan province party boss): “I respect Mikhlail Sergeyevich with my whole heart. Am I not allowed to say good things about him?”

Stepan Shalayev (head of the tame Soviet trade unions): “We should rejoice that Mikhail Sergeyevich heads the Politburo. (Stormy applause.) He would never permit people to glorify him.”

Yakov Ryabov (ambassador to France) on his former Sverdlovsk underling: “arrogant, malevolent, a megalomaniac”.

Ryzhkov: “We spend seven to eight hours in Politburo meetings. We come out covered with sweat. Does Yeltsin mean to tell us we spend all the time telling Comrade Gorbachev what a great guy he is? No way!” Yeltsin “loves being quoted in the foreign press.” “Why is he silent at Politburo meetings?”

Aleksandr Kolesnikov (miner): “We believe you, Mikhlail Sergeyevich. We love you.”

KGB Chief Chebrikov: “The holiday is upon us. The country is celebrating”. But all Yeltsin “thinks about is himself.” He talks about “bullying in Secretariat. It is in the Moscow party bureau that there is bullying. People there feel as if they are walking the scaffold.”

Some speakers tried to defend Yeltsin, but only to a point. Yeltsin's dissent was a “normal” product of perestroika, said Poltava province party chief... but his failure to feed Moscow was not. Arbatov: the very fact of Yeltsin's speech testified to what glasnost had accomplished. “None of us is an angel.” Yakovlev admitted, but for Yeltsin, “personal ambition is primary.” Shevardnadze warned against “dramatizing and oversimplifying” the situation, but then did so himself condemning Yeltsin's “treason.””

William Taubman: Gorbachev. Simon & Schuster 2017, str. 328-329.

 

Gorbačov postupně pochopil, že hlavní překážou pro postup perestrojky a pozvednutí ekonomiky je sama komunistická strana. Rozhodl se poprvé od roku 1941 svolat všesvazovou stranickou konferenci a zrušit její vedoucí úlohu. Politbyro bylo většinově proti reformám, navíc muž číslo dva režimu, Ligačov, se pokusil o zvrácení směru vývoje. Tento pokus je, myslím, výmluvným svědectvím o fungování té skupiny, která vedla zemi. Gorbačov a Jakovlev, dva hlavní stoupenci reforem a vývoje k demokracii, byli právě v zahraničí, když v tiskovině Sovětské Rusko vyšel článek jakési Niny Andrejevy, reálně existující, politicky zcela bezvýznamné ženy z Leningradu, která v něm kritizovala reformní vývoj, zejména pokud jde o hodnocení sovětské minulosti. Symbolickým bodem sváru se stal Stalin. Článek před jeho zveřejněním schválil Ligačov a po jeho zveřejnění byl šířen po celém SSSR jako základní četba pro stranické kádry na různých úrovních. Zdálo se, že velmi rychle, ještě než se Gorbačov vrátil z návštěvy Jugoslávie, byl dosažen konsensus ve vedení komunistické strany, že článek správně reflektuje situaci.

Bylo to tak podáno i Gorbačovovi, který se ale vzepřel. Označil článek za vzpouru proti reformám a zradu. Odmítl měnit směr a označil Stalina za zločince, vraha milionů lidí, mluvil o nezapomenutelných a neomluvitelných zločinech. K mému překvapení došlo v politbyru i ÚV k podvolení. On byl prostě šéf a polibyro i strana vyžadovaly navenek vydávaný pocit jednoty. Dokonce mohl politicky zničit Ligačova i šéfredaktora Sovětského Ruska, ale neudělal to. Samozřejmě v médiích se objevila rozsáhlá, oficiální reakce na Ninu Adrejevu jako potvrzení skutečné linie strany a její jednoty. Kauza článku Niny Andrejevy dala impulz Gorbačovovi k tomu, aby se rozhodl pro radikální politickou reformu.

Skutečná perestrojka začíná až v roce 1988. V sovětské společnosti se ale už po Gorbačovově „antistalinském“ projevu v listopadu 1987 stále silněji rozvíjela svoboda tisku, umění, dokonce se vrátilo na veřejnou scénu náboženství – velikonoční obřady jsou v televizi. Objevily se veřejně názory vlivných lidí, že Sovětský svaz je považován v zahraničí za „Burkinu Faso s raketami“, že Stalin byl zločinec srovnatelný s Hitlerem, odkrývaly se zločiny lidí, jako byl Lysenko atd.

Gorbačov se stále snažil věřit v konstruktivní výsledek těchto změn a zejména v to, že dostane na svou stranu v boji proti komunistické straně a jejímu systému široké masy. Gorbačov šel až tak daleko, že dělal z Lenina demokrata a falšoval jeho učení. Cílem bylo vzít moc z rukou strany, dát ji voleným orgánům, sovětům, a vytvořit funkci sovětského prezidenta, kterým by se stal on sám. Nicméně představa, že by mohl na sovětském lidu postavit demokracii, nebyla podložená realistickým pohledem na tento lid, který neměl základní předpoklady pro demokracii, zejména ne důvěru v lidi a instituce.

“Another reason for this political upheaval, recalled Gorbachev aide Brutens, was the economic reforms weren’t working. Yakovlev documented their failure in a March 3, 1988, memorandum: no effect whatsoever in many workplaces, no much-touted boost to “self-management and independence.” Only 21 percent of workers saw any connections between how hard and well they worked and how much they were paid. Popular trust in economic administration was even lower: a mere 7.3 percent evaluated economic managers positively; 13 percent, local soviet officials, and 14 percent, party officials. Central ministries were “trampling” on the new enterprise law, Gorbachev told the Politburo the same day. In the West the service sphere had grown to nearly 80 percent of economic activity: “here it is still the same – 12 percent,” with a dreadful effect on everyday life and people’s mood.

Gorbachev still publicly endorsed the party’s “leading role” in the economy, but his private view was closer to Yakovlev's - that instead of promoting economic self-management, party bureaucrats “fiercely protected their own power.” The answer therefore was to cut the back the party’s supervision of the economy and focus its attention instead on more general matters like ideology. Beyond all this, however, Gorbachev championed democracy for its own sake. Reversing seventy years of Bolshevik tradition, he wanted to make the party answerable to the people. True, many people were apathetic and alienated, but self-government, he too optimistically believed, could help cure those ills. Gorbachev himself had doubts about whether Soviet citizens were ready for more democracy, but not enough doubts. He once referred to the populations “slave psychology”, but he attributed it to Stalin’s tyranny. In fact, centuries of tsarist autocracy, too, had bred a sense of fatalism, while decades of totalitarianism, by forcing Soviet citizens to denounce each other, had gravely damaged the mutual trust among citizens on which democracy depends.”

William Taubman: Gorbachev, Simon & Schuster 2017, str. 352.

Gorbačov krotil odpor proti radikální reformě celého politického systému v politbyru i v ÚV. Báli se ho Gromyko i Ligačov. Všechno vypadalo skvěle. Problém byl ale s realizací. Výmluvným příkladem byly volby delegátů všestranické konference. Byly to někdy od doby 20. let vůbec první svobodné volby v Sovětském svazu. To znamenalo, že je ovládli místní konzervativci. Ani nemuseli nic falšovat. Naopak liberálové potřebovali nátlak shora a starý brežněvovský přístup, aby byli vůbec zvolení. V Moskvě populární Jelcin byl kvůli stranické klice bez šance, ale nakonec byl zvolen za Karelii. Naprostá většina delegátů byla proti reformám. Konference byla přenášena v televizi, lidi masově sledovali, jak svobodně probíhala diskuse. A skutečně byla vůči reformám velmi kritická. Kdo kritizoval reformy, sklízel ovace, naopak kdo na ně tlačil, sklízel hlasitý odpor. Jelcina, radikálního příznivce reforem, nechalo plénum mluvit až na Gorbačovův zásah.

Člověk by čekal, že s takovou jasnou většinou postavenou proti reformám neměl Gorbačov šanci. Ale když došlo na hlasování, dostal prakticky jednomyslnou podporu. Delegáti prostě byli zvyklí plnit vůli cara. Přitom mnoho z pronesené kritiky bylo velmi trefné. Například sám Gorbačov říkal, že neví, co se stane, až reformy proběhnou – prostě se prý uvidí. Byl si vědom rizika budoucnosti narýsované předem, ale dostal se na opačný extrém. Jakmile byly reformy schválené, pustil se do radikálních změn. Konzervativce v politbyru jako Gromyka donutil odejít dobrovolně do důchodu, redukoval masivně stranický aparát, chtěl vyhodit až osm set tisíc lidí, odříznout stranu od moci, od řízení ekonomiky atd. Problém byl například to, že ti lidi pak přestali pracovat a v Sovětském svazu se začalo hroutit i to, co dosud ještě fungovalo.

Osudová otázka bylo národnostní pnutí. Stalin ho zničil silou, Brežněv tolerováním korupce, demokratizace ale musela vést k jeho propuknutí. Gorbačov to nechtěl vidět, stále opakoval a věřil, že lidé pochopí, že perestrojka je to nejdůležitější, co se musí udělat, a to je bude spojovat. Na druhé straně si byl vědom, jak katastrofální mohou být důsledky nacionalismu. Poprvé se to ukázalo, když místo zkorumpovaného Kazacha jmenoval do čela tamní strany Rusa. Došlo k vážným protestům a pouličnímu násilí. Další velké varování byly protesty krymských Tatarů, kteří se chtěli vrátit do svých domovů. Nějak se je ale podařilo upokojit neurčitými sliby (pověřen tím byl Gromyko, který netušil, co má vlastně dělat). Nejvážnější byla situace v Karabachu. Gorbačov věřil, že se musí k lidem mluvit a že jeho spojenci v přestavbovém úsilí jsou především intelektuálové, kteří povedou lid. Zavolal si tedy tři přední arménské intelektuály a naléhavými apely je dostal na svou stranu. Vysvětlil jim, že tohle téma je smrtelné a že se nesmí otevírat. Že kdyby se Karabach vzal Ázerbajdžánu a dal Arménii, dojde k tolika požadavkům, že Sovětský svaz se rozloží. Jenže v té chvíli došlo k pogromu na Armény, desítky lidí byly zavražděny, někteří zvláště brutálně. Gorbačov odmítl ale vsadit na sílu, apeloval na racionalitu občanů, maloval si obrázek, jak vlastně Moskva zůstává gravitačním centrem a zdrojem autority.

“In retrospect, some contend that use of force in Sumgait could have deterred national separatists in other areas like Baltics later on. “They should have hanged twenty or so murderers from lampposts, without any trial,” recalled economist Nicolai Shmelyov, who generally admired Gorbachev. (...) But Gorbachev, as always, was reluctant to use force. He feared. “They will start shooting anyone wandering around the streets.” “We have a stake in a political solution.” He counted on rational citizens, especially members of the working class, to help restore order. He urged Armenian and Azerbaijani party leaders, who amazingly had not been in contact with each other, to act. He demanded that the party Secretariat in Moscow study the roots of the problem. Not to mention the Academy of Sciences, in which, he told Politburo, “no one is working on the problem.” Perhaps, he added, that Central Committee plenum on the nationality question should be held even before the Nineteenth Conference.

The nationality plenum wasn’t moved up. For the rest of the year, in fact, Gorbachev tried to convince his colleagues, and himself as well, that nationalism was under control. “The integrity of the Soviet state isn’t being questioned,” he declared on March 3. People were still loyal to the Soviet Union and to its Communist party. Why else were both Armenians and Azerbaijanis appealing to Moscow for help? He denied that greater democracy would make things more difficult. On the contrary he was convinced that nationalist excesses arose from the lack of democracy. He believed that tyranny had bottled up ethnic grievances until they exploded, and that in the long run democracy could prevent genocide. Troubles in Nagorno-Karabakh were the product not of perestroika but of the stagnation to which perestroika itself was the antidote. (...)

Despite these declarations, Gorbachev was alarmed. What was at stake, he warned on March 21... was “the fate of our multinational state.” It would take just “one spark to ignite a fire.” “The situation is getting out of control,” he said on July 4. “You and I, are guilty, too,” he told the USSR Supreme Soviet on July 18, “because we didn’t see what was happening and resolve it in time.” “The intellectuals have gone bankrupt," Gorbachev confessed... in early October. “They can’t offer anything that would lead to a solution.” But he didn’t one himself. He wanted a “humane solution.” He did not want “blood”. He wanted “for us to start talking to each other.” But he added, “if I knew the solution was, nothing could stop me, I would break all conventions to get it done. But I don’t know it!””

William Taubman: Gorbachev, Simon & Schuster 2017, str. 370-371.

Na konci roku 1988 Gorbačov udělal dalekosáhlé politické reformy a dostal se do situace, která je charakterizovaná jako shakespearovská tragédie. Začínají ho štvát široké vrstvy občanů, kterým měla perestrojka pomoci, ale kteří pasivně čekají, že se o ně stát postará. Celý jeho projekt se začíná hroutit. Na jedné straně se bál rychle opustit stranu a nechat se zvolit za prezidenta lidu ze strachu, že by tím ponechal velkou moc v rukou nepřátel, na druhou stranu tím, jak stranu čistil, si právě tyto nepřátele vytvářel. Zdá se, že jeho personální politika byla chybná, například jmenoval nového šéfa KGB, který se pak stal vůdcem pučistů. V prosinci má Gorbačov zdravotní problémy a je vyzýván poradci, aby dělal kratší projevy a více si odpočinul, to on ale odmítá. Dokonce se pak začíná před svými poradci zavírat do nesrozumitelné, teoretizující rétoriky, která vlastně už nikoho nezajímá. Pár úryvků ze stran 372-374:

“But according to Chernyaev, the party apparatus, “realizing that it was living its last days,” either “just stopped working”, thus crippling the old system of administration, or used the many means still at its disposal to "demonstrate that it was all an adventure of Gorbachev."

Intellectuals who complained about economic and social conditions also “increasingly annoyed” Gorbachev... So did “the people” themselves who, instead of taking up his challenge to improve their own lives, still blamed him for not doing so. “What do you think I am, a tsar?” he chided residents during an early September walking tour of Sevastopol in Crimea. “Or Stalin?” What did they expect him to dole out: “an apartment to you, a pension to him, a fair salary to her”? (...)

Blaming ungrateful beneficiaries of his own largesse wasn’t good sign. Even the Politburo purge had its drawbacks: Gorbachev didn’t want to seem to be settling personal scores, and he found it extremely painful to dismiss people with whom he had worked for so long. Moreover, by keeping them on board, he had compelled them to share responsibility with him. Now, with their departure, the responsibility for what happened next was his and his alone. Most important, by gutting the party’s ability to run the country, he was undermining his own power. (...)

During the winter of 1987, Yakovlev and other aides had urged him to shorten his speeches and made them more concrete. But Gorbachev insisted the people wanted answers to complex questions, which could be provided only by “big speeches”. Gorbachev was enamored with “theoretical formulations”, according to Yakovlev, particularly “fresh” ones, which, in fact, left his listeners cold. It was as if, Yakovlev recalled, he were “attached to verbosity” as a way “to escape from concrete problems into a dense, almost impenetrable thicket of words”. (...) in October 1988 Chernyaev urged his boss to “stop constantly appearing on the TV screen... and filling newspaper pages while shelves in the stores are empty.””

William Taubman: Gorbachev, Simon & Schuster 2017, str. 372-374.