Elity a "elity"

2. 10. 2012 / Aleš Uhlíř

Poznámka k eseji Z. Petákové O smyslu vědy

Při čtení článku Zdeňky Petákové "O smyslu a užitečnosti vědy" (Britské listy 18. 5. 2012) jsem v odkazu na její esej "O smyslu vědy" narazil na dedikaci zesnulému RNDr. Michaelu Primasovi. Tato náhoda mne vedla k tomu, že jsem si text eseje uložil do čtečky a po nějaké době se k němu vrátil. Michaela Primase jsem sice osobně neznal, vyměnil jsem si s ním ale několik emailů poté, co mne zaujal jeho článek na Neviditelném psu -- "Otevřený dopis Jiřímu Grygarovi", v němž adresáta označil za bludný balvan, odchovance marxistické ideologie a římského katolictví a představitele vědeckého establišmentu, který se pod záminkou "boje proti bludům" snaží kontrolovat nezávislé vědecké myšlení, ač sám žije v zajetí vědeckých paradigmat, podle kterých se svět skládá ze samých atomů a elementárních částic a jejichž hranice není schopen sám překročit a jiným v tom brání. Michael Primas tehdy uveřejnil svůj článek Nové dimenze astrofyziky a důsledky v pohledu na vesmír a Zemi, kde vysvětlil některá zásadní východiska svého odlišného pohledu na vesmír a navrhl experimenty k jeho ověření.

Esej "O smyslu vědy" mne bohužel zklamala. Čekal jsem víc, než nářky na neutěšený stav. Autorka se diví, k čemu všemu v oblasti, kde pracuje, došlo. Je to snad jinde odlišné? Vždyť jednotlivé části společnosti jsou jako spojené nádoby a nelze očekávat, že věda či výzkum by manýr, které vládnou všude jinde ve společnosti, zůstaly ušetřeny.

Z eseje čiší až neuvěřitelná odtrženost od okolního světa, ve kterém se rozmáhá bezdomovectví, spousta lidí zápasí o holé přežití a máme tu marasmus ve všech sférách politiky, jak můžeme denně vidět. Vše je možné, nic už nemůže překvapit.

Smyslem vědy a badatelství je posouvání poznání kupředu, přibližování se popisem a interpretací skutečnosti a také přenášení jednotlivých odborností do budoucnosti, do dalších generací. Proti tomu lze stěží něco namítat. Ale proč z toho dělat takřka nějaký bohoslužebný řád, v němž ti "nejnadanější k duševní práci", úzká vrstva "talentovaných k duševní práci" či dokonce "elita", jak pracovníky ve výzkumu autorka nazývá, by měli požívat nějaká zvláštní privilegia? Proč by se efektivnost jejich práce neměla vůbec měřit a hodnotit? Proč zde vše přicházející zvenčí, například kontrolu pociťují jako ničivý tlak?

Argumentovat tím, že před 200 lety si mohli dovolit ten luxus, aby vedle sebe nerušeně žily od sebe izolované názorové školy, jejichž spor se vyřešil až se smrtí aktérů, je dnes sotva přijatelné. Také mi připadá zvláštní tvrzení, že kontrola duševní práci neprospívá a je lépe nechat bádat a zkoumat bez kontroly, aby lidé měli čas "uzrávat" a spoléhat více než na kontrolování na poctivost, úsilí a slušnost.

Jsou snad vědečtí pracovníci jediní v dnešním světě, kteří jsou ubíjeni v boji o prostředky? Autorkou zmíněná atomizace společnosti a s tím spojený zánik solidarity a úcty má negativní dopad všude. Stačí se jen rozhlédnout.

Při počtu intelektuálů už také sotva bude platit, že možnost vykonávat profesi se rovná naplnění života. Jen v Ostravě za několik let absolvovaly stovky geologů (autorka je geoložka) a i práce v call centrech je pro mnohé přijatelnou volbou v porovnání s nezaměstnaností. Podivuje-li se autorka nad tím, jak poslušná je ta "vrstva lidí nejnadanějších k duševní práci" vůči vnější moci a jak dokáže systém adorovat, může to být tím, že by se nikde jinde mimo ten sterilní uzavřený prostor, kde si zvykli, nedokázali orientovat. Ono i v call centru to může být pro někoho náročné.

Mít elitu je pěkná věc. Pokud ale sama nic nového nepřináší, nebo jen velmi málo a vše nové přichází zvenčí, jsou opravdu tou elitou -- jak autorka uvádí -- ti, kteří pouze umí "přenášet názory, atmosféru, myšlenky ze zahraničí"? Taková "elita" je trochu velkým luxusem v době, kdy máme jiné komunikační prostředky a cestování není výsadou několika vyvolených. Rozhodně by se neměla uzavírat a určitá "prostupnost" v obou směrech by jí jedině prospěla. Doživotní příslušnost k takové "elitě" bez ohledu na efektivnost (nevím, proč by se to slovo zde použít nemohlo) je něco zcela absurdního.

Paní Petáková se na celou problematiku dívá zevnitř, v podstatě z uzavřeného prostředí, které je založeno na své izolaci a nerado na ni cokoli mění. Vše, co přichází odjinud, ať je to kontrola či požadavky na výsledky je pociťováno jako něco nepatřičného. Jako by šlo o klausuru, kam nepovolaní nesmějí. Jen tak a ne jinak lze prý očekávat výsledky, ale i ty jsou nejisté a nepodstatné, jde jen o tu činnost, jemnou duševní práci, kterou se vyplatí nechat bez kontroly a na nic netlačit, spoléhaje na poctivost, neutuchající úsilí, entuziasmus atd.

Svým způsobem autorce rozumím a vím, co chtěla svou esejí vyjádřit. Bohužel přitom opomíjí stav vládnoucí ve "zbytku" společnosti, který má dopad všude. Také ten přílišný akcent na elitářství, jakousi vyvolenost těch talentovaných k duševní práci, která by měla být zvláště chráněna a honorována, příliš dobře nepůsobí. Nedávno jsem hovořil s jedním známým. Je to mladý člověk, ve svém oboru úspěšný. Uznávaná autorita. Napsal několik odborných knih a článků nepočítaně. Nějakou dobu externě učil na vysoké škole, kam původně chtěl po čase přejít natrvalo. Bohužel v tom skutečně úzkém "elitním" prostředí narazil, neboť jeho aktivity, odborné publikace atd. vysoce převyšovaly všechnu činnost příslušné katedry. Prostě tam příliš vyčníval. Po krátké době raději odešel. Uplatňuje se raději v praktickém životě, než by zůstal na "vědeckém" pracovišti. Tož tolik k těm úzkým elitám, talentovaným k duševní práci. Mnohé u nás budou jen dobře opevněné spolky, jejichž členové se navzájem citují a chválí.

0
Vytisknout
4988

Diskuse

Obsah vydání | 2. 10. 2012