Dvacáté století jako válka. A jednadvacáté?

28. 9. 2012 / Karel Dolejší

Esej Václava Bělohradského Masarykovo dvacáté století v Salonu Práva lze jistě číst různými způsoby. Namátkou vybírám: Jako kritiku Masarykových myšlenkových konstrukcí podkládajících existenci první československé republiky - tedy i "ideálů, na nichž stát vznikl" a jimiž by se podle otřepané fráze měl udržovat. V druhém plánu, který není výslovně tematizován, je však esej zrovna tak kritikou havlovské zahraniční politiky, která s masarykovstvím sdílela stejné zásadní omyly. A konečně je celý esej, ač to autor nikde nevysloví, zásadní polemikou s každou konstruktivistickou "filosofií (českých) dějin".

Státy a národy jsou podle Bělohradského imaginárními společenstvími, která formuje teprve příslušná mytologie. Národní mytologie pak vzniká vyprávěním historických příběhů o státu, který se tímto způsobem stává čitelným. Československo bylo postupně čteno jako oběť Mnichova, oběť pokusu o demokratizaci socialismu, a nakonec jako součást skeptické "Střední Evropy". Každý z těchto příběhů má vlídnou a nevlídnou verzi - první afirmuje, druhá podezírá.

Masarykův přínos k národní mytologii charakterizuje Bělohradský jako "univerzalistický nacionalismus", který se pokoušel tvrdit, že I. světová válka byla jakýmsi osudovým černobílým konfliktem interpretovatelným v dualistických kategoriích (demokracie proti theokracii). V této perspektivě dohodové mocnosti reprezentují nesporné, absolutně pozitivní hodnoty, a úkolem Československa je přivést tyto hodnoty do středoevropského prostoru. Proto, připomíná Bělohradský, Masaryk drží iluzi, podle které vojáci Dohody nebyli hnáni na válečná jatka stejně jako jejich protivníci na druhé straně fronty, ale bojovali údajně sami z idealistických pohnutek - tedy prý až na Rusy. Zmíněný sebeklam Masaryk ovšem nutně potřeboval, aby mohl tvrdit, že se válkou vyřešil hlavní problém moderních společností... Pro vědomí o tom, že se dohodové koloniální mocnosti mimo Evropu nechovaly o nic lépe než Němci v Evropě, že také loupily a vyvražďovaly, nezbývá v Masarykově konstrukci žádný prostor.

A zde se doslova nabízí malý exkurs do problematiky, kterou Bělohradský výslovně netematizuje. Vždyť naprosto stejnou potřebu vyložit ideály jako cosi jednou provždy zhmotněného a uskutečněného, potřebu zaslepující a úsudek znehodnocující, najdeme mnohem později i u Václava Havla. Naši slavní spojenci sice vraždí civilisty z výšky šesti kilometrů, leč "nálety, bomby, nejsou vyvolány hmotným zájmem. Jejich povaha je výlučně humanitární". Tím se zajisté osvětluje mnohé - a zbývá jen trpělivě čekat, zda Madeleine Albrightová zisky z kosovských strategických podniků věnuje na humanitární účely... Také Václav Havel, stejně jako Tomáš Masaryk, ztotožnil motivy našich spojenců se vznešenými ideály - a zcela tak zlikvidoval možnost porozumět jejich skutečným zájmům, které mají samozřejmě k ideální čistotě velmi daleko. Havel i Masaryk subsumovali příběh státu pod oficiální dobový příběh západních velmocí. Potíž je ovšem v tom, že naše závislost na příběhu se tím stává takřka absolutní, leč spojence vposledku nezavazuje. Byly to totiž velmoci, které se v každém okamžiku řídily přednostně vlastními zájmy a legitimizační mytologii jim velmi pružně přizpůsobovaly.

Masaryk, připomíná Bělohradský, jednu otázku vystihl velmi dobře, byť na ni formuloval špatnou odpověď. Modernost netoleruje absenci rozumového zdůvodnění autority a proto tradiční "nezpochybnitelné" instance ztrácejí svou funkci, vedou pouze k neklidu a do lidských duší zasívají rozpolcenost. Řešení má být podle něj náboženské povahy, má jít o novou zvnitřnělou víru. Jenže takové instituce jako pruský militarismus místo řešení krizi dále stupňují, násilnicky posilují subjektivismus a titanismus. To vlastně znamená, konstatuje Bělohradský, že podstatou problému je redukce lidsky chápaného smyslu na velké historické úkoly a cíle. A náboženství - demokratické náboženství - by mělo tuto chybu odstranit. Když se člověk stane znova nábožným, bude žít sub specie aeternitatis a na všechny ty přepjaté a násilnické sklony německého idealismu zapomene.

Západ se po 1. světové válce ovšem nestal naplněním Masarykových nekritických očekávání. Nebyl realizací demokracie a humanismu, ale veden špatným svědomím z vydřidušského Versailleského systému ustupoval drzému diktátorovi až do té míry, že mu obětoval i onu základnu "demokracie a humanismu" ve Střední Evropě, jakou bylo Masarykovo Československo. Pro takovou věc ale v Masarykově výkladu českých dějin nezůstalo žádné místo, z jeho stanoviska byla zrada Západu nemožná - protože dějiny se přece řídí věčnými hodnotami a Západ, stejně jako Československo, jsou jen výrazem "světové revoluce" - tj. mají historii na své straně. Masaryk neviděl to, čemu Bělohradský říká technonihilismus, falešnou odpověď na nedostatek smyslu v podobě přehodnocení všech hodnot výhradně v kódu moci. A tento technonihilismus Západ ani válka odstranit nedokázaly, naopak ho ještě vystupňovaly. Vztah člověka ke smyslu obnoven nebyl. Místo toho pokračovala redukce legitimity na legalitu, politiky na machiavellismus a pravdy na efektivitu. Tyto cynické procesy se staly novým absolutnem, zcela jiným než to, po němž Masaryk volal. Proto dnes, říká Bělohradský, už nelze operovat s náboženstvím, musíme naopak vystačit s lidskými rozměry a smyslem pouze konečným a relativním. A konečně nemůžeme ani jako Masaryk číst literaturu "sociologicky", protože ve skutečnosti není žádným nástrojem společenské výchovy. Skutečné umění poukazuje k tomu, co je jiným způsobem neuchopitelné, neformuje ctnostné občany.

Velké historické úkoly nelze ztotožňovat se smyslem - a dokonce nemohou tento smysl ani garantovat. Mocenské projekty jako severoamerické impérium, NATO či EU nezaručují hodnoty lidských práv o nic více, než impérium francouzské zaručovalo volnost, rovnost a bratrství či sovětské emancipaci. Všechny takové projekty se vyznačují vlastní, velmi "neideální" dynamikou, lidi i smysl používají k vlastním cílům a dříve nebo později skončí. Je dosti pochopitelné, když malý národ s nedostatkem dlouhé vůle využívá příležitostně mytologických protéz, které vůli vyztuží poukazem k údajně věčným hodnotám. A pak jsou tu ovšem také jedinci v masarykovském smyslu hluboce vnitřně rozpolcení, kteří doslova v každém okamžiku potřebují a vyžadují redukci smyslu na nějaký ten absolutně zaručený historický úkol - aťsi je to "udržení západní civilizace", "sebeuvědomění absolutního ducha" či "demokracie a humanismus". Odmítají všechny pouze lidské, relativní a omezeně zaručené projekty smyslu, jimiž pohrdají a tvrdí, že nalezli vlastní absolutní odpověď na hádanku dějin.

A právě kvůli těmto "napravovatelům" nám vážně hrozí, že i jednadvacáté století nějaký příští Jan Patočka vyloží jako jednu velkou válku, která i v době zdánlivého míru jinými prostředky nepřetržitě pokračuje.

0
Vytisknout
7100

Diskuse

Obsah vydání | 1. 10. 2012