Polsko -- na rozdíl od ČR -- má vlastní energickou zahraniční politiku

Radosław Sikorski: Náš soumrak není předurčen

26. 9. 2012

Dovedete si představit, že by takovýto projev přednesl Karel Schwarzenberg? Není vám stydno, že ČR nemá efektivní zahraniční zastoupení?

A neměli by Češi s Poláky v zahraniční politice spolupracovat? (JČ)

Je dobré, že jste zveřejnili R. Sikorského. Jen možná není nutný titulek "Překvapení" -- například po jeho berlínském projevu, který vyšel česky mj. v Listech 6/2011 a který připojuji. Polsko skutečně vlastní zahraniční politiku MÁ, napsal nám Václav Burian, editor Listů z Olomouce a připojil svolení publikovat Sikorského projev, který vyšel v Listech. Na webu ho zatím nemají, ale Listy najdete ZDE.

Radosław Sikorski: Náš soumrak není předurčen

Projev ministra zahraničních věcí Polské republiky před Německou společností pro zahraniční politiku v Berlíně 28. listopadu 2011

Pánové prezidenti, ministře -- milý Guido, vážení přítomní, dovolte, abych začal anekdotou.

Před dvaceti lety, v roce 1991, jsem jel jako novinář do Federativní republiky Jugoslávie. Když jsem dělal interview s guvernérem Republikové banky Chorvatska, někdo mu zatelefonoval zprávu, jejíž význam nebyl docela jasný. Sdělili mu totiž, že parlament jiné jihoslovanské republiky, Srbska, před chvíli hlasoval pro dotisk neschváleného množství společné měny, dinárů.

Když odkládal sluchátko, řekl bankéř: "To je konec Jugosłávie."

Měl pravdu. Jugoslávie se rozpadla. Rozpadla se rovněž "dinárová zóna".

Víme, co následovalo. Otázky měny mohou být otázkami války a míru, života a smrti federace.

Dnes mají Chorvatsko, Srbsko a Makedonie vlastní měny.

Černá Hora a Kosovo používají euro, přestože nejsou v eurozóně. Bosna a Hercegovina má dokonce "směnitelnou marku", jejíž kurs je závislý na euru.

Překvapivý příběh. Nikoliv integrace, ale evropské dezintegrace.

Desintegrace, k níž došlo na -- strašlivý -- účet lidských životů. Region se teprve nyní zvolna vrací do evropské rodiny.

Osud Jugoslávie nám ukazuje, že platidlo, které plní technickou funkci jako "nástroj směny", symbolizuje jednotu, či její nedostatek.

Proč to tak je? Peníze existují, poněvadž existují společenství.

Společenství, ve které lidé žijí a obchodují -- provádějí svobodnou směnu -- vytváří hodnotu. Jejich peníze jsou vyjádřením oné hodnoty.

Mravní význam platidla vzrušoval Immanuela Kanta, který napsal, že veškerá praxe půjčování peněz předem předpokládá poctivý záměr splácení. Kdyby se tato podmínka všeobecně ignorovala, podstata poskytování půjček a sdílení bohatství by byla podlomena.

Pro Kanta představovaly poctivost a odpovědnost kategorické imperativy: základ jakéhokoliv mravního řádu. Představují také základní kameny Evropské unie. Poukázal bych na dvě základní hodnoty: odpovědnost a solidaritu. Naši odpovědnost za rozhodnutí a postupy. A solidaitu, když dojde na to, nést břemena.

Dnes, když se blíží konec polského předsednictví Evropské unie, položím následující otázky:

Jak došlo k této krizi?

Kam míříme?

Jak toho chceme dosáhnout?

Jaký je přínos Polska?

Oč žádáme Německo?

I.

Jak se to stalo, že upadla EU do současných nesnází?

Začnu tím, čeho se tato krize netýká. Nebyla vyvolána -- jak někteří tvrdí -- rozšířením. Rozšíření vytvořilo rozvoj a bohatství celé Evropy. Vývoz zemí evropské patnáctky do zemí desítky nových členů vzrostl za posledních deset let téměř dvojnásobně. Tyto údaje jsou ještě překvapivější, pokud se podíváme na jednotlivé země. Export Velké Británie do deseti zemí, jež přistoupily do EU po roce 2004, vzrostl z 2,2 miliard eur v roce 1993 na 10 miliard eur loni; Francie z 2,7 miliard eur na 16,0 miliard eur, Německa -- to vás může překvapit -- z 15 miliard eur na 95 miliard eur. V minulém roce dosáhl celkový obchodní obrat mezi zeměmi patnáctky a zeměmi nové desítky 222 miliard, o 51 miliard eur víc než v roce 1995. Pěkná sumička. Připouštím, že zajišťuje nejedno pracovní místo ve staré Evropě.

Rozšíření tedy nejenže nezpůsobilo krizi, ale naopak, zřejmě by se dalo prokázat, že pomohlo odložit hospodářské turbulence na později. Díky prospěchu, jaký přináší obchod na rozšířeném trhu, byly pečovatelské státy Západní Evropy teprve nyní nuceny čelit realitě.

Pokud není souvislost mezi nynějšími zmatky a rozšířením, narážíme sna na měnovou krizí?

Ne tak docela. Euro se vůči dolaru a jiným měnám drží dobře.

Přirozeně jde částečně o zadlužení, o nutnost snížit zběsile vysoké finanční páky, způsobené nadměrnými rozpočtovými výdaji vlád, jež si vypomáhají nástroji účetnického šarlatánství a nezodpovědným finančním inženýrstvím.

K omezování finančních pák dochází mimo eurozónu: podívejme se na Velkou Británii, jejíž zadlužení dosáhlo 80 % HDP, a Spojené státy, kde dosáhlo úrovně 100 % HDP.

Kdyby šlo jen o zadlužení, mohli bychom očekávat, že ratingy a spready by na země působily podle míry zadlužení. Ovšem, což je velmi výmluvné, neděje se tak. Některé země, jako Velká Británie a Japonsko, které jsou vůči svému HDP zadlužené vysoce, platí za obsluhu svého dluhu nízké sazby. Jiné země s nižším zadlužením -- jako Španělsko -- nesou vysoké náklady.

Nevyhnutelný závěr, který se vnucuje, je, že ona krize se netýká jen zadlužení, ale především důvěry, přesněji řečeno důvěryhodnosti. Týká se toho, kde -- podle investorů -- budou jejich investice bezpečné.

Buďme k sobě upřímní a přiznejme, že trhy mají plné právo pochybovat o důvěryhodnost eurozóny. Vždyť Pakt o stabilitě a růstu byl porušen šedesátkrát! A to nejen menšími zeměmi, které mají starosti, ale také samotnými zakladateli z jádra eurozóny.

Pokud je problémem důvěryhodnost, je třeba ji obnovit.

Potřebujeme instituce, postupy, sankce, které přesvědčí investory, že země budou umět žít v mezích svých možností, a tedy že dluhopisy, které si koupí, budou splaceny, najlépe s poctivým úrokem.

II.

Kam míříme?

Máme dvě základní možnosti. Než řeknu, v čem spočívají, dovolte, abych upozornil, že slabosti eurozóny nejsou výjimkou, ale jsou pro způsob, jakým jsme Evropskou unii vybudovali, spíše příznačné. Máme v Evropě dominantní měnu, již nestřeží žádné evropské ministerstvo financí. Máme společné hranice bez společné imigrační politiky. Máme prý společnou zahraniční politiku, která ale nemá reální mocenské nástroje a často ji oslabují členské státy, jež si vyřizují vlastní zájmy. Mohl bych ještě dlouho vypočítávat.

Většina našich institucí a procedur závisí na dobré vůli a smyslu členských států pro slušnost. Tento mechanismus funguje poměrně správně za příznivých okolností. Ale pokud se na unijní hranici houfují imigranti, v sousedství propuká občanská válka nebo finanční trhy reagují panicky, co obvykle děláme? Hledáme útočiště v dobře známém rámci národního státu.

Krize eurozóny je dramatičtější projev evropské bezmocnosti, poněvadž její zakladatelé vytvořili systém, jenž může přivést k rozpadu kterýkoliv její člen, za což on i celé okolí zaplatí úděsnou cenu.

Rozpad by vyvolal krizi apokalyptických rozměrů, přesahující náš finanční systém. V okamžiku, kdy začne platit logika "každý se stará sám o sebe", můžeme skutečně doufat, že všichni budou jednat v duchu společenství a odmítnou pokušení vyrovnávat účty v jiných oblastech, například v obchodu?

Opravdu byste se vsadili o všechno, že pokud dojde k rozpadu eurozóny, přežije určitě společný trh, základní kámen Evropské unie? Nakonec víc manželství končí bouřlivým, nikoliv smírným rozvodem. Slyšel jsem o případu v Kalifornii, kde rozvádějící se manželé vydali 100 000 dolarů na stanovení, kdo z nich převezme péči nad jejich kočkou.

Pokud nejsme připraveni riskovat částečnou demontáž EU, staneme před nejtěžší volbou pro každou federaci: hlubší integrace, anebo rozpad. Nejsme však jediná federace, která stojí kvůli zadlužení před zásadní otázkou po své budoucnosti. Před námi prošly touto cestou dvě dosud existující federace.

Američané překročili bod, od něhož není návratu, když při zakládání Spojených států federální vláda převzala odpovědnost za dluhy, jež nadělaly jednotlivé státy během války za nezávislost. Solventní Virginie uzavřela obchod se zadluženějším státem Massachusetts, a proto bylo hlavní město založeno na Potomac River.

Alexander Hamilton dosáhl uzavření smlouvy, podle které získaly veškeré dluhy společnou záruku přísunem příjmů pro jejich obsluhu. Švýcarsko se rovněž ve skutečnou federaci proměnilo, když stanovilo principy zadlužování a transferů mezi bohatšími a chudšími kantony.

My také stojíme před volbou, zda chceme být skutečnou federací, anebo ne. Pokud opětovná nacionalizace nebo rozpad nejsou přijatelné, zbývá nám jenom jediná možnost: dosáhnout, aby se Europě konečně dalo vládnout, a co s tím souvisí -- dosáhnout postupně Evropy důvěryhodnější. Politika často představuje umění najít rovnováhu mezi tím, co je naléhavé, a tím, co je důležité. Naléhavé je zachránit eurozónu. V tomto úsilí je důležité, abychom zachovali Evropu jako demokracii, která ctí svébytnost členských států. Tento nový evropský řád bude muset najít rovnováhu mezi odpovědností, solidaritou a demokracií jako fundamenty naší politické unie.

III.

Jak toho chceme dosáhnout?

Dobrým počátkem je balíček pěti opatření a jedné direktivy, vyjednaný za pomoci polského předsednictví, který vnesl do financí členských zemí větší průhlednost a kázeň. Teď budou ministři financí členských zemí při přípravě domácích rozpočtů zavázáni předložit velmi brzy, dokonce dřív než budou předány národním parlamentům, rozpočtové výpočty svým protějškům a komisi.

Komise navrhne opravné kroky, pokud se členský stát ocitne v makroekonomické nerovnováze. Členové eurozóny, kteří poruší Pakt o stabilitě a růstu, budou vystaveni sankcím, které politickým nátlakem téměř nepůjde zablokovat. Kromě toho "šestibalík" potvrzuje, že zásady lze zavádět nikoliv v podobě pokynů -- které vyžadují vtělení do domácího práva -- ale opatření, což jsou akty obecně a okamžitě platné.

Byly navrženy ambicióznější kroky. Pro posílení ekonomické konvergence by Komise a euroskupina získaly právo podrobně a s předstihem zkoumat všechny hlavní plány hospodářských reforem, jejichž důsledky by mohly být v eurozóně citelné; postihovaly by země, které by politická doporučení nezaváděly, a skupiny zemí by získaly souhlas synchronizovat pracovní, důchodové a sociální politiky.

Finanční disciplína by byla díky tomu, že přístup k záchranným fondům by měli pouze ti lenové, kteří dodržují makrofiskální pravidla, posílena, sankce by začaly být automatické, a Komise, Rada a Tribunál by získaly právo vymáhat strop 3 % deficitu a šedesátiprocentní strop zadlužení. Země vystavené kontrole nadměrného rozpočtového deficitu by musely předložit domácí rozpočty Komisi ke schválení. Komise by získala oprávnění zasahovat do politik zemí, jež nemohou splnit závazky. Země, které by vytrvale porušovaly pravidla, by měly pozastaveno hlasovací právo.

Pod podmínkou, že Evropská rada jednou provždy určí nové, přísné zásady, by se Evropská centrální banka měla stát bankou centrální v plném slova smyslu, poskytovatelem úvěrů poslední záchrany, jenž udržuje důvěryhodnost celé eurozóny. ECB musí pracovat rychle, s předstihem před nevyhnutelnými legislativními procesy. To by nám dovolilo vyhnout se katastrofě, je však třeba i něčeho víc. Polsko od samého začátku podporuje záměr nové smlouvy, která by Unii změnila zefektivnila. Evropská komise musí být posílena.

Má-li hrát roli hospodářského dohližitele, její komisaři musí být skutečnými vůdci s autoritou, osobností, ba co víc -- charismatem, aby tak byli skutečnými mluvčími společných evropských zájmů. Komise by měla být menší, a tedy efektivnější. Každý z nás, kdo předsedal nějaké schůzi, ví, že nejplodnější jsou ty, kterých se neúčastní víc než dvanáct lidí. Evropská komise se nyní skládá ze 27 členů. Bylo by vhodné zavést rotaci v obsazování míst komisařů evropskými státy.

Čím více moci předáme evropským institucím, tím větší demokratickou legitimitu by měly získat. Drakonická oprávnění k dozoru nad státními rozpočty by měla být vykonávána jen v souladu s Evropským parlamentem.

Parlament by měl hájit svou roli a úkoly. Euroskeptici mají pravdu, když říkají, že Evropa bude dobře fungovat, pokud se promění ve zřízení, ve společenství, s nímž se lidé budou identifikovat a vůči kterému budou loajální. Itálie byla založena, musíme ještě vytvořit Italy, řekl Massimo d'Azeglio na prvním zasedání parlamentu po sjednocení Italského království v 19. století. My v EU máme snadnější úkol: máme sjednocenou Evropu.

Máme Evropany. Co musíme učinit, je dát evropskému veřejnému mínění politický výraz. Aby to nastalo, mohli by být někteří členové Evropského parlamentu voleni z celoevropské kandidátky. Je zapotřebí zvýšit politische Bildung (politické vzdělání) občanů i politických elit. Parlament by měl mít své sídlo v jednom místě.

Mohli bychom také spojit místa předsedů Evropské rady a Evropské komise. Kancléřka Angela Merkelová dokonce vybízí, aby takový člověk byl volen v přímých volbách evropským lidem.

Důležité je, abychom zachovali spojitost mezi eurozónou a celou EU. Společné instituce by si měly zachovat centrální charakter. Jako předsednická země střežíme naši jednotu. A jednota nemůže být hypotetická. Jde o to, že prohlašovat, že země se mohou účastnit jednání, jakmile přistoupí k eurozóně, je příliš málo. Místo pořádání samostatných summitů euroskupiny nebo schůzek pouze za účasti ministrů financí bychom mohli pokračovat v praxi užívané na jiných unijních fórech, jichž se mohou všichni účastnit, hlasovat však mohou jen členové.

Čím víc moci a legitimity předáme federálním institucím, tím by se měly členské státy víc utvrzovat v přesvědčení, že některá prerogativa, jako je široce chápané otázky národní identity, náboženství, životního stylu, veřejné mravnosti nebo sazeb daně ze zisku a DPH, mají navždy zůstat v gesci států. Naše jednota neutrpí rozdíly v pracovní době nebo položkách rodinného práva.

To nabízí otázku, zda tak důležitý členský stát jako Velká Británie může reformu podpořit. Dali jste Unii společný jazyk. Jednotný trh, to je do velké míry váš geniální nápad. Britská komisařka řídí naši diplomacii. Mohli byste vést Evropu v obraně. Jste nezbytná spojka transatlantických vztahů. Na druhé straně rozpad eurozóny by velice poškodil vaše hospodářství. Obecné zadlužení Velké Británie, vezmeme-li v úvahu veřejný dluh, dluh podniků a domácností, navíc přesáhlo 400 % HDP. Jste si jisti, že vám budou trhy vždycky nakloněny? Raději bychom vás viděli v eurozóně, pokud k ní však nemůžete přistoupit, dovolte nám jít dál. Prosím vás také, abyste začali vysvětlovat Britům, že evropská rozhodnutí nejsou diktáty Bruselu, ale vyplývají z dohod, jejichž tvorby se dobrovolně účastníte.

IV.

Jaký je přínos Polska?

Dnes není Polsko zdrojem problémů, ale naopak evropských řešení. Nyní můžeme, ale také chceme přinášet vklad. Vnášíme své nedávné zkušenosti úspěšné transformace z diktatury v demokracii a nemocného direktivního a přerozdělovacího hospodářství na stále lépe se rozvíjející ekonomiku tržní. Pomohli nám přátelé a spojenci: Spojené státy, Velká Británie, Francie a -- především -- Německo. Doceňujeme velkou a štědrou podporu -- solidaritu -- jakou nám Německo projevilo za poslední dvacetiletí. Ich danke Ihnen als Politiker und als Pole.

Doufám, že doceňujete, že to byla dobrá investice. V roce 2010 překročil německý vývoz do Polska úroveň z roku 1990 devítinásobně a -- navzdory krizi -- roste. Obchodní výměna Německa s Polskem je větší než s Ruskou federací, ač ne vždy se to lze dovědět z německého politického diskursu.

Od minulého roku je Polsko počítáno podle ukazatele sociálního rozvoje mezi vysoce rozvinuté země. V letech 2007--2011 jsme postoupili v žebříčku globálního ukazatele konkurenceschopnosti o deset míst. V tomto období jsme si zlepšili postavení o dvacet míst v ukazateli vnímání korupce, čímž jsme předstihli některé členy eurozóny.

V období posledních čtyř let souhrnný růst HDP v Polsku činil 15,4 procent. Která země zaujímá druhé místo v Evropské unii s růstem 8 procent? Nuže, je to člen eurozóny -- Slovensko. Přičemž unijní průměr je minus 0,4 procent. Pro ty, kteří by chtěli dělit Evropu, mám tedy následující návrh: zkusme přirozené rozdělení na Evropu, která zaznamenává hospodářský růst, a Evropu, kde hospodářský růst není! Varuji však: podoby těchto bloků by neodpovídaly převládajícím stereotypům.

Nedošlo k tomu samo sebou. Jednotlivé vlády Polské republiky přijímaly bolestivá rozhodnutí a Poláci se mnohdy museli uskromňovat. Privatizace, důchodová reforma, otevření Polska globalizaci -- někteří tím prošli zdárně, jiní utrpěli. Byli jsme jednou z prvních zemí, jež zavedla ústavní "ukotvení" veřejného dluhu.

Neodpočíváme přitom na vavřínech. Když předseda vlády Donald Tusk před dvěma týdny představoval v Sejmu novou vládu, řekl: "Abychom stejně bezpečně prošli rokem 2012, ale také abychom vytvořili pravidla stabilního růstu finanční bezpečnosti, finanční disciplíny i pro další roky a desetiletí, budeme muset zahájit kroky, včetně kroků nepopulárních, které budou vyžadovat odříkání a pochopení všech bez výjimky."

Již v příštím roce hodláme dosáhnout stropu tříprocentního deficitu veřejných financí a omezit veřejný dluh na 52 procent HDP. Ke konci roku 2015 chceme dosáhnout snížení deficitu do jednoho procenta HDP a veřejného dluhu do 47 procent. Důchodový věk, stejně tak žen jako mužů, se zvýší na 67 let. Sníženy budou penzijní výsady vojáků, policistů a duchovenstva. Penzijní pojištění se zvýší o dva procentní body. Rodinné přídavky budou bohatším odebrány a předány chudším.

Ke konci funkčního období této vlády bude Polsko splňovat kritéria členství v eurozóně. Záleží nám totiž na přežití a rozkvětu eurozóny, do které máme v plánu přistoupit.

Když Poláci podpořili přístupovou smlouvu, pověřili nás uvedením Polska do eurozóny -- jak jen na to budeme připraveni, ona i my. Polsko vnáší do Evropy také ochotu ke kompromisu -- i v oblasti společného přístupu k suverenitě -- výměnou za slušné postavení v silnější Evropě.

V.

Oč žádáme Německo?

Za prvé, žádáme Německo, aby otevřeně přiznalo, že je největším beneficientem nynějších dohod, a také právě na něm proto spočívá největší závazek, aby dohody přežily.

Za druhé, uvědomujete si naprosto, že nejste nevinnou obětí rozhazovačnosti jiných. Také vy jste porušovali Pakt o stabilitě a růstu a vaše banky lehkomyslně kupovaly riskantní dluhopisy.

Za třetí, poněvadž investoři prodávají obligace států nejohroženějších a hledají bezpečné investice, vaše náklady na půjčování peněz jsou nižší než v případě normální konjunktury, krátkodobě tím tedy získáváte, ale...

Za čtvrté, pokud hospodářství vašich sousedů zpomalí nebo se zhroutí, obrovsky utrpíte také.

Za páté, přes pochopitelnou nechuť k inflaci by Němci měli přiznat vědomí, že riziko rozpadu je nyní stále větší.

Za šesté, vzhledem k rozměrům a historii své země nesete zvláštní odpovědnost, abyste hájili mír a demokracii na našem světadíle. Jak moudře prohlásil Jürgen Habermas: "Pokud evropský projekt padne, naskytne se otázka, kolik času bude třeba, aby byl navrácen status quo. Připomeňme si německou revoluci z roku 1848: po její porážce bylo zapotřebí sta let, aby se došlo k téže úrovni demokracie."

Co jako ministr zahraničních věcí Polska považuji za největší ohrožení bezpečnosti a blahobytu Evropy dnes, 28. listopadu 2011? Není to terorismus, nejsou to tálibové, a už vůbec to nejsou německé tanky. Nejsou to ani ruské rakety, kterými hrozil prezident Medvěděv, když řekl, že je rozmístí na hranici Evropské unie. Největším ohrožením bezpečnosti a blahobytu Polska by byl pád eurozóny.

A požaduji od Německa to, abyste -- pro dobro své i naše -- pomohli oné eurozóně přetrvat a prosperovat. Dobře víte, že nikdo jiný to není s to udělat. Zřejmě jsem prvním ministrem zahraničních věcí Polska v dějinách, který to řekne: Německé moci se začínám obávat méně než německé nečinnosti.

Němci se staly národem pro Evropu nezbytným.

Nemůžete si dovolit pád vedoucího postavení. Nemůžete dominovat, ale máte jít v čele reforem.

Pokud nás zapojíte do procesu rozhodování, můžete počítat s podporou Polska.

Nebezpečí opožděné reformy

Začal jsem vystoupení anekdotou o jistém experimentu s politickou unií v komunistické Jugoslávii.

Dovolte mi, abych vám na závěr pověděl ještě jeden příběh. Jde o nejméně známou federaci v dějinách Evropy, totiž o společný stát vytvořený Polskem a Velkým knížectvím litevským v roce 1385. Přečkal čtyři staletí, tedy -- aspoň dosud -- déle než takové federace jako Spojené státy, Spojené království nebo Spolková republika Německa, o Evropské unii nemluvě. Díky oné unii založená Republika obou národů předbíhala tehdejší standardy -- podobně jako dnes EU. Měla totiž společný parlament a volenou hlavu státu. Skupina, která měla politická práva, a tedy občané s hlasovacím právem, představovali 10 % obyvatelstva. Bylo to tedy zřízení, které na tu dobu zaručovalo nejvyšší politickou participaci. Co víc, náboženská tolerance, v Republice vládnoucí, ušetřila obyvatelům krutosti třicetileté válka. Města byla zakládána podle magdeburského práva, a začátky mnoha z nich -- například mé rodné Bydhošti -- jsou spjaty s německými osadníky. Židé, Arméni a disidenti všeho druhu sem táhli houfně z celé Evropy, aby zkusili štěstí.

Volnost a vojenská síla šly ruku v ruce. V roce 1410 vojska onoho státu rozdrtila u Grunvaldu rytíře křižáckého řádu, jehož heraldické symboly se dodnes v německé armádě užívají. Roku 1683 jsme u bran Vídně zadrželi osmanské impérium a jeho plány na sjednocení Evropy pod prapory islámu.

Na přelomu 17. a 18. století se však něco změnilo. Volení králové, nepropojené armády a nezávislé měny neměly vyhlídky ve světě unifikovaných, merkantilistických a autoritářských národních států. Největší slabostí Republiky se stal její nejdemokratičtější rys -- možnost zablokovat legislativní proces jediným poslancem. Princip jednomyslnosti, jehož přijetí ve federativním státě si bezpochyby zaslouží obdiv, otevřel vrátka korupci a nezodpovědnosti.

Polsko se nakonec dokázalo reformovat. Ústava přijatá 3. května 1791 zrušila zásadu jednomyslnosti, unifikovala stát a vytvořila stálou vládu. Reformy však byly zavedeny příliš pozdě. Prohráli jsme válku na obranu ústavy a dělením roku 1795 Polsko zmizelo z mapy světa na víc než sto let.

Jaké z této historie plyne poučení? Nelze stát na místě, když se svět kolem mění a rostou noví konkurenti. Nestačí spoléhat na instituce a procedury, které se osvědčily v minulosti. Postupné změny znamenají příliš málo. Pouhé zachování dosavadního postavení závisí na přijetí adekvátně rychlých rozhodnutí.

Domnívám se, že je naše povinnost ušetřit naši nádhernou unii osudu, jaký potkal Jugoslávii a dávno zaniklou Republiku obou národů.

Jednejme!

O našem soumraku vůbec není rozhodnuto. Překonáme-li nynější obtíže, můžeme stále udivit svět svými úspěchy i silou.

Jsme přece nejen největší světovou ekonomikou, ale rovněž největší zónou míru, demokracie a lidských práv. Představujeme zdroj inspirace pro národy v našem sousedství -- stejně tak na Východě, jako na Jihu. Pokud uspořádáme vlastní věci, můžeme se stát skutečnou supervelmocí. V rámci rovnocenného partnerství se Spojenými státy pak budeme moci udržet sílu, blahobyt a vedoucí postavení Západu.

Ale dnes stojíme na kraji propasti. To je nejděsivější chvíle v celé mé ministerské kariéře, ale tím zároveň i nejvznešenější. Budoucí generace nás budou soudit podle našich činů, anebo nečinnosti. Podle toho, zda vytvoříme základy desetiletím velikosti, anebo se vyhneme odpovědnosti a smíříme se s vlastním soumrakem.

Zde v Berlíně stojím jako Polák a Evropan a říkám: je třeba jednat nyní.

Zdroj: ZDE; překlad do češtiny Listy, zkráceno o odkazy a poznámky, titulek a mezititulky upraveny redakčně; původní titul Polsko a budoucnost Evropské unie.

0
Vytisknout
7011

Diskuse

Obsah vydání | 27. 9. 2012