Čeká nás rehabilitace lidské práce?

24. 9. 2012 / Josef Šmajs

Ještě nedávno se v části světa při slavnostních příležitostech hrála a zpívala Píseň práce. Mnozí pamatujeme rozjásané prvomájové průvody v ulicích našich měst. Nerudův fejeton První máj 1890 byl součástí školní výuky. A dnes -- mlčení, podivné vyčkávání.

Nejen pustošení přírody, ale i dramatický úbytek hospodářské potřeby živé lidské práce spojenými silami ohrožují globalizovanou kulturu. Ekonomicky výhodné nahrazování práce technikou je zatím neslučitelné s plnou zaměstnaností. Dnes sice práce nezajišťuje jen fungování hospodářských procesů, tj. nejde již primárně o zemědělskou, řemeslnou a průmyslovou práci produktivní. Stále více jde o zvláštní neproduktivní práci kulturně podpůrnou, kterou si vynucuje složitost kulturního systému, a v níž se proto nejedná o kultivující interakci člověka s vnějšími přírodními silami. Administrativně obslužná práce udržuje v chodu globalizovanou společnost, podporuje její expanzi v biosféře. A tento typ převážně byrokratické práce vyžaduje stále více úzce specializovaných lidí, ochotných prodávat své síly modernímu leviatanu -- kapitalistické predátorské kultuře. Omezená nabídka produktivní i kulturně obslužné práce však jednu část populace zbavuje pracovní seberealizace a hromadí v ní potenciál společenské křivdy a destruktivity, a druhou část vystavuje tlaku enormní psychické zátěže. Obě tyto části jsou však obětí téže protipřírodní ekonomické prosperity.

Podstata práce

Práce je přírodně kulturní způsob, jímž biologický druh člověk vnucuje svou vůli (individuální či kolektivní) části okolní přírody, tj. původně plně přírodním strukturám a procesům. Vlastní pracovní proces, řečeno jen přibližně, probíhá tak, že člověk ovládne nejprve sám sebe, tj. své vlastní bytostné síly. Ovládne přírodní síly uvnitř svého organismu, a to nejen schopnosti mentální, nýbrž i schopnosti fyzické, a teprve s jejich pomocí přinutí okolní fyzické struktury a aktivity účelově působit či přijmout požadovanou formu, kulturní záměr, novou in-formaci.

Teprve dnes, kdy se poptávka po lidské práci dramaticky snižuje či v jistých segmentech ekonomiky tradiční živá práce mizí, se zpožděním rozpoznáváme, čím vším byla práce pro život člověka a lidské společnosti. Zjišťujeme, že práce není pouze kategorií ekonomickou, ale také kulturní, ekologickou, antropologickou, psychologickou a medicínskou. Pod tlakem zhoršování duševního zdraví nezaměstnaných a sociálně vyloučených lidí musíme uznat, že práce je kulturní reprodukční potřebou našeho druhu, a že by proto měla náležet do souboru základních lidských práv a svobod. Právo na přiměřenou práci, nezávisle na spekulacích ekonomů, je totiž předpokladem lidské svobody. Navzdory tomu, že ekonomická věda pojímá práci jen jako součást ostatních výrobních nákladů (jen jako objektivní výrobní faktor), tvrdím, že práce je spjata s dynamickou biologickou konstrukcí člověka, že přímo souvisí se zdravím, štěstím a sebeúctou lidí. Zánik potřeby plnohodnotné práce je proto událostí, která ponižuje člověka a poškozuje společnost. Úbytek nabídky produktivní práce v kombinaci s růstem práce schopné populace poprvé vytváří potenciálně výbušnou situaci, která ohrožuje kulturu jako celek.

Po celá staletí pohlíželi lidé na práci jako na samozřejmou podmínku života, jako na způsob získávání obživy a náplň všedních dnů. Práci vysoce hodnotil už mýtus, oceňovala ji stará náboženství i první filosofové. V buržoazním společenském systému, v němž po krátkém manufakturním období vznikají v Evropě podmínky pro tovární velkovýrobu, se lidská schopnost pracovat poprvé stává specifickým obchodním artiklem, zbožím. Sociální nerovnost prodávajícího a kupujícího, vysokou antropologickou a kulturní hodnotu práce, zakryje ovšem fakt, že se práce se na trhu nabízí a prodává jako každé jiné zboží.

I když cena lidské práce, tj. mzda dělníků, na počátku buržoazní epochy kolísala v závislosti na nabídce pracovních příležitostí a poptávce lidí po práci, v chudé netechnické společnosti byl objem potřeby práce v zemědělství a v průmyslu přibližně úměrný růstu populace. Ještě do poloviny 20. století v Evropě existovala jen přechodná nezaměstnanost, kterou vyvolávaly občasné politické a hospodářské krize. V zemědělství a v průmyslu až do nedávné doby pracovala téměř veškerá práce schopná populace. Teprve nezaměstnanost na přelomu 20. a 21. století je systémová, vynucená neudržitelným predátorským charakterem kultury.

Předpoklad predátorského duchovního základu (paradigmatu) kultury zavádím proto, že mezi lidským genomem a dnešní duchovní kulturou, která zvítězila v mezi kulturní soutěži a která vznikla rozvojem lidské neuronální informace v kulturním systému, se nachází médium, jež potenciální predispozice lidského genomu jakoby "filtruje" (tj. blokuje, potlačuje, posiluje). Ekonomický princip zisku, který je konkretizací tohoto duchovního základu, nutí podnikatele k úsporám výrobních nákladů i za cenu snižování počtu zaměstnaných lidí. A to ukazuje, že nynější typ kultury, který na místo zdraví a štěstí lidí nekriticky preferuje úspěšné podnikání a vědeckotechnický pokrok, neodpovídá ani Zemi, ani lidským biologickým potřebám.

Pro klasickou ekonomickou vědu byla práce zdrojem národního bohatství. Na počátku buržoazní epochy, tj. v období obratu filosofie k člověku, se národohospodáři snažili pochopit obecně pociťovanou důležitost fenoménu lidské práce. Vedle již dříve uznané produktivní schopnosti půdy a biotické práce zemědělské, na kterých bylo založeno vesnické naturální hospodářství, se v teoretické reflexi (pomineme-li merkantilismus a fyziokraty) počala uznávat také produktivní síla lidské individuální práce abiotické, nejprve řemeslné. Tímto posunem důrazu se ovšem podíl přírody na tvorbě kulturních statků, který vždy komplikoval ekonomické vyjádření zisku, na první pohled vyloučil. Nikoli příroda, ale pouze lidská práce, za kterou se podle většiny ekonomů dělníkům řádně platilo, byla nakonec uznána za obecnou podmínku fungování národního hospodářství, za zdroj bohatství národů. ("Původním zdrojem všech nutných životních prostředků a věcí zpříjemňujících život, které každý národ ročně spotřebuje, je jeho roční práce..." Smith, A. Pojednání o podstatě a původu bohatství národů I. Praha: SNPL 1958, s. 23.)

Teprve vytvoření společnosti hojnosti (Galbraith), která problém vykořisťování dělníků otupila tím, že vysoká biotická i abiotická spotřeba se poprvé rozšířila na celou technicky vyspělou společnost, se i ve vztahu k práci cosi mění. Ekonomika počne okázale pohrdat prací i přírodou, neboť rozpozná že ji pohání konečná osobní spotřeba. Vysoká spotřeba se stane právě takovou podmínkou růstu výroby, jakou byla kdysi všeobecná chudoba. A nárůst spotřeby je důkazem, že ekonomika v predátorském duchovním paradigmatu dokáže vykořisťovat nejen člověka, ale také planetu Zemi. Svými prostorovými, energetickými a látkovými nároky vyvolává však protipřírodní ekonomika takovou devastaci svého hostitelského prostředí, že tuto fázi její expanze musíme chápat jako šestou geologickou etapu hromadného vymírání biologických druhů. Filosofická ontologie se proto musí ptát, jaký typ kultury a jaká práce mohou zajistit důstojnou lidskou existenci, aniž by zanikly podmínky obyvatelnosti Země.

Strmý růst produktivity práce při současném poklesu pracovních příležitostí obnažil tedy neudržitelnost předpokladu, že pouze lidská práce je zdrojem hmotného bohatství. Jakoby proti většinovým ekonomickým názorům ústy kritiků promluvila samotná příroda. Vždyť už na počátku novověkých ekonomických úvah stála geniální myšlenka anglického ekonoma Williama Pettyho, že "práce je otcem a příroda matkou všeho bohatství". Tuto dnes už téměř zapomenutou tezi napsal autor (Petty, W. A Treatise of Taxes and Contributions. 1662), který také patrně první odhalil, že cenu výrobku určuje množství člověkem vynaložené práce. Idea, že cena zboží je závislá na množství v něm obsažené práce, se dnes jeví jako částečně poplatná počátku buržoazní epochy, v níž se ještě hojně vyrábělo z obnovitelných přírodních látek a v níž podíl živé lidské práce na výrobku převažoval. Teze o strukturní jednotě práce a přírody, později rozvíjená zejména francouzskými fyziokraty, je ovšem výrazně nadčasová. Připomíná, že kulturní hmotné bohatství vytváří účelově orientovaná aktivita přírody, a to buď přírody uvnitř nebo vně člověka. Sděluje nám, i když to neradi slyšíme, že naše pomíjivé bohatství stále více pochází z olupování neobnovitelného zdroje: planetárního přírodního systému.

Vlivem rozšíření karteziánského myšlení došlo v Evropě nejen k obecnému nezájmu o přírodu (o bezduchou hmotu, předměty, rozprostraněnost), ale i ke ztrátě schopnosti správně chápat její aktivitu, kreativitu a produktivní schopnost. Klasičtí ekonomové (Smith, Ricardo), ale např. i německý filosof G. W. F. Hegel či španělský myslitel José Ortega y Gasset, měli sice smysl pro význam lidské produktivní práce, ale nikoli smysl pro analogické pochopení aktivity a tvořivosti přírody. Snad i proto stojí dosud příroda v ekonomických vědách, až na výjimky, mimo teoretickou pozornost hlavních autorů. Hospodářská činnost se sice od počátku rozvíjí uvnitř a na úkor přírody (víme, že ekonomika je současně subsystémem kultury), ale heslo "příroda" marně hledáme ve věcném rejstříku reprezentativních vysokoškolských učebnic.

Práci v novověkém ekonomickém pojetí, pomineme-li Marxův problém odcizení, vykořisťování a technologického útlaku dělníků, nejprve provázejí jen pozitivní ekonomické atributy. Je to pochopitelné. V relativně chudých společnostech se produktivita (účinnost) práce stává měřítkem úspěšnosti farmářů, řemeslníků, firem, národních ekonomik i celých společenských soustav. Proto teprve v souvislosti s technickým pokrokem, který produktivitu práce zvýšil o desítky a stovky procent a který prohloubil příznaky ekologické krize, střídá glorifikaci práce zdvořilé mlčení.

Ekonomické vědy, jejichž předmětem vždy byly pouze hospodářské procesy, nikdy vážně nezkoumaly, co práce je, jak práce souvisí s přírodou, s lidským organismem, zdravím a štěstím, s technickým pokrokem, s perspektivou společnosti. Patrně by musely přiznat, že potrvá-li fascinace ekonomické sféry fiskálními hledisky, vědeckým a technickým pokrokem, bude na jedné straně množství produktivní práce trvale klesat, tj. dále poroste nezaměstnanost a nespokojenost lidí, a na druhé straně se bude prohlubovat nevratné pustošení Země.

Práce a liská přirozenost

Lidskou přirozeností rozumíme souhrn relativně stálých znaků našeho biologického druhu, tj. přibližně všechno to, co obsahuje lidský genom. Také ostatní živé systémy mají analogickou přirozenost zapsanou v genomu příslušného druhu. Zvířata jsou svým genomem "konstruována" v souladu s okolní přírodní realitou, s níž jsou sourodá i svými vrozenými životními nároky a aktivitami: způsobem obstaráváním potravy, pohybem, odpočinkem i chováním vůči vlastnímu druhu, predátorům, parazitům, krajině, podnebí atp. Prostřednictvím sítě abiotických a biotických vazeb jsou proto dokonale konstruologicky vřazena do struktury Země, do složitě funkčně uspořádaného systému biosféry, kde existují vztahy spolupráce i boje, závislosti i dominance, parazitismu i koexistence, koevoluce i kompetice.

Závislost našich přímých předků (hominidů) na přírodě byla od počátku komplikovanější. Velká somatická přestavba jejich organismu, kterou patrně vyvolal ústup pralesních ekosystémů v oblasti rovníkové východní Afriky, si vynutila i nový typ jejich adaptivní strategie. Namísto přizpůsobování se pomalými adaptivními změnami, jejichž rozsah je geneticky omezený, byli naši předkové před přibližně dvěma miliony let vybaveni schopností adaptovat se rafinovanějším způsobem: genomem podmíněnými proměnami svého chování, úpravami okolního prostředí za pomoci myšlení a nástrojů, přesnější a efektivnější komunikací a spoluprací.

Vzdálený biologický předchůdce člověka a primátů žil sice již výrazně společensky, ale potravu i odpočinek si zajišťoval podobně jako dnešní primáti. Nocoval ve větvích stromů a nemusel proto důmyslně chránit svá mláďata proti šelmám, jak je později primitivními příbytky a ohradami chránili vzpřímení hominidé v tropické africké savaně. Díky zvláštním okolnostem, které dobře neznáme, se však současný cromagnonský člověk (a částečně už homo erectus) postupně prosazoval jako kulturně tvořivý živočišný druh. Jako jediný druh se totiž počal přirozenému prostředí přizpůsobovat tím, že se mu biologicky jakoby "nepřizpůsoboval", že mezi sebe a přírodu vsouval kulturní systém -- druhovou aktivitou vytvářené umělé prostředí. Vyjádříme-li to poněkud jinak, v důsledku biologické predispozice k ofenzivní adaptivní strategii se našemu druhu daří vytvářet nebiologický fyzický a organizační útvar -- nadosobní vnější tělo -- kulturu. A tímto umělým tělem, mnohem efektivněji než vlastním biologickým tělem, se dokáže adaptovat na nejrozmanitější ekosystémy planetární přírody.

V důsledku své biologické predispozice k ofenzivní adaptivní strategii byl tedy člověk jediným živočišným druhem, jemuž se podařilo zapálit ještě jednu evoluci, s přírodou sice propojenou, ale odlišně tvořivou a o několik řádů rychlejší evoluci sociokulturní. A právě touto druhou evolucí, která přírodu rekonstruuje pouze pro jeden druh, tj. podle nepřírodních pravidel, započala nejen pozoruhodná éra člověka, ale bohužel i kritické období v dějinách Země. Přestože žádný druh, který existenčně závisí na biosféře, by neměl brát svůj osud do vlastních rukou, člověk to učinil a přirozenému řádu přírody se vzepřel. Kulturou počal lehkomyslně rozbíjet jen jednou evolučně vytvořené struktury a nahrazovat je umělým bytím, které je nucen reprodukovat a které se po jeho zániku nezachová.

Životní prostředky, které prvním lidem nebyla s to poskytnout přirozená produktivita místních ekosystémů, si už jednoduché kultury opatřovaly vlastní produktivní činností: nejprve lépe organizovaným lovem, a později, v souvislosti s ústupem poslední doby ledové (kdy se travní porosty šířily za mizejícími ledovci), pastevectvím a zemědělstvím. V dlouhém období lovectví a sběračství, jistě spojeném s namáhavým sledováním pohybu lovených či chráněných zvířat (jak je to dosud běžné u severských Laponců), výroba, úprava a používání pomůcek pro usedlý život patrně netvořily tak výraznou část aktivity lidí.

I když má nezbytnost fyzické námahy (práce) u člověka patrně biologický základ, teprve v zemědělství vzniká a v různých morálních a náboženských regulativech se fixuje potřeba či dokonce povinnost člověka pracovat. Vznik zemědělství proto způsob života kvalitativně změnil. Námaha, napětí a vzrušení, které vyvolával lov, nahradilo bezpečnější pastevectví a primitivní obdělávání půdy. Práce se stala náplní většiny všedních dnů. Počala strukturovat den, týden i rok. A již někde zde patrně vzniká nejen první společenská dělba práce (např. mezi zemědělstvím a domáckým řemeslem), nýbrž i silná pozitivní vazba člověka na práci, nová kulturní potřeba doprovázená hormonální závislostí a stavy biologické libosti. Libost jako zvláštní psychická odměna za pracovní námahu může částečně kompenzovat vynaložené úsilí, může vyvolávat pocit sladké únavy po těžké či zajímavé práci. Proto také odčerpávání nadbytečné životní energie víceméně trvalou prací mužské části populace mohlo předcházet možným sporům uvnitř společenství, mohlo přispívat k integraci tehdejších ne příliš početných neolitických vesnic.

Osobnostní nároky práce

Přestože abiotický produktivní proces i dnes zahrnuje instrumentální, mechanické i automatizované operace, jsou to především automatizace a informační technologie, které radikálně proměňují strukturu i obsah lidské práce: ze dvou tradičních složek lidské práce, tj. složky fyzické a duševní, snižují potřebu práce fyzické. Tato tendence je v dobrém souladu s tím, že energetické a motorické funkce člověka ve výrobě mohou být v nynějším duchovním paradigmatu kultury bez překážek nahrazovány produktivní technikou, tj. "prací" ovládnutých přírodních procesů.

Skutečný obsah práce a vztah ekonomiky k přírodě pravdivě proto ukazuje až fyzická nepřítomnost člověka v abiotickém produktivním procesu. Protože abiotické bohatství může produkovat technicky sestavený ekonomický proces s minimální účastí člověka, protipřírodnost takového systému postrádá antropologickou negativní zpětnou vazbu se Zemí. Jeho hlavní pozitivní zpětná vazba (produkce, užitek, zisk) je sociálně i ekologicky slepá. Prohlubuje konflikt mezi kulturou a přírodou a v delší časové perspektivě hrozí zhroucením systému. Vnějšková podobnost abiotického produktivního procesu s přirozenou biotickou technologií zemědělskou je proto zavádějící. Z evolučně ontologického pohledu je totiž podstatné, že automatizovaný produktivní proces, který s podporou úzké vědecké racionality vznikl zpředmětněním silné protipřírodní kulturní intencionality (predátorského paradigmatu), technickou aktivitou omezuje a poškozuje slabou spontánní intencionalitu přirozenou: narušuje směřování přirozené evoluce k udržení evolučně dosažené úrovně života.

Ve zjištění, že přirozená evoluce, která zatím bezchybně reprodukuje člověka i celou biosféru, nemůže informačně integrovat, a tím ani látkově a energeticky sytit automatizované procesy, je třeba hledat klíč k odpovědi na otázku, proč bude nezbytné lidskou duševní aktivitou kultuře stále více pomáhat. Duševní podpora kulturního systému ve formě horizontálního šíření kulturní informace je totiž podmínkou jeho účelové fyzické existence. Pomineme-li záměrně abiotickou přírodu, vidíme, že celá biosféra je slabě integrovaná diferencovanou, ale jednotně kódovanou přirozenou informací. Jde o informaci genetickou, která vzniká samovolně, předává se vertikálně, a plní roli konstitutivní informace všech živých systémů. Umělý systém kultury však potřebuje svou vlastní systémovou konstitutivní informaci, která vzniká až v průběhu kulturní evoluce a která se už jako lidská neuronální informace předávala živou generační pamětí. Protože integruje účelově vytvářenou kulturu, šíří se horizontálně. Je-li tedy pro živou přírodu charakteristický hlavně vertikální informační přenos (omezený horizontální přenos zajišťují např. bakterie), pak pro kulturní systém, který na spontánní podporu přírodní aktivity spoléhat nemůže, je dnes stále důležitější informační přenos horizontální.

Dostáváme se k problému potřeby a role duševní práce. Osobnostní nároky klasické zemědělské, řemeslné a do jisté míry i průmyslové práce, v nichž se lidé střetávali především s přírodními procesy a strukturami (jimž byli evolučně přizpůsobeni), mohla bez větších problému splnit společenská většina. Spolu s přesunem ekonomického zájmu z výroby na obchod, finance, analýzy, reklamu a služby, tj. na vnucování málo užitečných potřeb (i málo užitečné práce), široké veřejnosti jsou sofistikovanou výrobní i kulturní sférou stále více požadovány různé formy bezprostředně neproduktivní mentální práce. V nynější spotřební informačně síťové společnosti, v níž se rozšiřuje sféra správy, řízení, kontroly a ochrany kulturního systému, se patrně bude prosazovat jednak zvýšená potřeba "intelektuálně kreativních složek" lidské aktivity, a jednak potřeba převážně mechanických (byrokratických) mentálních aktivit.

V predátorském duchovním paradigmatu, které je necitlivé k potřebám přírody i lidí, vyvolává proměnu obsahu i smyslu lidské práce proces automatizace a elektronizace: růst účinnosti abiotické výroby. Tento protipřírodně nastavený technologický proces působí dvěma základními způsoby. Za prvé, podniky s ohledem na úsporu mzdových nákladů přednostně aplikují nové vědecké poznání, a proto propouštějí všechny bezprostředně neužitečné pracovníky. Za druhé, protože hospodářský růst paradoxně závisí na růstu spotřeby, podniky svým potenciálním spotřebitelům jejich málo naléhavé potřeby vnucují (namlouvají), tj. svádějí je k novým formám konzumu a závislosti na různých bankovních, pojišťovacích, informačních, poradenských a bezpečnostních systémech.

Pro přírodu stále nebezpečnější hospodářský růst, který neslouží obecnému blahu, ale zájmům hospodářských a politických subjektů, vyžaduje nejen více pracovníků ve sféře obchodování, marketinku a právního zajištění poskytovaných služeb. Předpokládá také "tvůrčí" hledání nových trhů, účinnějších strategií pro jednání s lidmi a institucemi. Výsledkem je kvalitativně "nový nárok" na úroveň "pracovní síly."

Průměrně disponovaná a vzdělaná pracovní síla již nenajde uplatnění ani v klasickém zemědělství a řemesle, ani v továrnách. Nadosobní potřeba expanze kulturního systému zužuje možnosti uplatnění méně socializovaných, tj. potenciálně méně "komerčně nadaných" lidí na trhu práce. Jde o požadavek, který předem vylučuje onu menší část populace, která z hodnotových a morálních důvodů nehodlá prodat svou duši ďáblu -- aktivně se podílet na prohlubování konzumního charakteru dnešní protipřírodní kultury. Pro predátorskou kulturu, jejíž populace překročila počet sedmi miliard lidí, vzniká zcela nová forma jejího ohrožení: vedle zániku potřeby tradiční lidské práce vzniká obecně nesplnitelný nárok na kvalitu neproduktivní duševně pracující síly. Mnozí lidé, kteří by v jiném duchovním paradigmatu mohli úspěšně fyzicky pracovat, a tím i šťastně žít, se bez osobního zavinění ocitají v roli "občanů se změněnou pracovní schopností."

Ani záměrně kulturně formované lidské bytostné síly, které příroda neomylně distribuuje v souladu s Gaussovou křivkou, nemohou vyhovět komplexním emocionálním a intelektuálním nárokům bezprostředně neproduktivní duševní práce. Terciární sféra se tak uzavírá pro část populace, která nemá příslušné osobnostní -- geneticky, výchovně a vzdělanostně podmíněné -- předpoklady. Na jedné straně se sice formálně zvyšují nároky na vzdělání a požadují se různé formy školení a přeškolování, ale na druhé straně je téměř jisté, že světonázorová vzdělanost a morální vybavenost lidí pro život v globální kultuře klesají. (Nepřehlédnutelným způsobem na úpadek tradiční evropské vzdělanosti poukázal Liessmann, K. Teorie nevzdělanosti. Omyly společnosti vědění. Praha: Academia 2008.) Zatlačování přírody kulturou plíživě zužuje možnosti uplatnění pro biologicky a psychicky konzervativní lidskou přirozenost. Pro značnou část populace se nyní vytváří bariera, pracovní nejistota, trvalé napětí a stres.

Lidé s "nekomerční strukturou" mentálních schopností (s nižší úrovní asertivity), přestože nemají morální zábrany spotřebním způsobem života podporovat výrobu, obchod, reklamu a zbytečný konzum, se mohou ucházet jen o jistá zaměstnání: především ta, která nevyžadují ani teoreticky rozvinuté myšlení a rétorické dovednosti, ani zvláštní psychické dispozice v požadovaném směru ovlivňovat rozhodování jiných. Takže tito lidé mají dnes problémy najít zaměstnání, trpí deprivací (strádáním) a mnozí se ocitají mezi bezdomovci, gamblery, narkomany i v tzv. rezervní armádě nezaměstnaných. Důvody jejich nezaměstnanosti či vyloučení ze společnosti však mohou být morálně i společensky pochopitelné.

Návrat práce do biofilní kultury

Již lidská práce holýma rukama může funkčně spolupracovat s přírodou či vhodně obracet komplexní bytostné síly člověka proti aktivní, přirozeně uspořádané přírodě. V tomto smyslu je lidská práce zdánlivě podobně "protipřírodní", jako je životní aktivita některých jiných biologických druhů s instinktivní regulací chování (např. bobrů, kteří stavějí hráze). Ale tato vnějšková podobnost je zavádějící. Životní aktivita velkých člověku podobných živočichů je řízena jejich genomy (sladěnými s přírodou) a korigována přirozenými ekosystémy (tedy znovu přírodou). Lidská sebezáchovná aktivita, která je rovněž rámcově fixovaná v genomu, ale jejíž širokou predispozici zúžila a nově diferencovala kultura, podléhá predátorskému duchovnímu základu kultury. V celé tzv. západní kultuře je protipřírodní složka lidské aktivity (útočná adaptivní strategie) přítomná v technologii zemědělské i průmyslové, v pojetí stavby lidských sídel i dopravy, ve vědě, vzdělání i ve způsobu života lidí.

Z hlediska dostatečného teoretického nadhledu lze říci, že existují jen dva základní způsoby vytváření hmotného bohatství: přírodní síly člověka (živá lidská práce) a technicky ovládnuté živé i neživé přírodní síly (produktivní technika). Pokud jde o první zdroj společenského bohatství, o živou lidskou práci, vidíme, že dnešní mobilní kapitál vykořisťuje nejen levnou pracovní sílu v technicky méně rozvinutých zemích, ale i dobře placenou, intelektuálně náročnou, a část lidí stresující duševní práci v zemích bohatých. (Na vysoké pracovní tempo v prostředí amerických firem, které u vedoucích pracovníků produkuje stres, nespavost a kardiovaskulární choroby upozorňuje v souvislosti s analýzou nové morálky G. Lipovetski. "Devadesát procent amerických firem rozběhlo protistresové programy. Kdysi byla represivní morálka zdrojem hysterie, dnes zase morálka autonomie a seberealizace plodí úzkost, přepracovanost a depresi." Lipovetski. G. Soumrak povinnosti..., s. 305-306.) Protože živé přírodní síly lze technicky využívat jen omezeným způsobem, který z velké části rozpoznali už naši předkové, technická spotřební kultura bez zábran sází na vykořisťování (a často nevratnou likvidaci) neživých přírodních struktur a procesů. Tímto druhým způsobem, který Zemi trvale poškozuje, dnes probíhá všeobecně schvalované technologické rabování přírody. Novověký obrat k člověku se totiž promítl do vyšší úrovně právní ochrany člověka, než jakou v právních normách získaly ostatní organismy, struktury a síly přírody. Energie a látka pro dlouhodobě neudržitelný růst hmotného bohatství se v predátorském duchovním paradigmatu zcizuje planetě zcela legálně. Toto pomíjivé bohatství se získává rafinovaným informačním obelstěním aktivity živé i neživé přírody, provází je zničení a nevratné poškození vzácných přírodních systémů, procesů a struktur. A přestože se všechno hromadně vyráběné zboží, včetně látkově a energeticky náročné spotřební techniky (např. luxusních osobních automobilů a složité techniky informační), nakonec přemění v odpad, který přirozené uspořádanosti Země znovu ublíží, ekonomické a politické teorie k této hrozbě zarytě mlčí. Reklama, výchova i systém vzdělání nás vedou k tomu, abychom k nesmyslně rozsáhlé výrobě, k hospodářskému růstu a pustošivému vlivu osobní spotřeby na planetu zůstávali lhostejní.

Falešná neutralita práce duševní

Dvě výše zmíněné formy produktivního využívání přírody skrytě souvisejí se dvěma hlavními způsoby vykořisťování bytostných sil uvnitř člověka. V jakém smyslu? Vykořisťuje-li podnikatelská činnost převážně fyzickou produktivní aktivitu člověka či aktivitu živých systémů v zemědělství (při obdělávání půdy, výrobě obilí, masa, mléka, vajec atp.), může to být sociálně nespravedlivé či nevhodné, ale stále ještě vykořisťuje obnovitelné přírodní "zdroje" (koneckonců energii slunečního záření). Vykořisťuje-li však kultura převážně lidskou intelektuální aktivitu (tvůrčí i mechanickou), a teprve jejím prostřednictvím technicky ovládnuté přírodní procesy ve výrobě i spotřebě, pracovní (či spotřební) proces získává skrytý morální rozměr: duševní práce vykořisťuje a pustoší nadřazený přírodní systém, na jehož zdraví závisí lidská druhová existence. Taková ekonomika čerpá a poškozuje živé i neživé síly a aktivity Země, zneužívá její uměle vynucenou produktivní schopnost, za kterou nikomu neplatí. A tato forma užití aktivity pozemské přírody proti ní samé, způsobuje vážné světonázorové zmatení. Odehrává se totiž bez přímé účasti většiny lidí ve výrobě (a proto i bez jejich smyslové kontroly), tj. s přispěním vysoce ceněné a zdánlivě jen kulturně užitečné "městské práce intelektuální". A právě to dnes umožňuje politice bez odporu veřejnosti pokračovat v nevyhlášené válce s přírodou. Zbraněmi hromadného ničení planety jsou v tomto nerovném zápase vedle velkých automatizovaných provozů, globální ekonomiky a technosféry také oblíbené formy spotřební techniky. Ale pozor, důvodem této nevyhlášené války není jen ofenzivní adaptivní strategie zapsaná jako potence v našem genomu. Faktický důvod je morálně kulturní. Jde o kulturně orientovanou, preferovanou a odměňovanou formu loupeže vzácných přírodních sil. I když zatím vítězíme, bojujeme se systémem, na jehož straně stojí právo, a proto i vítězství. Válčíme se systémem, který je starší, širší a mocnější a který ustupuje jen proto, aby nás porazil.

Přestože liberální ekonomové a politologové se s oblibou odvolávají na lidskou svobodu, míra svobody pohybu, kterou v nynějším tržním prostředí získal na místě nezávislý globální kapitál (který uvádí do pohybu technické systémy, zboží, peníze, služby, informace), ostře kontrastuje s mírou svobody pohybu, kterou v tomto prostředí získala s místem svázaná živá lidská práce. Kapitál v predátorském duchovním paradigmatu člověkem a lidskou svobodou pohrdá. Proto na jedné straně putuje za prací, tj. do zemí s nízkou hodnotou práce a malou právní ochranou přírody, a na druhé straně, v zemích vědecky a technologicky vyspělých, domácí populaci k tradiční fyzické práci využívá stále méně.

Pro dnešní mafiánskou ekonomiku je snadnější a výnosnější vykořisťovat buď tradiční levnou pracovní sílu v zemích méně technicky rozvinutých, nebo ve vlastní zemi s více ceněnou živou prací zaměstnávat cizince a s pomocí sofistikované techniky a duševní práce vlastních lidí ždímat z přírody její zdánlivě nekonečné síly a nevyčerpatelné suroviny. A zdá se, že až do prudkého zvýšení jejich tržní ceny, či do vypuknutí souboje o jejich zbytky (což může být otázkou několika desetiletí), nebude mít dnešní protipřírodní hospodářství žádnou fyzickou negativní zpětnou vazbu se Zemí.

Na jedné straně se společenské bohatství, které bohužel před našima očima stárne fyzicky i morálně (rychle se rozpadá a "vychází z módy"), stále více získává bez přímého vynaložení živé lidské práce (fyzické i mentální). Vzniká především prostřednictvím práce minulé, tj. mrtvé. Ale na druhé straně se v nynější třetí civilizační vlně uvnitř kulturního systému poprvé v tak velkém rozsahu vynakládá živá tvořivá i mechanická práce duševně administrativní. A to je přímý důkaz, že protipřírodní kultura může dnes přírodu pustošit i zdánlivě užitečnou a morální prací mentální. Jde tedy také o výzvu filosofii a vědám o kultuře, aby tuto destruktivní roli úzké teoretické aktivity odhalily, kritizovaly a napomohly změnit.

Protože značná část dnešního bohatství vzniká vědeckotechnicky zprostředkovaným vykořisťováním právně nechráněné aktivity živých i neživých přírodních procesů, vzniká na úkor úbytku přirozeného bytí Země, na úkor evolučně vytvořeného přírodního kapitálu. Planetě Zemi, přestože dala vzniknout všem svým neživým strukturám i organismům, odmítáme přiznat svébytnost, ontickou kreativitu a subjektivitu -- hodnotu nadřazenou vůči člověku i kultuře.

Živá příroda a živá lidská práce jsou dvěma příbuznými procesy, které se sice od počátku kultury střetávají, ale také se vzájemně doplňují a předpokládají. Technicky vyspělá civilizace může sice po jistou dobu žít z přednostní exploatace neživých přírodních sil, ale pouze za cenu, že poškodí Zemi i člověka. Snížená fyzická pracovní zátěž, omezený smyslový a tělesný kontakt člověka s přírodou, ztráta jeho možnosti bezprostředně spolupracovat "s čestným bohem", jsou z hlediska delší perspektivy vážným ohrožením lidského zdraví. Proto přibližně v míře, v jaké je tradiční lidská práce nahrazována prací obelstěné přírody, přestává být hlavní ekonomickou kategorií. Stává se kategorií morální, psychologickou a medicínskou. Může se stát, že fyzicky náročná produktivní práce bude brzy pro některé lidi jen na lékařský předpis. (V řadě léčebných ústavů pro pacienty s různými mentálními poruchami se je již delší dobu práce jako terapeutický prostředek využívá. Jedním z průkopníků této skupinové metody léčení je český psycholog dlouhodobě žijící v Kanadě prof. Ferdinand Knobloch.)

Může se však také přihodit, že se s přispěním filosofie a společenských věd včas podaří oslabit predátorský duchovní základ kultury. Že pod hrozbou civilizačního zániku počne vznikat paradigma biofilní a že se lidská produktivní práce spolu s přírodou stanou nejvyššími kulturními hodnotami vůbec. Odvěký lidský ideál automatizace, kdy roboti za člověka přebírají veškerou namáhavou práci, by tak mohl být na přelidněné a zpustošené Zemi konečně zbaven své falešné svatozáře. Falešné svatozáře by mohla být konečně zbavena nejen posedlost liberálně tržní ekonomiky růstem, ale i její fascinace abiotickým technickým pokrokem. A v novém kontextu by biofilně rekonstruované vzdělání mohlo mládeži i veřejnosti ukazovat, že podnikání bez plné zaměstnanosti pro lidi, kteří mohou a chtějí pracovat, je nepřípustné. Opomíjená sféra instrumentální práce zemědělské i řemeslné by tak mohla být znovu uznána nejen za kulturně konstitutivní, ale i za antropologicky nezbytnou. Spolehlivě již víme, že "průmyslový model" neustálého zvyšování produktivity lidské práce za pomoci gigantismu, automatizace, koncentrace kapitálu, chemizace a biologicky necitlivých technických inovací, bude nutné opustit. V zemědělství poškodil půdu, užitkové rostliny i chov zvířat, způsobil nebezpečnou kontaminaci potravin cizorodými látkami. Snad i proto by se zemědělská biotická technologie, která kdysi povznesla lidstvo nad úroveň pouhé živočišné závislosti na přírodě, mohla znovu stát bodem pozitivního kulturního obratu. Decentralizace přiměřeně bioticky i abioticky mechanizovaného zemědělství -- s ohledem na udržení úrodnosti půdy, krásu venkovské krajiny a výrobu biopotravin -- která by umožnila návrat práce schopné populace znovu na venkov, by tedy nebyla cestou zpátky: byla by naopak nadějným východiskem z nynější existenciální civilizační krize. (K problému biotické mechanizace zemědělství (s pomocí tažných zvířat) viz Šmajs, J. Filosofie, obrat k zemi..., s. 366-371.)

Plnohodnotnou práci jako jednotu fyzického a mentálního výkonu, kterou dnes v důsledku protipřírodně zaměřeného vědeckotechnického pokroku stále méně potřebuje globalizující se ekonomika, stále více potřebuje člověk i lidská kultura. Tradiční práce člověku jako jedinci vysoce konzervativního biologického druhu, jako bytosti kypící silami, aktivitou a kreativitou, poskytuje nejen možnost, aby se přímo účastnit životodárného procesu látkové výměny s přírodou. Dodává mu také společenskou důstojnost, poskytuje mu příležitost pečovat o přírodu i přiměřenou biologickou zátěž svého organismu, přináší mu radost, ničím nenahraditelné uspokojení a funkční slast.

Jakkoli jsou výše uvedené problémy naléhavé, zdá se, že časově vzdálené nebezpečí není dnes ani pro mediální sféru a veřejnost, ani pro ekonomické vědy a politiku dostatečně varovné. Pokud ovšem k objektivně nutné biofilní rekonstrukci dnešní predátorské kultury připojíme i nezbytnost naléhavého návratu plnohodnotné lidské práce do biofilní kultury, nebo zatím jen omezený požadavek, aby byly záměrně vytvářeny pracovní příležitosti pro lidi, kteří bez vlastního zavinění ztrácejí práci, můžeme, zdá se, očekávat alespoň tichou společenskou podporu. V kombinaci s poznáním, že celosvětově přibývá lidí, kteří plnohodnotnou práci nikdy neměli a kteří se právě proto nenaučili ani normálně pracovat, ani normálně žít, by to snad mohl být pádný argument nejen pro probuzení společenských věd, ale i ona pověstná kapka, kterou přeteče pohár nynější lhostejnosti veřejnosti k vážným existenciálním otázkám. Zatím však spontánní procesy globalizace, bez naší schopnosti je korigovat, dál nebezpečně vyčerpávají Zemi a zhoršují podmínky lidského života.

Širší okolnosti a hypotetický scénář biofilního obratu ekonomiky k práci se pokusím naznačit v několika stručně komentovaných bodech.

1. Nejhlubší příčinou snižování potřeby živé lidské práce v nynější globální spotřební kultuře je její skryté predátorské duchovní paradigma. Neviditelně orientuje lidské myšlení, hodnoty, vědu, vzdělání i politiku na růst produktivity práce, hospodářskou soutěživost a technologický pokrok. Stojí v pozadí podnikatelské lhostejnosti k potřebě lidí mít přiměřenou, osobnostně kultivující práci. Dostatečným důkazem, že tyto aplikace jsou vůči člověku i přírodě škodlivé, je dnešní vnucování nadbytečné produkce potenciálním spotřebitelům nákladnou a lživou reklamou.

2. Změnu vládnoucího duchovního paradigmatu, které je historickým produktem a které prohlubuje dnešní krizi, může připravit jen vysoká filosofická teorie (evoluční ontologie), a to pouze za předpokladu, že se příznaky globální ekologické krize dále prohloubí a že důsledky nezaměstnanosti a sociální rozdíly mezi lidmi budou vyvolávat viditelné negativní změny v lidském chování, v charakteru, morálce a zdraví populace. Patrně jen tak může dojít k přehodnocení významu práce pro každého normálního člověka, k rehabilitaci ruční práce zemědělské a řemeslné i dříve nepotřebné práce při nápravě škod napáchaných přírodě kulturou.

3. Nadosobní logika růstu, diferenciace a expanze kultury, tj. k přírodě i lidem bezohledný postup jejího nekrofilního abiotického rozmachu, který nikdo neřídí, již nejméně půl století ohrožuje Zemi i člověka. Ohrožuje schopnost planety udržet strukturu života, která se v průběhu její biotické evoluce vytvořila. Protože kultura je dočasně existující umělý systém, který se po zániku člověka nezachová, je ztráta přirozené uspořádanosti Země, způsobená protipřírodní kulturou, bezprecedentním porušením nejvyššího principu mravního.

4. Pro veřejnost, má-li být i nadále zdrojem politické moci, bude nezbytné včas rozpoznat nejen systémovou podstatu ontického konfliktu kultury s přírodou, ale i kvalitativní rozdíl, jakým jsou lidé k těmto dvěma opozičním systémům připojeni. Naše biologické funkční propojení s přírodou, s jejíž strukturou jsme sourodí a které mám připomíná nejen potřeba dýchání, jídla a pití, ale i nově narozené děti, choroby, úrazy a náhlá úmrtí, bylo bohužel v predátorském duchovním paradigmatu překryto nekritickým uctíváním kultury. Kultura je sice naším dílem, ale náš organismus (ani příroda) z jejího rozmachu a stále sofistikovanější struktury nic prokazatelně pozitivního nezískává. V neztenčené míře potřebujeme zdravou obyvatelnou Zemi. Struktura kultury vzniká sice také samovolně (podobně jako struktura přírody), ale v důsledku predátorského nastavení na úkor likvidace uspořádanosti hostitelského systému, jehož jsme součástí a bez něhož žít nemůžeme.

5. Ve filosofii, ve vědě i v politice si musíme konečně přiznat, že dnešním ústředním teoretickým problémem není pro lidstvo příroda, že tímto problémem je kultura. Přírodě nejen plně nerozumíme, ale ani rozumět nemusíme. Za její existenci, strukturu a způsob fungování neneseme odpovědnost. V pojetí kultury, za kterou odpovědnost neseme, jsme se však ocitli v zajetí antropocentrického klamu, že jako lidské dílo je kultura prostředím lidské svobody a seberealizace, že je ve srovnání s přírodu spravedlivá a vznešená, že je pokračováním přírody jinými, důstojnějšími prostředky. V důsledku nesprávného poznávání, výchovy a vzdělání se mnoha lidem zdá, že kultura je podobně altruistickým systémem, jakým je příroda. Jde o fatální omyl. Predátorsky orientovaná kultura -- v rozporu s dlouhodobými zájmy našeho druhu -- vede nejen vyhlazovací válku s přírodou, ale zahrnuje i trvalé vnitřní války mezi lidmi, etnickými skupinami, národy a státy. Všem formám života bezohledně rozbíjí nenahraditelné přirozené bytí, poškozuje biologickou reprodukci a zdraví svých tvůrců, vytváří stále větší armády nezaměstnaných, chudých, hladových a sociálně vyloučených.

6. Po ropném zlomu, jehož první příznaky právě prožíváme, bude docházet k rychlému zdražování neobnovitelných fosilních paliv. Brzy bude zřejmé, že nejen soukromý automobilismus, ale i ostatní energeticky náročná spotřební technika, dálková nákladní doprava pozemní, námořní i letecká, jsou přebujelé, že nevratně poškozují Zemi. Bude zřejmé, že každé etnikum, národ, stát a soustátí musí ochránit svou čtvrtohorní ekologickou niku, tj. půdu, vodu, živé systémy i abiotické zdroje. Snad také konečně vzniknou účinné celoplanetární instituce s cílem předcházet klimatickým změnám a poškozování obyvatelnosti Země.

7. Vedle zátěže přírody způsobené těžbou z méně dostupných ložisek surovin a paliv, zplodinami, které vznikají při výrobě i spotřebě, záborem půdy na komunikace a škodami na lidském zdraví i úhynu zvířat, se patrně ukáže obludnost dnešní závislosti kultury na fosilních palivech. Kultura bude brzy nucena žít z přirozené ekosystémové energie, z recentní biomasy, ze slunečního záření, z tradiční lidské práce. Tím vzniknou podmínky pro nové využití fyzické a mentální aktivity lidí, pro hledání nových forem lidské seberealizace, životního způsobu a štěstí.

8. Nedostatek příležitostí pro produktivní seberealizaci většiny dnešní sedmi miliardové populace, tj. zcela nová historická fáze hospodářského nezájmu o živou lidskou práci, který vzniká v důsledku predátorského duchovního paradigmatu, nemůže mít žádné pozitivní důsledky. Společnost volného času je romantickou iluzí. Život bez práce povede na jedné straně k depresím, apatii a závislosti mladých lidí na psychotropních látkách, nových mýtech a ideologiích, a na druhé straně k vyhledávání náhradních forem aktivity, včetně kolektivní aktivity destruktivní a kriminální. Musíme bohužel očekávat zesílení dříve jen okrajových sociálních těžkostí: šíření deviantního a psychopatického chování mládeže i dospělých.

9. Celosvětový nárůst nezaměstnanosti a chudoby starých lidí, jevy, které vyspělá část světa téměř nepoznala, mohou radikalizovat vnitřní národní problémy. Může dojít ke sporům generací o práci, o její délku, obsah a společenský přínos. Neslavně může skončit etapa expanze měst, komunikací, výrobních, skladovacích a přepravních kapacit. Rozpadem, jemuž neumíme zabránit, je ohroženo vše nadbytečné, co ve stoleté éře soukromého automobilismu zhanobilo krajinu, a co bude příštím generacím jako mrtvé memento připomínat nesmyslný rozmach kultury a ukvapené spálení fosilních paliv.

10. Prudký růst ceny nájemného a dopravy ve městech, růst cen potravin a ovoce, rostoucí kontaminace potravin chemickými látkami atp. patrně vyvolají nejen snahy o biofilní přestavbu měst, ale i chaotický odchod lidí z měst na venkov. Patrně posílí nynější marginální snahu pěstovat plodiny a zvířata pro vlastní obživu.

11. Část lidí se jistě rozhodne pro zakládání biofarem a při obdělávání půdy se bude orientovat jednak na tažná zvířata, a jednak spoléhat na státem dotovanou energii a malou mechanizaci. Nezbytnost prosadit biofilní duchovní paradigma, spolu s požadavkem zajistit přiměřenou práci pro všechny zdravé lidi, pronikavě zvýší úloha státu při nové orientaci vědy, obsahové přestavbě vzdělání, revitalizaci zemědělství i biofilním rozvoji regionů.

0
Vytisknout
7357

Diskuse

Obsah vydání | 26. 9. 2012