Vždy když teče do bot, spasí tebe Godot; aneb Svatební košile

22. 9. 2012 / Karel Dolejší

"Václav Havel dovedl českou společnost k listopadu 1989", celebruje Pavel Kosatík v rozhovoru pro Salon Práva nazvaném Čekání na nového Havla. Ano, to je vlastně téměř pravda; velká většina české společnosti v listopadu 1989 přicházela na náměstí ohromně zvědavá, jak ten Havel, o němž slyšeli, že kritizuje režim a píše jakési divadelní hry, ve skutečnosti vypadá a co je zač. Ne každý odebíral Rudé právo a i mezi jeho čtenáři pouze malá skupina informovaných věděla, čí fotografie vyšla v rubrice gratulací pod jménem "Ferdinand Vaněk". Ovšem kdo se při ohřívání svatováclavské kaše ve várnici polní kuchyně odmítá zabývat otázkou Proč tak snadno, musí si zkrátka vypomoci drobnou lží. K listopadu 1989 nás dovedl Václav Havel, aleluja. Z Hrádečku na Hrad. Jenže když pak běžel okolo vrat s policajty v patách, zakopl jest o kolovrat, do louže se natáh'. Pidluke padluke!

V listopadu 1989 prý "záludný, nekorektní a k odpovědnosti neochotný lidský materiál" (Kosatík, plural maiestaticus) klesal na kolena před svatým Václavem v touze po morální obnově, avšak byl už příliš zkažený, než aby se to povedlo, takže nakonec pokračuje v normalizaci. Havel svou práci odvedl ještě před listopadem, k němuž národ dovedl, tudíž "považoval to nejpodstatnější za hotové". Bylo jen logické, pokud si myslel, že dál nemusí dělat nic. Na tom, s kým šel do holportu a nad čím přivíral oči, nebo to ani nedokázal uvidět, přeci nesejde, stejně jako na prošustrování kreditu lidských práv při obhajobě "humanitárních" intervencí - a zkaženost současnosti s tím vůbec, ale vůbec nesouvisí. Já nic, já prezident.

A tak se Češi pouze a jedině vlastní vinou rochní v pokračování normalizace jinými prostředky, přičemž podle Kosatíka čekají na nového Havla, který by je zase dovedl na náměstí a "považoval to nejpodstatnější za hotové". Při čtení toužebného vyznání mrtvému se ovšem maně vybaví Erbenovo "milého z ciziny mi vrať --- aneb život můj náhle zkrať". Tak to dnes u nás chodí s legendami: Jednou jako morbidní balada, podruhé jako absurdní drama.

V pojednání o pověsti, kterou zpracoval do básně Svatební košile, Karel Jaromír Erben svého času uvedl: "Slováci vypravují, že dívka přivolala mrtvého miláčka svého, v kaši vaříc umrlčí hlavu, kterážto varem vydávala hlas: 'Pojď, pojď, pojď!' ". Obdobně ovšem postupuje Kosatík: Předkládá mravoličnou kaši národně obrozeneckého střihu a kdyby v ní neovařil hlavu mrtvého, nabídka by fatálně překračovala poptávku. Nu což, snad to milá nevěsta do kuropění nějak vydrží a nezaplatí za toužebné vytržení cenu příliš vysokou. "Hrdinství se skládá z iracionality i ekonomie". Z racionality nikoliv. Přinejmenším tedy dle Kosatíka, který dovedl českou společnost do márnice.

...a na každičké mohyle
útržek z nové košile.

0
Vytisknout
7616

Diskuse

Obsah vydání | 25. 9. 2012