Holy shit!

21. 9. 2012 / Filip Mahďák

Definice v angličtině ZDE

Demokratické systémy a jejich struktury jsou funkční pouze v těch společnostech, jež byly schopny během svého vývoje oddělit procesy demokratického řízení a rozhodování od církví a jejich náboženství. V tomto případě je úplně jedno o jakou církev, nebo náboženství se jedná. Jedním z úhelných faktorů každé fungující demokracie je vždy striktní oddělení církví a jejich náboženských představ od státu.

Stejně jako Západ má velký problém pochopit propletenost a dominantní vliv rozličných náboženských hnutí a představ v systémech uspořádání vládnoucích a organizačních struktur východních společností, tak i východ potom často přirozeně nechápe mnohé principy fungování západních demokratických společností, jenž náboženství vyjímají ze sféry veřejné a jeho vyznavače či aktivity vykazují do sféry soukromé. Nebo se o to alespoň v úsilí za lepší fungování demokracie již několik set let docela úspěšně snaží.

Naštěstí pro demokracii to platí i v těch demokratických společenstvích Západu, kde v poslední době právě sama podstata demokratického rozhodování vážně ohrožována slabostí politiků před narůstajícím úsilím náboženských fanatiků usilujících tento vývoj zvrátit.

Jak postupem času informace vyplouvají stále rychleji na povrch zjišťujeme, že tyto menšiny uřvaných náboženských radikálů v západních společnostech jsou ve skutečnosti, většinou skrytě podporovány, financovány, ultramedializovány a zneužívány pro různorodé politické zájmy korporátních struktur. V lepším případě jen využívány pro naplnění mocenských ambic představitelů církevních struktur vlastních.

Řízení jednotlivců a pracovních skupin v interních procesech korporátních struktur svým totalitárním uspořádáním v mnohém připomíná a mnohdy doslova kopíruje, uspořádaní, způsoby řízení a organizace valné většiny náboženských hnutí a církví a tudíž následně, na svých výstupech do společnosti zákonitě produkuje velké množství jedinců, často nadprůměrně bohatých, organizačně velmi schopných, mnohdy i velmi inteligentních, neschopných však samostatného svobodného, demokratického myšlení. Neschopných vytvořit k takovému myšlení pro druhé sebemenší prostor. Jedinců neprodyšně uzavřených v bublinách vlastních názorů, inklinujících následně velmi lehce zpětnou vazbou, v kulturním prostředí dosud plné pohádek a rozličných pověr, k indoktrinaci fantazijními světy náboženských nauk, přizpůsobených svým odvěkým patolízalstvím mocným vyplnit každé kouzelné přání vyvoleným, jenž právě sypou do církevní kasy dukáty.

Každá společnost, demokratické nevyjímaje, je takových pohádek do dnes plná a všude na světě jsou tyto náboženské pověry, tu více, tu méně, neoddělitelnou součástí jejich kulturních bází a tradic

V západních demokraciích ovšem žádné veřejné instituce nepřijímají roli soudce ve sporech mezi jednotlivými představiteli těchto pohádek o to která z nich je tou pohádkou jedinou a pravou, případně co a jak smí nebo nesmí o sobě jejich představitelé navzájem prohlašovat, natožpak aby odsuzovala ty občany jenž se rozhodli tyto pohádky a pověry ze svého života vyškrtnout. Česky se tomuto základnímu pilíři demokracie říká svoboda projevu. Bývá mnohými Čechy často vysmíván a znevažován, i když jak rádi všude vehementně připomínají jsou neoddělitelnou součástí Západu, právě tuto svobodu projevu považují jen za jakousi samozřejmost.

Samozřejmost které se člověk nenají. I v tom je kus pravdy, ale.

Svoboda projevu není prostě jen tak nějaká samozřejmost. Potřeba platformy svobodného projevu nevznikala ve společnostech přímou vazbou na uspokojení materiálních potřeb člověka, ale byla těžce vydobyta jako jeden z účinných nástrojů pro řešení a artikulaci problémů utlačovaných společenských skupin, souběžně s právem na důstojné podmínky pro práci, důchodové, zdravotní a sociální zajištění, právo na sebeurčení, práva žen, odstranění rasové diskriminace, odstranění diskriminace lidí s jinou než heterosexuální orientací, právo na osobní volbu přerušení těhotenství etc. Svoboda projevu není akademický výmysl materiálně zajištěných západních filozofů, ale prostý evoluční výraz rozvíjející se humanity člověka. Lidskosti.

Je docela dobře možné postavit otázku takto: Do jaké míry se člověk vlastně může nazývat člověkem, i když najedený a vyprázdněný a tak pořád dokola, pokud je mu tato svoboda projevu jinými odpírána? V tomto duchu je samozřejmě plně svobodný si tuto svobodu sám sobě odpírat. Nemůže ji ovšem odpírat druhým. Je ale také krutou pravdou, že hladový člověk bez přístřeší, bez možnosti dodržovat alespoň základní hygienické potřeby se po určité a to dost krátké časové periodě stane jistě psychicky velmi labilním a následně těžce psychicky nemocným. Takoví lidé jsou samozřejmě lehce manipulovatelní jakoukoliv ideologií postavenou na fantazijních kulturních vzorcích staletých pověr o rájích plných hmotných odměn, připravených pro jejich služebníky, schopných uchopit nemocné davové vědomí a psychickými poruchami nahlodané psýché.

Jestliže se východ vehementně dožaduje státního respektu západních společností ke svým pohádkám a nedotknutelnosti jejich pohádkových hrdinů měl by se se stejnou vehemencí zasazovat Západ o respekt východu ke svobodě jednotlivců tyto pohádky třeba i nerespektovat. Demokracie by měla bojovat o život. Což je samozřejmě těžké tváří v tvář jedincům rozhodnutým Západu toto právo svobody i za cenu vlastního života upřít. Tváří v tvář davům těmito jedinci fanatizovanými.

Je to obzvláště těžké tváří v tvář západní aroganci a patentům na rozum, západnímu plýtvání potravinami a energiemi. Obzvláště těžké tváří v tvář nezájmu Západu k existenčním problémům východu, jenž mnohdy sám Západ svou kolonizační politikou způsobil a do dnes mnohde svou neokolonizační politikou způsobuje. Neokolonizační politikou zaměřenou pouze na komunikaci s "elitou" východu po většině odtrženou od starostí a potřeb života obyčejného člověka. Jak připomíná Karel Dolejší.

Nicméně. Západu jde totiž zase znova o nic menšího, než o samotné přežití demokracie. Demokracie jako systémové platformy v takové podobě a privilegiu v jaké ji zatím užíváme a známe. Pokud si Západ chce tuto demokracii zachovat nemůže se jen tak omlouvat za svobodný projev jednotlivce. Nemůže ani nikomu svobodný projev z jakéhokoliv důvodu zakazovat.

Západní státníci sice mohou za svoji osobu projevit soustrast s lidmi závislými na určitém znění jejich pohádky. Vyjádřit se, že jisté názory nepředstavují jejich osobní pohled na svět, ale to je tak asi všechno co v nastalé situaci mohou dělat. Nemohou se omlouvat za soukromé akce svých občanů, nemají k tomu totiž od občanů mandát a pokud bude fungovat demokracie, nikdy takový mandát žádný západní státník mít nebude. Stejně jako soukromá osoba nemůže používat v demokracii symboly státnosti k propagacím svých soukromých názorů i když, i to se bez výraznější odezvy a kritiky v poslední době na Západě stále více děje.

Vinit Západ za to, že jeho demokratické svobody zneužívají skupiny náboženských fanatiků, jak se stalo v případě posledního idiotského antiislámského videa, dokonce fanatiků přímo napojených na fanatiky z východu, je neskonale dětinské. Nehledě na to jaké emoce vyvolává dopad výměny názorů mezi náboženskými fanatiky a na děsivou bilanci mrtvých by si lidé měli uvědomit, že za celou věcí je evidentně chladný kalkul oklikou zneužívající svobodu slova k dalšímu rozdmýchávání nenávisti ve společenstvích bratrů a sester, jenž se při argumentování stále nemohou vyhnout potřebě sahat jeden druhému na život, jen pro to že zrovna nevyznávají stejného boha, či pro to že mají potřebu si po těch bozích navzájem plivat. Západ by měl jasně definovat a odsoudit tento kalkul. Jedním dechem však bránit svobodu slova. Jak dlouho totiž asi bude trvat než současní politici přijdou na to jak se jim právě toto zpochybňování svobody projevu vlastně výborně hodí do krámu?

Jak pokrytecký Západ již mnohokrát předvedl, povede tohle islámské harašení pravděpodobně jen k tomu, že se o věcech spojených jakkoliv s islámským náboženstvím prostě raději přestane za chvíli mluvit. V lepším případě, pokud to společenský konsensus povolí, se veškeré denunciace islámu zařadí na úroveň západních omezení toho co se propagovat ani v demokratických společnostech nesmí. Jako je třeba, nenávist, vražda, fašismus, rasismus či popírání holokaustu. Obě dvě řešení však nakonec vyjdou nastejno.

Všeobecná neznalost islámských tradic a nedostatek hlubšího pochopení nespočetných nuancí toho čemu dnes dost povrchně říkáme v západních společnostech islám by po zákazech, mnohdy asi velmi komplikovaných, za účasti mnoha odborníků na islámské "práva" vedla pouze k tomu, že se stejně o věcech spojených s islámem radši nebude mluvit vůbec, aby se náhodou neustřelilo. Což by stejně jako přistoupit rovnou na mlčení vedlo jen k dalšímu prohloubení vzájemného nepochopení. Není vůbec jisto zda o něco takového většině obyvatel východu, ale i Západu, kteří ještě zůstali při smyslech, vůbec jde.

Řešení tohoto problému, stejně tak jako mnoha současných problémů dalších je na prvním místě v navázání a prohloubení aktivní komunikace mezi lidmi. Ve vzájemném respektu k odlišnostem svých tradic a kultur. Ve vůli si navzájem naslouchat. Navázat konečně jeden s druhým konstruktivní dialog. A nejenom naslouchat, ale i pomáhat.

Ano dříve to bylo jednoduší, když se nám to někde přestalo vyplácet, tak jsme se sebrali a přesunuli o kousek dál. Nebo jednoduše utekli a všechny zamotané problémy co po našem působení zůstaly se nechaly prostě vyhnít. Dnes již na to při kvantitě obyvatel planety, při kvalitě a počtu zbrojních systémů, není prostor. Při kvalitě životního prostředí ani čas. Naše planeta není nafukovací. Kousáme se do vlastního ocasu. V globalizovaném světě internetu hledíme každý každému doslovně oknem do pokoje.

Chceme li jakž takž přežít ještě nějakých těch pár desítek let. Ne naše děti, ale my. Musíme již dnes - hned teď vzájemně začít hledat cesty k porozumění a společné řešení té hromady problémů, co jsme zatím vždy zametli pod koberec, či pod hezké bezobsažné řečičky politiků. Nikdo jiný než my to za nás neudělá. Jednoduchá řešení existují jenom v reklamě na sušenky. A pokud se nesebereme a nedáme jakýmikoli způsoby dohromady, žádné děti tady na té planetě už nikdy nebudou. Ani my. Možná už brzy nebude ani tato planeta. A pokud bude tak rozhodně už ne živá a tudíž ani zelená a tudíž ani modrá a nebo třeba naopak, to už je úplně fuk. Nebude ani kostel ani žádná mešita, nebudou blázni mlátící se pro spirituální obohacení dlažebními kostkami po hlavě. Což je dost možná ten pravý boží plán, člověče.

0
Vytisknout
2876

Diskuse

Obsah vydání | 21. 9. 2012