Je ještě al-Kajdá důležitá?

16. 9. 2012 / Immanuel Wallerstein

Uplynulo už jedenáct let od události, která vešla do dějin jako "jedenácté září", a al-Kajdá je pořád tématem opakujících se diskusí jak ve Spojených státech (a v celém panevropském světě), tak na Středním východě. V USA se obvykle klade hlavní důraz na to, jak účinně je omezována její moc různými vojenskými akcemi a jak tudíž slábne její hrozba. Na Středním východě je hlavní důraz podle všeho opačný -- převládá mínění, že al-Kajdá přežívá všechny pokusy o stínání hlav a nadále představuje důležitou hrozbu všem politickým silám v regionu.

Vše, co se týká jejích dějin a vztahů k různým vládám a hnutím, je předmětem sporů. Málo shody je dokonce i ve faktografii hlavních událostí. Začněme samotným jedenáctým zářím. Především je třeba rozlišovat mezi následujícími třemi časovými momenty: obdobím přibližně šest měsíců před 11.9.2001, samotným tímto dnem a pak přibližně rokem, který následoval.

Pokud jde o okamžik zhruba šest měsíců před jedenáctým zářím, nejnovější věrohodný výklad naznačuje, že CIA a další zpravodajské agentury Spojených států tehdy varovaly prezidenta a jeho bezpečnostní poradce, že al-Kajdá připravuje nějaký smrtelný útok.

Tyto zprávy byly ignorovány. Proč? Zdá se, že neokonzervativci v administrativě USA -- mocná klika, k níž patřili viceprezident Dick Cheney a ministr obrany Donald Rumsfeld -- popírali jejich věrohodnost argumentem, že al-Kajdá nemá na to, aby představovala významnou hrozbu. Podle neokonzervativců přikládaly zpravodajské agentury nadměrnou důležitost něčemu, co bylo pouhým chvástáním a co mělo za účel odvést pozornost od skutečné hrozby Spojeným státům, od Saddáma Husajna s jeho údajnými zbraněmi hromadného ničení.

Někteří levicoví kritikové říkají, že k takové debatě v administrativě USA nikdy nedošlo. Jedenácté září podle nich ve skutečnosti naplánovala sama vláda USA, aby mobilizovala veřejné mínění pro válku v Iráku. To je samozřejmě konspirační teorie. Nemám nic per se proti konspiračním teoriím. V reálném světě dochází ke konspiracím dnes a denně.

Takovou konspiraci jsem ale nikdy nepovažoval ani v nejmenším za věrohodnou. Základním prvkem argumentace v její prospěch je nepravděpodobnost, že by organizace jako al-Kajdá mohla mít technické dovednosti a schopnosti taktického plánování potřebné ke zorganizování útoků a explozí. To je samozřejmě stejný argument, jaký v jiném narativu používali neokonzervativci.

Otevřeně řečeno, myslím si a vždy jsem si myslel, že tento argument je hluboce rasistický. Vyplývá z něj, že tamti "fanatikové ze třetího světa" nemohou být tak chytří. Ve skutečnosti mohou a jsem přesvědčen, že také byli. V každém případě se tím al-Kajdá od jedenáctého září neustále pyšní. A dnes nenajdete v panevropském světě ani na Středním východě jedinou vládu, která by sázela na údajnou technickou neschopnost al-Kajdá.

Dalším časovým bodem je samotný kritický den. Tady se mnohem víc kloním k tomu, abych bral konspirační teorii vážně. V reakci vlády USA na útok je příliš mnoho pochybných věcí. Letouny, které měly čelit útoku, startovaly příliš pozdě. Prezident George W. Bush byl patrně držen příliš dlouho mimo informační smyčku a tak se osobou přijímající rozhodnutí stal de facto Cheney. Zdá se, že Rumsfeld měl skoro okamžitě připravenu proceduru, jak spojit s útokem zcela bezdůvodně Saddáma Husajna.

Neokonzervativci zkrátka využili útoky pro svou vytouženou a dlouho plánovanou válku proti Iráku. Po jedenáctém září ovládli v průběhu roku administrativu USA a dokázali potlačit všechny kritické hlasy. Dostali své války, nejdřív v Afghánistánu a pak v Iráku.

Následky těchto neoprávněných a nezdůvodnitelných válek nese dodnes celý svět včetně Spojených států.

Jak se ale dál vyvíjela al-Kajdá? Zdá se, že na začátku šlo jen o malou strukturu, kterou držel pevně v rukou Usáma bin Ládin. Útoky jedenáctého září a pak války rozpoutané Spojenými státy obrovsky posílily její prestiž v muslimském světě a přivedly do jejích řad nové lidi. Přiměly také jiné organizace k tomu, aby se ztotožnily s al-Kajdá a změnily si název, ovšem beztoho, že by se doopravdy začaly disciplinovaně podřizovat nějakému centru.

Spojené státy se svými spojenci sice postupně zabily mnoho vedoucích kádrů al-Kajdá a řada došla i na samotného bin Ládina. Zatím ale al-Kajdá působí jako hydra se spoustou hlav a padlé kádry neustále nahrazuje novými. Zdá se také, že ústředí nikdy nedokázalo vytvořit z al-Kajdá celosvětovou síť navzdory tomu, že byla symbolem hluboké zášti a tužby po obnovení kalifátu.

Takzvané arabské jaro nabídlo al-Kajdá nové možnosti. Bez výjimky oslabilo legitimitu všech vládců arabských států. Otázkou ale je, jaké politické síly přijdou k moci po nich. To vedlo v každém z dotčených států ke vleklým bojům, v některých případech velmi krvavým.

Nejsilnějším protivníkem al-Kajdá dnes nejsou Spojené státy, ale jiné politické síly v arabských zemích. Nacházíme se teprve v počáteční fázi těchto zápasů. Útok saláfistů na konzulát USA v Benghází, při němž zahynul americký velvyslanec, může být teprve začátkem opětovného oživení. Je opravdu příliš brzy na to, aby se řeklo, že na al-Kajdá už nezáleží.

© Immanuel Wallerstein, komentář č. 337, 15.9.2012. Z angličtiny přeložil Rudolf Převrátil.

0
Vytisknout
3064

Diskuse

Obsah vydání | 17. 9. 2012