V4: Autoritářská mini(inter)nacionála má v Evropě problém

3. 7. 2019 / Karel Dolejší

Visegrádská skupina (V4) tvořená Polskem, Maďarskem, ČR a Slovenskem se snaží zablokovat zvolení nového předsedy Evropské komise. Je přitom velmi pravděpodobné, že si silný tandem Macron-Merkelová nakonec přece jen vyšlape nějakou cestičku ke zvolení vlastního kandidáta; existují i precedenty, kdy Evropská rada prosadila kandidáta do čela komise bez podpory Evropského parlamentu.

Jestliže postkomunistické země už nyní nechtějí "napodobovat" Západ jako v 90. letech, ke slovu přišla otázka jejich "identity". V případě Polska a Maďarska je za takových okolností věc bohužel více než sdostatek jasná: Navazuje se na meziválečné tradice vlastních autoritářských režimů, které mohly být "prozápadní" nanejvýš ještě ve vojenském či obecně kulturním smyslu - rozhodně nikoliv ve smyslu sdílených politických hodnot.

V českém případě věc vypadá o něco složitěji. Také meziválečná první čs. republika se hlásila k jednoznačně prozápadní orientaci a v rámci specifických omezení usilovala o demokratické zřízení inspirované západními vzory. Současné zaklínání se unikátní českou identitou tedy zákonitě skončí navázáním na prvorepublikové opoziční nacionalisty či fašisty, na "bohulibou" druhorepublikovou tradici štvanic proti Židům, "židům" a liberálům - a na odkaz husákovské normalizace. Jiná "unikátní" česká politická tradice totiž k dispozici není.

***

Jaký smysl dává pokračující české angažmá v regionálním integračním uskupení středoevropských postkomunistických zemí známém jako Visegrádská čtyřka (V4)? Nijak velký. Působí zde na jedné straně protiruské Polsko, na druhé proruské Maďarsko natolik promořené moskevskými agenty, že se již v rámci NATO dávno nachází ve zpravodajské izolaci. Máme tu proevropské Slovensko, kriticky proevropské Polsko (pro vládu strany PiS jsou přinejmenším formální členství v EU a pokračující dialog s Německem součástí úsilí o udržení západních aliancí) a protievropské Maďarsko, jehož vládní strana Fidesz z "křesťanských" pozic odmítá i pomoc bližním v nouzi.

Jediné co ještě drží V4 jakžtakž pohromadě je společné vymezování se proti západní liberální demokracii z autoritářských pozic. Zjevně autoritářské jsou strany PiS i Fidesz, méně zjevně na vůdcovském principu fakticky vystavěný Ficův Smer, jehož "sociáldemokratičnost" v praxi znamená patriarchální klientelismus. Ale také české vládní "hnutí" (čti: politická divize Agrofertu ve faktickém vlastnictví Andreje Babiše) má se standardní politickou stranou západního střihu společného ještě mnohem a mnohem méně než lokální makety západních catch-all demokratických stran, jako ODS či ČSSD. Je to strana jednoho muže, s nímž stojí a padá.

"Iliberální" agenda směřující k rozvrácení evropského hodnotového konsensu nemusí být v polském, českém ani ve slovenském provedení nutně otevřeně proruská či pročínská. V praxi však její prosazování stejně fakticky napomáhá ruským a čínským cílům vůči nežádoucímu evropskému konkurentovi. Visegrádské země sice používají protievropské agendy relativně úspěšně k mobilizaci voličstva v domácích záležitostech, nicméně na mezinárodním poli je to vede do sílící izolace, která jim dosažení národních cílů nakonec mnohem více zkomplikuje než usnadní.

Přitom však Rusku a Číně pomáhají etablovat uvnitř EU autoritářskou antiliberální agendu. "Mainstreamové" strany vládnoucí v zemích V4 totiž často zastávají ve věci imigrace či kulturní a náboženské politiky ještě podstatně extrémnější stanoviska než extrémistická západní ultrapravice.

Boj V4 proti francouzsko-německému kandidátovi na předsedu Evropské komise Fransu Timmermansovi je motivován především Timmermansovou snahou vynucovat v postkomunistických zemích dodržování evropských hodnotových standardů. Přitom Babišův návrh, aby ČR místo Timmermanse podpořila lidovce Manfreda Webera, byl založen na neinformovanosti. Byl to právě Weber, kdo inicioval pozastavení členství maďarské strany Fidesz v Evropské lidové straně. Také on se coby standardní evropský politik musel chtě nechtě důrazně vymezit proti postkomunistickému extrémismu. Snad to jen udělal méně hlasitě než Timmermans.

Ať už se šéfem EK stane kdokoliv z řad standardních evropských politiků - například čerstvě nominovaná Ursula von der Leyenová reprezentující levé křídlo německé CDU - postkomunističtí extrémisté uvnitř EU se postupně dočkají evropského vyšetřování korupčních kauz zahrnujících evropské peníze, ale i dalších sankcí, v prvé řadě za likvidaci nezávislé justice. Eurodotace pro ně začnou vysychat. A protože chudnoucí Moskva preferuje vydírání nebo hrozby před klasickým uplácením, výpadek rozpočtového financování by nakonec mohl zalátat snad jedině Peking. Se vším, co by to sebou neslo. Včetně vzniku čínské vlivové sféry uvnitř unie, v níž by se někdejší občané kosmopolitní EU začali před očima měnit v extrémně prošpiclované čínské mravence.

Pokud si tedy čeští voliči dosavadní postoj k Babišovi a "iliberalismu" nerozmyslí, dříve či později si budou muset vlastní přetchořeněné skunkpao zkonzumovat sami - už bez jakékoliv evropské asistence.

0
Vytisknout
6423

Diskuse

Obsah vydání | 10. 7. 2019