Miss Hanoi a další dobré české filmy

5. 7. 2019 / Jan Čulík

čas čtení 14 minut

MISS_HANOI_FILM_TRAILER with ENGL. SUBT. from karaks on Vimeo.


Miss Hanoi
(2018), režiséra Zdenka Viktory je velmi dobře napsaný a zrežírovaný, napínavý thriller se sociální tematikou, připomínající do určité míry globálně proslulé dánské kriminální seriály. V severočeském Varnsdorfu je nalezen usmrcený mladý místní zlodějíček a případ vyšetřuje mladá vietnamská policistka spolu se svým pražským, zdánlivě cynickým, agresivním,  rasistickým (vietnamská policistka se ptá: "Ty rasistické výpady si opisuješ z tisku, anebo si je vymýšlíš sám?"), ve skutečnosti však poctivým kolegou kriminalistou, kapitánem Křížem. Ukáže se, že případ je velmi komplikovaný - mladý zlodějíček byl před několika lety odsouzen jako mladistvý kriminálník za vraždu mladé Vietnamky, vyjde však najevo, že tomu tak vůbec nebylo, a že vrah tohoto mladíka, kterého mladá vietnamská kriminalistka nakonec úspěšně odhalí, byl motivován pomstou, založenou na mylných informacích. Ty vznikly v důsledku mafiánského spiknutí místního policisty s místním vietnamským podnikatelským bossem, kteří jsou v závěru filmu po zásluze potrestáni.

 
Snímek Miss Hanoi není důležitý jen proto, že nechává mluvit příslušníky menšinové vietnamské komunity v Česku, takže vidíme, že to jsou lidi (uprchlíkům česká média nikdy možnost promluvit nedají),  že mladí čeští Vietnamci hovoří rodilou češtinou a že inteligentní, čestná, přímá a odvážná vietnamská policistka nejen případ spektakulárně vyřeší, ale je schopna zasáhnout padni komu padni i vůči příslušníku její vlastní komunity, který může její vlastní matku existenčně zničit a vystěhovat ji na ulici.

Film sděluje také jednu velmi důležitou věc: kriminalita a čestné chování není charakteristickým rysem pro žádnou jednu komunitu: neplatí, že by Češi byli slušňáci a Vietnamci podvodníci a zločinci. Slušní a počestní lidé jsou mezi Čechy i Vietnamci a kriminální spiknutí překračuje etnické hranice. Čeští ultrapravičáci na sociálních sítích často poukazují na údajné muslimské spiknutí v severoanglických městech, kdy podle nich pákistánští muslimové záměrně sexuálně zotročovali bělošské Angličanky. Je to mýtus: I tato kriminalita šla přes etnické hranice a na gangu Pákistánců se podíleli i sami angličtí běloši.

Film také ukazuje život ve vietnamské komunitě bez příkras: Tvrdou ruku vietnamských rodičů vůči svým dětem: "Museli jsme vždycky být ve všem nejlepší, rodiče nás nikdy nikam nepouštěli." Vietnamci pracují ve svých večerkách osmnáct hodin denně a více, snaží se překročit svůj stín tak, aby jejich děti už nebyli jen obchodníky či stánkaři. Otec mladé kriminalistky se ve svém obchodě udřel. Rodiče byli obětí bohatého vietnamského mafiána, který ve městě stále ještě rozhoduje - až do doby, kdy je zatčen. Opravdu dobrý film, vyhledejte si ho.






Jiným velmi dobrým, hravým a lidským je snímek Jiřího Mádla Na střeše (2019). Tři vietnamští imigranti do České republiky jsou drženi kriminálními Vietnamci na tajné pražské farmě, kde se pěstuje marihuana, jako otroci. Po policejní razii se mladíku Songovi podaří uniknout a dostane se do bytu devětasedmdesátiletého starce, bývalého středoškolského profesora literatury Rýpara, který žije sám (manželka s dětmi mu před třiceti lety uprchla s podnikatelem a žijí v Německu) a je dodnes upřímně nenáviděn některými svými kolegy na Gymnáziu Jana Keplera, kde pracoval, jako "zatracený komunista". "Zatracený komunista" Rýpar má vůči mladému Vietnamci zpočátku přesně ty předsudky, které do české společnosti už řadu let šíří sdělovací prostředky a ultrapravice: imigranti jsou paraziti, zločinci, přicházejí zničit naši "civilizaci".

Ukáže se, že tomu tak není, že jak dvacetiletý vietnamský mladík, tak devětasedmdesátiletý český komunista jsou především lidi a během filmu mezi nimi vznikne pevné přátelství, ve společnosti, jak film naznačuje, která je v podstatě založena na podvádění. Starý učitel komunista se dokonce snaží Vietnamci získat českou manželku, aby mohl zůstat v Evropské unii. Pak si uvědomí, že v dnešní době se mohou brát i osoby téhož pohlaví, a tak si formálně Vietnamce vezme za muže sám. - Je to film, který taky stojí za to zhlédnout. Hravý, lidský.



Naproti tomu velkým zklamáním byl snímek Jiřího Stracha Klec (2019), údajně herecký koncert Jiřiny Bohdalové a Kryštofa Hádka. Česká televize si tento film zjevně natolik považuje, že jeho promítání v Karlových Varech byl přítomen dokonce i ředitel ČT Dvořák. Film je slabota. Dal by se shrnout jednou větou: "Blb se snaží okrást důchodkyni."

Jiřina Bohdalová hraje nábožensky založenou osmdesátiletou stařenu, která vypomáhá v místním kostele jako kostelnice. Její důvěru získá mladík, který si říká Jeník, který předstírá, že je z důchodkyniny vesnice z rodiny, kterou znala. Informace o rodině, z které údajně pochází, má mladík z náhodně získaného rodokmenu. Důchodkyně je bystrá a velmi rychle zjistí, že mladík lže. Brzo se ukáže, že mladík je prostě jen zlodějíček a násilník, který se rozhodl důchodkyni okrást. Jenže ta bydlí v opevněném přízemním bytě; po krádeži, k níž v činžáku došlo před časem, vybavil majitel domu všechna okna pevnými mřížemi a byt důchodkyně má bezpečnostní dveře - přitom se zámek na nich zasekává. Po vykradení bytu chce mladík odejít, ovšem vzdorná důchodkyně jediné klíče vyhodí na dvůr oknem. Následuje něco, co by se s trochou dobré vůle mohlo nazvat psychologickou debatou mezi oběma protagonisty - mladík se důchodkyni nakonec přizná, že se u v životě nezdařilo vůbec nic, že je budižkničema a že má obrovské dluhy. Přizná důchodkyni i svou pravou totožnost a ukáže jí občanku. K přepadení důchodkyně se rozhodl po konkursu na obor herectví na konzervatoři: myslí si, že nebyl přijat.

Nakonec se mladíkovi podaří pomocí štangle od záclony klíče ze dvora vyzvednout a zrovna v tu chvíli volá herecká škola - mladík byl navzdory všem předpokladům přijat. "Situace se změnila," řekne mladý blb penzistce, a aby ho nevyzradila - zavraždí ji nožem. Cože? Motivace tohoto činu je chabá. Konec konců má vrah od hlavních dveří klíče, uteče,  že? Jenže klíč se nešikovi v zámku zlomí, dveře vrah neotevře a čeká na příchod úřadů vedle mrtvoly. Tím film končí.

Psychologické rozhovory mezi mladíkem a důchodkyni byly občas tak přitažené za vlasy, že se obecenstvo v Karlových Varech smálo. Je velmi obtížné natočit film o jednání blbce, jímž byl tento mladistvý násilník. Opravdu si myslel, že po zavraždění důchodkyně ho nikdo neobjeví? Že policie dnes nemá prostředky jak získat z místa činu vrahovu DNA i jeho pachovou stopu?  Nepromysleli tohle všechno autoři scénáře, anebo záměrně zkonstruovali zápletku na základě  jednání blbce? Proč? Jaký to má význam? Vrah hodí sim kartu ze svého mobilu do záchodu - to si opravdu myslí, že policie nebude mít záznamy jeho předchozích hovorů z bytu důchodkyně se zámečníky a nebude prostřednictvím vrahova telefonního čísla schopna  vystopovat jeho totožnost?

Film byl až urážlivě jednoduchý a jaksi uzavřený do klece českotelevizních zvyklostí. (To, co říkám, je neférové, protože v Karlových Varech se promítaly i jiné české filmy či vlastně televizní produkce, financované ČT, které byly daleko lepší.) Přišlo mi až, že je ten film je vlastně možná až urážkou Jiřiny Bohdalové, na kterou vzpomínáme například díky jejímu vynikajícímu výkonu v Kachyňově Uchu. No, tak tato Klec Uchem skutečně nebyla. Ale možná je to Jiřině Bohdalové jedno, konec konců hrála bezpochyby v desítkách let po Kachyňově Uchu ve všem možném.



Většina zahraničních filmů v Karlových Varech byla ze žhavé budoucnosti: Češi mají tendenci vracet se pořád do minulosti, především do šedesátých let. O filmu Jan Palach jsme tu už  psali.  Festivalu vévodily dva dokumenty, film Heleny Třeštíkové Forman vs. Forman, o němž jsme tu už taky psali,   a pak  snímek Olgy Sommerové Jiří Suchý: Lehce se se životem prát, který má přijít do kin letos v září.

Téměř dvouhodinový film Sommerové je zábavný, zejména je tam dobrá hudba, a je samozřejmě pravda, jak ve filmu říká Miloš Forman, že "Jiří Suchý je největší žijící český básník". Potíž je, že kromě pár drobností o Suchého původu v Klatovech, o jeho dětství a o motivaci, které ho vedla k tomu, že se stal velikánem české populární hudby, se vlastně v tomto filmu nic nového nedovíme: i když střihová kompletace archivních záběrů zejména ze šedesátých letech (včetně citací z filmu Kdyby tisíc klarinetů) je asi užitečná - že to všechno vidíme dohromady na jednom místě.

Šedesátá léta byla zjevně pro Čechy fenoménem, k němuž se pořád navracejí. Nikdo nevysvětlil - ani Sommerová, ani Třeštíková, ani nikdo jiný - co vedlo k tomu, že v té éře vznikla tak obrovská umělecká kvalita. Kterou už od té doby nikdo nedokáže napodobit.

* * *

Musím se přiznat, že příchod do promítacích sálů ve mně začíná tak trochu vyvolávat alergické reakce. Už jsem se tu zmiňoval, že z logických důvodů (kdo by posílal filmy do soutěže v Karlových Varech, pokud je může poslat do Cannes!) je hlavní festivalová soutěž nesmírně slabá. Výjimek je málo: Určitě je to slovenský film Nech je svetlo, o němž jsme tu už také psali   A docela pěkný je i americký film o chlapci-vlkovi českého režiséra Martina Krejčího The True Adventures of Wolfboy (Podivuhodná dobrodružství Paula Harkera) - ten se ovšem ve Varech promítal mimo soutěž. Příběh o chlapci-vlkovi pokračuje ve festivalovém tématu "i jiní lidé jsou lidmi" - "postavte se do bot lidí, kteří se od vás odlišují,  a o nichž se tedy domníváte, že je to póvl". Čtrnáctiletý Paul Harker trpí mimořádnou chorobou, genetickou vadou, v jejímž důsledku má chlupaté celé tělo - včetně obličeje. Lidi kolem něho to považují za šokující a film nás provází jeho pikareskní cestou současnou Amerikou. Inspirace filmu je tak trochu komiksová, což je zdůrazňováno komiksovými obrázky mytologicky uvádějícími každou další část tohoto filmu. Je smířlivý a nakonec všechno dopadne dobře - posláním filmu je znovu nás všechny upozornit, abychom přestali nenávidět jinakost.

Jiným pěkným soutěžním filmem byl černobílý snímek To the Stars, (Ke hvězdám, 2019), který přišla do hlavního sálu hotelu Thermal představit celá feministická delegace žen. Je to film o přátelství dvou dívek na malém zemědělském městě v bigotní Oklahomě v šedesátých letech - jedna je nesmírně stydlivá a všichni se jí posmívají, druhá, přistěhovalkyně, je sebevědomá, avšak časem vyplyne, že je to lesbička - což je pro místní lidi naprosto nepřijatelné - vyženou z města její milenku - kadeřnici. Jemný a krásně vizuálně nasnímaný film končí smírně - přestože matka stydlivé dívky je "matkou z pekla" - chová se tak, že svou dceru systematicky traumatizuje. Dívka si však najde chlapce - což je v šedesátých letech životním cílem každé ženy a v závěru filmu se u oblíbeného rybníka zasnoubí.

Umělecký ředitel festivalu Karel Och před promítáním tohoto filmu přiznal, že ho našel na festivalu v Sundance. To je pro mě tak trochu záhada. Domníval jsem se, že Karlovy Vary jsou áčkovým festivalem a do hlavní soutěže mohou být přijaty jen filmy, které jsou premiérové - nikde jinde nebyly promítány. Ale třeba se pletu, nebo se to v Karlových Varech už tak nebere.



V pátek dopoledne mě tak trochu rozčílil ruský film Borise Akopova Býk (2019). Hned jsem zpozorněl nad titulkem v začátku filmu, který konstatoval, že "Ministerstvo kultury Ruské federace uvádí..." Dnes přece financuje ruská vláda jen filmy, které lze použít k propagandě pro Putinův režim! A tak tomu, podle mne, bylo i v tomto případě. Snímek, údajně natočený podle skutečných událostí z roku 1997, je velmi silně inspirován americkými gangsterkami. Konstruuje nebezpečný svět kriminálních gangů ruských mladíků a bojů mezi nimi - v závěru jedna mafiánská organizace většinu mladistvých protagonistů filmu vyvraždí samopaly - za mlčenlivé asistence ruské policie, samozřejmě.

A pak nastane Silvestr roku 1999 a před Novým rokem 2000 pronáší projev národu tehdejší šéf státu Boris Jelcin. Omluví se ruským občanům za všechno, co se dělo v době jeho vlády, a oznamuje, že odchází. Omluva působí poněkud ironicky, vzhledem k tomu, že Jelcinův novoroční projev sledují pozůstalí zavražděných mladíků. Ve filmu už není, ale všichni Rusové to vědí, že Jelcin předal vládu Vladimíru Putinovi. Film lze lehce interpretovat jako propagandistické svědectví: Vzpomínáte, v jakém vražedném srabu jste žili za Jelcina? Buďte vděčni autoritářství Vladimíra Putina, který Rusko vám ku prospěchu stabilizoval. Méně cynickou intepretací tohoto filmu může být varování, že pokud politikové nezajistí občanům bezpečnost a blahobyt, stát se promění v autokracii, jakou je dnešní Rusko, které iracionálně ohrožuje vnější svět.
 

0
Vytisknout
10885

Diskuse

Obsah vydání | 11. 7. 2019