ČSSD se musí tvrdě střetnout se Zemanem a Babišem, nebo zaniknout

8. 7. 2019 / Boris Cvek

čas čtení 4 minuty
Prezident Zeman chce v pátek usmířit ministra Staňka se šéfem sociální demokracie Hamáčkem. ČSSD Staňka nominovala na ministerstvo kultury, které dostala podle koaliční smlouvy pod svou gesci. Má tedy právo, opět podle koaliční smlouvy, také chtít jeho odvolání, což je věc, již musí zajistit premiér tím, že požádá prezidenta, aby tak učinil. Prezident musí podle Ústavy konat v té věci bezodkladně. Místo toho hodlá usmiřovat Staňka s Hamáčkem.

Odvolání pana Staňka ale zjevně není osobní věc pana Hamáčka, je to věc politické strany, která tvoří vládní koalici. Staněk ovšem – jistě podle hradních not – chce vyvolat dojem, že jde právě o osobní vztahy mezi ním a Hamáčkem. Zeman zase trvá na tom, že Staněk je bojovník proti korupci. Je jasné, že prezident od šéfa ČSSD očekává, že se smíří – podobně jako kdysi premiér Nečas při odvolávání ministra Dobeše, čemuž bránil tehdejší hradní pán Klaus – s tím, že Staněk zůstane ministrem. A pokud se nesmíří, Staněk stejně ministrem zůstane. Zeman nevysílá žádný signál, jenž by naznačoval, že by Staňka hodlal odvolat. Naopak dává najevo, že ho neodvolá za žádnou cenu.

Premiér sice prezidenta podle ústavy o odvolání Staňka požádal už dávno, ale ve čtvrtek za ním jel vyjednávat, přesvědčovat ho o samozřejmostech, nikoli striktně žádat naplnění ústavy. Tvářil se, jako by to nebyla jeho vláda, ale jen spor mezi šéfem ČSSD a prezidentem. Nyní se zase hlava státu snaží předstírat, že stačí Hamáčka usmířit se Staňkem a všechno bude dobré. Jak dlouho bude sociální demokracie hrát tuto hru?

V krátkém horizontu hrozí, že odchod ČSSD z vlády bude znamenat ještě větší posílení prezidenta Zemana, který si prostě dosadí za odešlé ministry své lidi. Jenže nejen na exekutivní rovině, ale hlavně na rovině legislativní se takto premiérovi nebude dobře vládnout. V delším horizontu je pro stát však naprosto klíčové mít silné demokratické strany, včetně levice. Někdo musí s těmi voliči sociální demokracie, kteří skončili u Babiše, začít pracovat, což rozhodně nepůjde z vládní pozice, jak ukazuje realita (během čtyř let Sobotkovy vlády pád ČSSD z necelých 20% na necelých 8%, přičemž pád pokračuje i během vládnutí vlády Babišovy).

Je velmi pravděpodobné, že sociální demokracie ani do příštích řádných voleb, natož předčasných, nenajde žádné schopné lídry, a současné vedení to rozhodně není. Nicméně je třeba se na tu velmi bolestnou cestu vydat, nebo zaniknout. Získat bývalé voliče ČSSD tvrdým střetem s Babišem a Zemanem nebude jistě nic lehkého, ale není žádný důvod, aby politické mistrovství bylo něco lehkého. Nerad vzpomínám na Jiřího Paroubka, na jeho uplácení voličů před sněmovními volbami v roce 2006 (na faktickou koalici komunistů a socialistů ve sněmovně), na jeho bafuňářský styl, ale přece jen on může být dobrým příkladem, jak pomocí polarizace politické scény mezi ČSSD a ODS bylo možno držet „levicové voliče“ disciplinovaně na své straně navzdory agendě, jako bylo jasné prosazování registrovaného partnerství nebo omluva německým antifašistům za vyhnání.

Voliči jsou tvární, dá se s nimi pracovat, dá se jim do balíčku témat zabalit i téma, které by v jiném balení nedokázali akceptovat. Když ovšem bývalé voliče ČSSD tato strana jen utvrzuje ve vlastní neschopnosti, v xenofobii, malosti a v obhajobě naprosto ponižujícího vládního angažmá pomocí tzv. prosazování levicového programu, které tito voliči připisují Babišovi jako jedinému dostatečně mocnému a schopnému politikovi, který je ochrání před pravicí a demonstrující tzv. „pražskou kavárnou“, pak jsme v situaci, v jaké jsme.

1
Vytisknout
8710

Diskuse

Obsah vydání | 11. 7. 2019