Evangelium a vrchnostenská politika v příběhu věrozvěstů a Jana Husa

5. 7. 2019 / Boris Cvek

čas čtení 4 minuty

Pro mou křesťanskou identitu nejenže není nějaké napětí mezi katolickou tradicí věrozvěstů a protestantskou tradicí spojenou s Janem Husem, vnímám je dokonce jako jeden sourodý celek. Stejně si vážím české reformace i českého katolického baroka. V dnešní době není důvod ke znepokojení nad tím, jak to všechno smířit, hrozí naopak to, že brzy už nikoho nic z toho nebude zajímat.


 

Když jsem četl Husovy spisy, bylo mi jasné, že Hus je středověký katolík, jehož myšlení je mi stejně cizí jako myšlení Tomáše Akvinského. Jak se Hus stal symbolem české reformace? Je to snadné: zapletl se do politiky své doby. Všechna ta polarizaci, ty bojovné, identitářské symboly, spojené s Husem i věrozvěsty, jsou zbytkem vrchnostenské politiky, postavené na křesťanství. Vždyť věrozvěstové k nám přišli z politických důvodů.


Když se odmyslí politika, bez níž ale nelze pochopit, co a proč se dělo s křesťanstvím v dobách, kdy bylo křesťanství prostorem, v němž teprve byla politika možná, zůstává evangelium. Věrozvěstové přinesli evangelium, Hus se odvolával na evangelium. V situaci, kdy nejsme už poddaní církevní vrchnosti, kdy dokonce nemá křesťanství prakticky žádnou politickou váhu nebo je politicky zneužíváno jen těmi, kdo o něm prakticky nic nevědí, mají nebo by měly mít k sobě křesťanské tradice mnohem blíže, protože opravdu zbývá jen to evangelium, a to je spojuje.


A evangelium nás nevzdaluje od věrozvěstů nebo Jana Husa, naopak nad ta staletí lidských dějin, plných krve, klade věčnost, která činí všechny lidské bytosti blízkými v jejich vrženosti, v jejich křehkosti, v jejich vnitřních bojích, selháních, zranitelnosti a potřebě spásy. Když budeme právě hledat ve věrozvěstech nebo Husovi evangelium, najdeme to věčné, to spojující. A zjistíme, že to samé evangelium můžeme hledat v každém člověku bez ohledu na jeho příběh, jeho náboženskou nebo jinou příslušnost.


A jaké je poučení z historických příběhů věrozvěstů a Jana Husa? Stejné. Už nikdy nesmíme připustit, aby náboženství ovládlo politiku, aby nám vládla jakákoli vrchnost, nikdy nesmíme pomocí náboženství vrchnost hájit nebo dokonce prosazovat. Už nikdy se nesmí vrátit minulost, kdy jsme měli masové náboženství, které sloužilo jako podstavec pro brutální potlačování základních lidských práv. Evangelium nechce, aby křesťané vládli, a když už někdo je mocným politikem a je zároveň křesťan, mělo by se mít jeho křesťanství k jeho řemeslu jako křesťanství k řemeslu pekaře. Evangelium je sůl společnosti, nikoli těsto. Evangelium je služba, nikoli vláda. Evangelium nelze lidem nutit. Měli by jen vědět, co to evangelium je a proč všechny křesťany sjednocuje. Neměli by si plést evangelium s mučením a vražděním, s náboženskými válkami, což byly důsledky politické dominance křesťanství.


Věrozvěstové přinesli evangelium v době, kdy lidé neměli svobodu náboženství, kdy se naopak křesťanství jaksi šířilo přes vrchnost nebo dokonce ohněm a mečem. V době Husově tomu nebylo jinak (vzpomeňme na neblaze slavnou zásadu, kterou se ukončily krvavé náboženské války v Evropě: poddaní budou vyznávat náboženství svého pána – cuius regio, eius religio). Teprve dnes a teprve poměrně krátkou dobu máme možnost vzít evangelium vážně na základě svobody a hodit vrchnostenskou politiku za hlavu jako něco mimořádně odporného. Když to uděláme, nebude mezi věrozvěsty a Husem, mezi reformací a katolickým barokem žádná propast, naopak budeme v nich nacházet všem společné evangelium.

0
Vytisknout
9440

Diskuse

Obsah vydání | 11. 7. 2019