Alexiády bez Alexe

7. 6. 2018 / Václav Dušek

čas čtení 6 minut
Když potkáš přítele, děkuj nastokrát nebesům – většího daru nedostaneš. Máš jasnou povinnost, nikdy ho neopustíš, nezradíš, nezapomeneš ani vteřinu společně strávenou! Před více jak padesáti lety šlapu Masaryčkou v Teplicích, to už město nepřipomínalo malou Paříž, tlačím před sebou káru s barelama barvy a najednou se přede mne postaví floutek a povídá: "Hele, ty znáš Pepiho Voláka?" Jak bych ho literáta neznal – rok jsme spolu lehávali na cimře v likusových barákách v horách nad městem a chránili lid před nepřítelem. Alex mě pozval na premiéru jeho divadelní detektivky do vyhlášeného litvínovského Docela malého divadla… po letech jsme tam hráli Žalování a dva herci z mosteckého divadla nemohli uvěřit, že dvouhodinová inscenace je pouhou improvizací, hájili hrdinsky povolenou kulturu – a tehdy Alex pravil: "Z těch jednou něco bude. Obyčejní posluhové."

Tento text je vzpomínkou na spisovatele Alexe Koenigsmarka (viz jeho autorský profil na Britských listech), který by se 27. května dožil 74 let.

Přátelství započne v okamžiku, kdy ti bloudí duše prostorem a volá po záchraně – doby jsou různé, řečeno s klasikem, i hrůzné. Jenže záleží a záležet bude na člověku, jak naloží s časem. My chodili do Krušnohorského divadla, operety tehdy dirigoval pan Popp, v orchestru hrála na trumpetu nádherná božská zrzka – kdo by ji nechtěl pomilovat, krasavici?! Tanečnice toužily udělat závratnou kariéru, jít baletit do zahraničí, některé se naopak vrátily domů – všude dobře, doma nejlépe. Byly dívky nádherné – k zamilování, ač někdy nedostupné, hltali jsme je očima na jevišti, kde se odbývaly operetky… mejdany nás sbližovaly, doba se zdála k překonání, severská dramata nebrala konce – šachty, chemičky, textilky, a my s Alexem a Kobrou a dalšími desperáty chodívali pravidelně na koncerty Severočeské filharmonie, u dirigentského pultu stával charismatický Libor Pešek, ženy v hledišti vzdychaly – my ani nedutali, hudba je posvátná, tedy skutečná hudba, že!? Sochař Milan Lahoda vystavil na balkon zahradního trpaslíka, hradní pan sochař byl doma; leželi jsme s ostatními v lůžkách zdobených girlandami a fábory; mistr v noci pracoval, mohli jsme ho pozorovat, přítomnost povalečů mu nevadila. Nu, vedle chleba mazaného škvarkovým sádlem a zdobených cibulí, byly k mání veselé chlebíčky – zdobily je barevné léčivé pastilky. Dovoz ze špitálu od řeky Elbe, dodavatelka přenádherná sestřička Sophie. Noční teplíce nám patřily beze zbytku, odcházeli jsme z barů vesele – a vesele, vesele, do práce dělník jde… a písničkář Karel, toho času mistr v keramičce, vyzpěvoval: Pojďme děti celé Číny, zbavíme se otročiny.

U piva se řešily zásadní otázky, co se životem ohraničeným ledovou hranicí, jak uniknout ze stereotypu – bylo jasné, že to chce založit ve městě divadelní soubor – ospalost lázeňského obyvatelstva brutálně probudit, a to jednou provždy. Na zámku, za podpory laskavé ředitelky Zorky Zudové, vzniklo divadýlko v černé kuchyni – a našim premiérovým razidlem se stalo představení pod názvem Dražba na Villona, hojně navštěvované; našli jsme mnoho nových přátel – zapomenul jsem na hlubinnou šachtu Kolumbus, změť chodeb, kolejnic, dopravních pásů, a Alex dostal místo v kulturní instituci.

Jitra nebývala tichá – svět patřil nám! Nu, ředitel pověřil Alexe propagací koncertu v litvínovském amfiteátru, do republiky dorazil samotný Paul Anka a s ním nesmrtelná Diana. Jezdili jsme po městě a já hlásal, že zpěvák bude ohrožen návštěvou Kočovného divadla… a střihnul jsem Alexovi malér, pan ředitel mu nedal prémie, nevadilo, my ostatní Alexe podrželi, návštěva zlotřilých barů a veselých podniků nebrala konce. A dodám, že pan ředitel vyplatil odměnu ze svého, jo, někteří lidé jsou frajeři až za hrob. Léta běžela, v předrevolučním čase jsem nastoupil do divadla v Ústí a viděl inscenaci, která byla sice situována do válečné okupace, ovšem málo skrytě se příběh nechal vykládat, že žijeme stejnou dobu – zákaz, vyhazov; oba jsme vystudovali FAMU, poslouchali ze svobodného rádia V Mníšku pod Alpou Karla; proplouvali páskové úskalími dobové politické, překonané zničující kulturní architektury.

I stalo se, on život vytváří neuvěřitelná dobrodružství – Alex se stal porevolučním sekčním šéfem na ministerstvu kultury a můj kolega mi před návštěvou ministerstva říkal, že bychom měli Alexovi říct bez obalu, zda by nám nesehnal místo – bože, jak já toho plzeňského cynika dobře znal, takže jsem kolegu varoval, aby na podporu sekčního šéfa zapomenul – nedbal a vyslovil požadavek. Alex, jak bylo jeho neměnným zvykem, popotáhl na nose brýle a odvětil bez emocí: "Pánové, vy jste se spletli, tady není pracák."

Výlet do toskánského horského městečka Vico Pancellorum, kousek od nás nebesa; lom mramoru, nedělní Carrera, stáli jsem tam, kde chodívali staří mistři vybírat mramor pro známá díla, výstup na bezejmennou horu, ne, nemohl jsem uvěřit, že je Alex vážně nemocný, vyšlápl krpál bez zastavení… při vycházce do městečka nad lomem Alex zmizel – volal jsem, řval, a tu se ozval: "Musíš křičet v tomhle božským klidu, zatím neodcházím." Osud tomu chtěl, v dobřichovickém bytě pár hodin před odchodem Alexe z tohoto světa jsme vedli rozhovor – a řekli si mnohé, o čem jsme předtím mlčeli – a já neztrácel víru, že se zase za týden uvidíme.

Při poslední Alexiádě mu povídám, co tomu říkáš. Mlčel. Člověk se nezmění ani v nebi.

0
Vytisknout
11339

Diskuse

Obsah vydání | 12. 6. 2018