Jak je možné být Bohu vděčný?

12. 6. 2018 / Boris Cvek

Jak je možné být Bohu vděčný? Bůh především není džin z Aladinovy lampy, který na náš příkaz nebo prosbu udělá to, co si zamaneme. Dokonce vidíme všude spoustu nespravedlivé hrůzy, kterou Bůh nechává být, nezasahuje do ní. Připustil Osvětim. Proč by měl zajistit mé zdraví nebo můj úspěch, když nechal šest milionů Židů napospas Hitlerovi (a nejen Židů)?

 

Pro někoho je Osvětim důkaz, že Bůh neexistuje. Pro mne to bylo naopak: pokud Bůh neexistuje, je Osvětim pro oběti tam zavražděné poslední tečka. Má-li láska zvítězit, musí být Bůh. A musí to být Bůh, který vítězí láskou, nikoli zbraní. To bylo přesně to, co lidi tak pohoršovalo na Ježíšovi: mysleli si, že je osvobodí od Římanů, že ukáže svou moc, ale on naopak byl umučen na naléhání kněží na kříži. Sestup z kříže a ukaž, že jsi Bůh! Tak na něho volali. Dej nám důkaz své moci a uvěříme.

To je ovšem veliký omyl. To je pokus o vtažení Boha do dějin jako lidského hráče, jako někoho, kdo se podílí na marnosti a absurditě dějin, na jejich bezedné hrůze a bolesti. Ano, podílí se na nich, ale jako oběť. Přináší naději nikoli v logice dějin, ale v tom, co přijde po nich. Dějiny nejsou všechno. Ani smrt není poslední slovo. Jenže zase: samotné popření smrti na tomto světě, i kdyby bylo možné, nevede k žádnému naplnění, ke konci utrpení, nenávisti, marnosti a pomíjivosti. Pomíjivost není ve smrti, ale v plynutí času. Samotný nekonečně prodlužovaný pozemský život by byl nejspíše peklem.

Věčný život jako spása je tedy něco naprosto jiného než jen nekonečně prodlužovaný pozemský život. Je to život lásky. A to je to, za co je třeba být Bohu vděčen: za jeho lásku, i za svou lásku, za učení se lásce, za vnitřní život, za naději, že dějiny a pozemskost nejsou poslední slovo. Ale není to tak, že by všechno pozemské bylo zlé. Naopak: dokud Ježíše neumučili, uzdravoval lidi, učil je modlit se, učil je správnému vztahu k Bohu. Učil je vděčnosti za chléb, za oblečení, za všechno dobré, ba i za to těžké, co umožňuje člověku, aby vnitřně rostl.

To ale neznamená, že Bůh se o to všechno bezprostředně stará. Spíše to znamená, že člověk, který žije v naději a důvěře v Boha, takto prožívá svou víru, takto cítí a vidí za vším tajemství spásy, aniž by se ale mohl ukolébat představou, že Bůh nepřipustí, aby děti umírali hlady apod. Bylo by hezké a uklidňující, kdyby na světě bylo všechno tak, jak má být, kdybychom už vlastně žili v ráji. Věřit v Boha znamená být ohrožen touto psychologickou pastí.

Golgota a kříž jsou tedy návratem do reality, pobídkou k aktivitě, neboť ten pověšený na kříži taky neříkal trpícím: Bůh ti pomož! Ukázal nám, že můžeme pomáhat sami a že právě tehdy, když budeme pomáhat sami, je s námi Bůh. Nikoli pasivní odevzdání se, ale hledání nových a nových cest pomoci. Protože i když je tento svět pomíjivý, nekonečně záleží na každém člověku v něm právě teď a tady. Proč? Protože dějiny nejsou poslední slovo a protože ta věčnost, která je popírá, ta věčnost, které říkáme ráj, je už nyní tady tím, že se navzájem máme rádi tak, jak nás to učil Ježíš. Že víme, že na každém nekonečně záleží.

0
Vytisknout
3255

Diskuse

Obsah vydání | 14. 6. 2018