Bodláky Václava Duška

Seriálové lynčování v Podřipsku

14. 6. 2018 / Václav Dušek

Autor obrázku: Jáchym Bohumil Kartous

U nás doma máme ve zvyku postavit na pranýř nepohodlné bytosti a kvičet, co s nimi nejlépe zlého provést. Dostat vybraného na šibenici, koníček masových demonstrací a politických estrádních výtvorů; honby se neúčastní pouze prokazatelní blbové, ale i titulovaní zbabělci – poslat kohosi na onen svět, anebo ho aspoň znemožnit, pomazat, vymazat, toť lidová zábava. V dobách nejtemnějších pláli na hranicích posvěcených církevní věrchuškou vymyšlené čarodějnice a jejich pomahači. Honitba povolena! Ve věznicích, mučírnách a lágrech hnili po světě miliony ocejchovaných lidí. Hanba všem, kteří podporovali zločinné spolky; kvílely ženské od ploten i političky, chlapíci se očividně propadli do temnoty zla; v dobách nejistých hledáme jistotu, po jistotě následuje pád a je zapotřebí stát na straně vítězů, hlasitě kvákat hesla k podpoře nečistých sil – čistotu bytostí určují podivné spolky, prodejné holky, chlapáčtí škrholové, budovatelé růžových dálnic, prohnilé partaje bez ideových zábran, znalci životních kliček, nejapní blbouni, křiklouni z vražedných vrhů.

Obětních beránků máme stálý dostatek. Stačí se rozhlédnout a trestat. Nemáme sice stoprocentní důkazy k odsouzení, ale po letech se nebude nikdo ptát, jak to ve skutečnosti bylo – v lágrech se dozorci chovali neurvale, kde skončili, kolik jich bylo potrestáno?! Poslední režimní mučedník skonal pro nezájem okolí – a protože se jaksi nehodilo, aby se stal hrdinou, obratně byl pomluven, zavlečen do bahna demokratůry a zapomenut. Nebýváme vděční, vděk svazuje.

V dnešních časech byl vyvržen ze spolku básníků i veršotepců autor údajně nehorázných tvrzení. A za jeho „popravou“ stojí i spolek lásky a pochopení, ochromený, a svým způsobem i zbytečný pisálkovský soudní dvůr – vyškolených prokurátorů se zrodilo nad plán. A nyní se jaksi hodí básníka neposedu protáhnout bažinami, pokydat jej hnojem, využitelnou polopravdou, pustými výmysly chorobných zbabělců – kde byli urválkovští chasníci před sametem, kde se tetelili, kolem koho kroužili, kam se cpali, kde chrochtali, vypínali prsa k ořádování – lačni úspěchu, karierních postupů, peněz, slávy, jepičí zviditelnění komusi stačí k radosti.

Postupy k trestání bývají neměnné. I stalo se, v ministerském salonku zasedala jakási rada, která měla nebývalou starost, jak zatočit s umělci, kteří si zadali s režimem. V té radě seděli i ti, kteří se nechali pohupovat na vlnách socialistického vlnobití; ovšem mnoho těch s kachním žaludkem! Otázka: literární fronta podléhala zlým mocným, koho určit za nositele duchovního kalu. Padala jména zrůdných autorů, dva zástupci skomírajícího spolku psavců odmítali najmenovat nositele újmy autorských veličin. Nu, proč nejmenujete? Herci předložili herendu a basta – a vy váháte. Nejsme herci, pravil jeden, nebudeme nikoho posílat k lynčování. Nu, leta si užívali pozornosti zavedených mstitelů.

Jakmile se v Podřipsku chystá předávání ocenění, zvedne se tsunami odporu – ten a ten se choval takto, tamta se pachtovala s těmi a těmi, a ještě s těmi, hrozí znesvěcení hradního historického sálu. V Karáčí chystají demonstrace na podporu šlechtitelů duchovního dědictví. Hlasující zwerge usiluje o změnu – hlasoval a nevěděl pro koho. Sís nebo Sýs, že, snadno se spletete – ano, ano, ano, ale… Petr Sís a Karel Sýs si poplete jen zoufalec, i neslyšící poslanec. Bože, básníku, proč neřekneš, že o medaili nestojíš, ať si je vetknou za rypsovou stuhu na tralaláčku – poslyš, kdysi jakýsi básník Villon, údajně vláčen nepřáteli, nedostal pražádného ocenění, a pyšní veršotepci se vyhřívali na výslunní vládců – kdo je zná?! Kdo znal kdysi před revolucí pilné kritické neumětely, kde se skrývali, hrdinové – žvásty a pomluvy, cupování díla, posměšné pošklebky. U Bucků je to na tři facky… anebo jednu zednickou.

Hradní ballabile působí směšně. Co takhle pošetřit státní peníze, tedy i naše, i nervy rozjevených rádoby znalců, kteří každoročně bědují nad bídou ocenění – jeden rok zkrátka vynechat. Znám borce, kteří burcovali proti oceňování – kdo dostal zásluhu, nebyl umělec, ale pacholek režimu… i uplynula léta a držkující autor, oceněný, se radostně opíjel ve vinárně, jak byl zaskočen, když mu psavec připomenul minulost – jo, není zásluha jako zásluha!

Básníci nemají přijímat ocenění. K čemu ho k čertu potřebují!? Piště a kušujte.

0
Vytisknout
1931

Diskuse

Obsah vydání | 19. 6. 2018