"Proč by to Asad dělal?" Vyvrácení abstraktních teorií o chemických útocích v Sýrii

18. 6. 2018

Dubnové chemické útoky na damašském předměstí Dúma vyprovokovaly široce sdílené teorie zpochybňující důvod, proč by Asadův režim používal chemické zbraně, napsal Omar Sabour na serveru Open Democracy. Jenže lze je obhájit?

V zásadě tyto teorie spoléhají na dvě centrální teze: Za prvé, že Asadův režim "vyhrával válku" a nepotřeboval nasadit chemické zbraně; za druhé, že útok přišel po oznámení o stažení USA z konfliktu. Podle této představy by povstalci profitovali z takového útoku, pokud by vyvolal intervenci proti režimu.

Obě tyto teorie jsou založeny na klíčových předpokladech, které nelze obhájit.

Ve skutečnosti od roku 2012 došlo v Sýrii ke stovkám chemických útoků - včetně až 85 zaznamenaným po Trumpově útoku na letiště v dubnu 2017. Většina z nich vyvolala jen marginální zájem médií a vyprovokovala minimální reakci.

Došlo k několika chemickým útokům i po poslední americké reakci, byly však různými anglickojazyčnými médii ignorovány (ať už šlo o platformy "mainstramové", nebo "alternativní").

Ohromná většina syrských chemických útoků proběhla bez povšimnutí a bez reakce. V roce 2015 Obamova administrativa zablokovala mediální vyšetřování nezničených syrských zásob chemických zbraní po ohlášeném útoku sarinem.

Za druhé, obecný trend "vítězství" v dlouhém konfliktu není totéž jako pokrok v konkrétní bitvě. Povstalecká skupina v Dúmě, Džajš al-Islám, byla jedinou individuální brigádou v Sýrii významně vybavenou těžkými zbraněmi (v ostrém kontrastu s většinou jednotek FSA), včetně tanků ukořistěných syrskému režimu. Na rozdíl od frakce FSA Fajlak ar-Rahmán (která kontrolovala předměstí Džóbar) a Ahrár aš-Šám (která kontrolovala Harastu) tato skupina odmítala evakuaci z Dúmy v rámci evakuace dohodnuté s oběma dalšími frakcemi (Džajš al-Islám byla povstalecká skupina silně lokalizovaná, ukotvená v místní komunitě a neschopná se přestěhovat na jiné místo; odtud tedy asadistická propaganda žvanící o "zahraničních islamistech" konzumovaná částí připuštěných západních médií - pozn. KD). Preferovala by separátní dohodu specificky adaptovanou k její větší vojenské váze, jak ji sama vnímala.

Zatímco ostatní obránci se rozhodli přestěhovat do jiných povstaleckých oblastí, přičemž za sebou zanechaly těžkou výzbroj, bylo hlášeno, že Džajš al-Islám nabídla své působení jako lokální "policejní síly" bez těžkých zbraní - což údajně akceptovalo Rusko, ale odmítl Asadův režim.

Vojenské tažení v Dúmě by režim zřejmě stálo velké ztráty na ozbrojeném personálu i materiálu a pravděpodobně by si vyžádalo měsíce, pokud by se povstalci rozhodli setrvat. Dva dny před chemickým útokem povstalci prohlásili, že neodejdou. Den po útoku rozhodnutí změnili.

Za třetí, "vítězství" režimu ve válce je zčásti právě důsledkem soustavného používaní chemických zbraní, které terorizují místní komunity a vyvolávají psychický tlak na místní povstalce, aby se stáhli. To se stalo i v Dúmě. Opakované chemické útoky také režimu zajišťují loajalitu obchodní komunity, protože signalizují, že "nedojde k intervenci" a dává smysl zvýšit sázky na režim. Současně se vysílá zpráva opozici a její civilní základně: "nikdo vás nepřijde zachránit", což stojí v pozadí různých "dohod o urovnání" zahrnujících nucené vysídlení tisíců lidí.

Za čtvrté, režim často eskaluje nasazení chemických zbraní po pozitivních signálech americké administrativy - například přechází z chlóru na sarin.

Vojenská podpora poskytovaná americkou administrativou Asadovu režimu ve skutečnosti, ať už tím, že povolila přísun desítek tisíc bojovníků Lidových mobilizačních jednotek (PMU) podporovaných protiteroristickou koalicí v Iráku, nebo navracením bývalých území pod kontrolou IS výlučně buď frakcím spolupracujícím s režimem (SDF), nebo samotnému režimu, byla nekonečně cennější, než podpora opozice (zdůraznila red. BL).

Za páté, zpochybňování toho, proč by autoritářský režim použil jinou formu násilí, než jakou běžně a v masovém měřítku používá, jestliže "v konfliktu vítězí", může být podivné. "Vítězit" v konfliktu, to znamená že vítězství je jisté - a není třeba se ničím omezovat. Dějiny jsou plné podobných příkladů. USA svrhly jaderné bomby na Japonsko, když už válka byla vyhrána. "Znásilnění Německa" spojeneckými i sovětskými jednotkami po 2. světové válce indikovalo tento "vítězný" pocit beztrestnosti.

Ačkoliv tato argumentační linie byla masivně použita nezakrytými apology Asadova režimu, objevila se i u těch, kdo předstírají "objektivitu". V tomto ohledu skupiny jako Stop the War Coalition a Labour Party vyzývaly k "nezávislému vyšetřování" útoku v Dúmě, ačkoliv nikdy nekomentovaly předchozí nezávislé vyšetřování, které zjistilo, že režim je vinen útokem v Chán Šajchúnu. Skupiny jako Human Rights Watch nebo OSN, které ostře kritizují povstalce, soustavně zjišťovaly, že za chemické útoky je odpovědný režim. To se stalo v letech 2014, 2016, 2017 i 2018.

Nezávislá mezinárodní vyšetřovací komise při OSN zjistila, že režim byl zodpovědný za chemické útoky v téže části Dúmy, pouze měsíc předtím.

Režim často popíral, že k takovým útokům vůbec došlo.

Je tedy otázka, jaký smysl má žádat o opakované vyšetřování, pokud jejich závěry jsou soustavně ignorovány. Skupiny jako Stop the War Coalition a Labour Party nečekaly na nezávislé vyšetřování při jednohlasném odsouzení "válečných zločinů" v Afrinu nebo saúdských válečných zločinů v Jemenu.

Další běžné tvrzení zní, že chemický útok přišel "bezprostředně poté, co USA oznámily své stažení ze Sýrie". Takové chápání spočívá na představě, že americká politika v Sýrii byla politikou "změny režimu". Implikace, podle níž americká přítomnost v Sýrii povstalce "podporovala", zatímco jim drasticky škodila, představuje další symbolický příklad toho, jak jsou podobné narativy odtrženy od reality. USA podporovaly jen ty "povstalecké" skupiny, které nebojovaly proti režimu, ale omezovaly se na boj s IS.

V některých oblastech jako Manbídž a Tal Rifát byly původně povstalecké oblasti dobyté IS a obsazené pak skupinami sponzorovanými USA předány zpět režimu, což znamená, že města a vesnice, které byly centrem syrského "arabského jara" a později tvořily přirozenou základnu povstalecké Svobodné syrské armády (FSA), byly pod dohledem americké armády nepřímo předány zpět režimu. V jiných bývalých povstaleckých oblastech jako Dajr az-Zaúr a Palmýra, kde americké nálety pomohly zahraničním prorežimním milicím vyhnat IS, proběhlo takové předání ještě přímější cestou.

Jednou z největších ironií konfliktu je, že v boji proti IS bylo zaznamenáno více případů podpory Američany vedené koalice pro prorežimní milice, než pro aktivní protiasadovské skupiny.

Povstalci z Dúmy odešli před "trestnými" údery západních armád. Pokud by bylo v plánu provést "operaci pod falešnou vlajkou" a čekat na rozhodující intervenci, nepochybně by se nevzdali poslední bašty povstalců ohrožující Damašek poté, co ji kontrolovali celých šest let.

Celý text v angličtině: ZDE

0
Vytisknout
2603

Diskuse

Obsah vydání | 20. 6. 2018