Když u Kábulu bojujeme za Prahu

31. 5. 2018 / Daniel Veselý

Český premiér v demisi Andrej Babiš prohlásil, že ani KSČM nemá námitky proti některým zahraničním misím a navyšování počtu vojáků v Iráku, Mali a Afghánistánu. Podle šéfa komunistů Filipa se ala žádná konkrétní dohoda nerýsuje, přičemž KSČM nemíní podporovat mise postrádající souhlas RB OSN. Filip tedy implicitně nemá problém s českým vojenským angažmá v zemích sužovaných vleklými konflikty. Podle mého soudu je však zcela absurdní se domnívat, že u Bagdádu, Bamaka a Kábulu se bojuje za Prahu.     

Diskuse o českých zahraničních misích by se totiž měla ubírat zcela jiným směrem. Položila si snad česká politická garnitura otázku, zda jsou tato vojenská dobrodružství v souladu s bezpečnostními zájmy ČR, anebo jen bezmyšlenkovitě plní zadání Spojených států, EU a NATO? Jistěže, mnozí mohou vznést námitku, že máme závazky vůči svým spojencům a nemůžeme si jednoduše dělat, co se nám zlíbí. 

To ale přece neznamená, že bychom měli mlčet o zásadních otázkách souvisejících s bezpečností naší země, o niž tu jde v první řadě. Česká veřejnost se ještě stále utápí ve strachu z islamistických teroristických útoků, aniž by si kladla otázku, zda naše vojenské angažmá v konfliktních oblastech tuto hrozbu nevytváří. Přitom spojitost mezi západními intervencemi a terorismem islámských radikálů tu bezpochyby existuje. Kupříkladu Salman Abedi, který loni v Manchesteru při sebevražedném atentátu usmrtil 23 osob, nalezl motiv ke svému hrůznému činu v Libyi rozvrácené vojenskou intervencí Britů, Francouzů a Američanů.

Měli bychom se našich volených zástupců ptát, proč české letectvo například stále operuje v Afghánistánu, když se bezpečnostní situace v této dekádami válek sužované zemi nelepší, ba právě naopak? Je zcela kontraproduktivní navyšovat počet českých vojáků za situace, kdy Taliban kontroluje téměř polovinu Afghánistánu. Českou politickou reprezentaci, jakož i generální štáb AČR, by mohla zajímat zpráva zvláštního generálního inspektora pro obnovu Afghánistánu (SIGAR), v níž se konstatuje, že stabilizační snahy Spojených států v Afghánistánu de facto selhaly. Tyto „stabilizační snahy“ totiž často vedly ke zhoršení lokálních konfliktů, prohloubení korupce a podpoře povstaleckých skupin.

Navíc strategie Bílého domu v Afghánistánu jen přilévá olej do ohně, neboť s příchodem Donalda Trumpa do Oválné pracovny americké bombardování v této zemi nabylo nebývalé intenzity. Výsledkem jsou zvýšené teroristické aktivity Talibanu se stovkami mrtvých civilistů. Armády NATO v Afghánistánu nesmyslně válčí již 17 let a nezamýšleným, byť předpokládaným důsledkem je také etablování Daeše v provincii Chorásán.   

Je tedy nad slunce jasné, že působení AČR, neřku-li navýšení českého kontingentu v Afghánistánu, je v naprostém rozporu s elementární logikou. Jednak jde o mrhání penězi daňových poplatníků a jednak – což je daleko závažnější - se naše armáda podílí na prohlubování afghánské mizérie. A skutečnost, že se tomuto trendu nebrání ani strana notorických odpůrců jakýchkoliv zahraničních misí, je pouze dalším symptomem alarmujícího autismu, v němž se nachází česká politická scéna.           

 

 

0
Vytisknout
3589

Diskuse

Obsah vydání | 4. 6. 2018