Tento
pokrok, jaký vidíme při srovnání Západu v roce 1918 a
2018, není nic samozřejmého a vždycky se může zvrátit.
Pokušení nadřadit konexe a panské pocity nad řádně fungující
instituce bude vždy a v každé společnosti u mocných lidí
velice silné. A bude spojené s oživováním tradičních
bajek o povýšenosti bílé rasy, o správné křesťanské
společnosti, o škodlivosti homosexuality atd. Tady je klíčový
pojem svoboda. Jakmile se ze svobody stane infantilní těkání,
nebo dokonce – jak je u nás zvykem – svobodné „ojebávání“
čehokoli, jakmile se svoboda stane ideologií „trhu, který
všechno zařídí sám“, je se západními vymoženostmi konec.
Svoboda,
která proměnila Západ, která mu umožnila stát se tím, čím
je, je především založená na osvobození utlačovaných, tedy na
zkoumání stavu společnosti, jak to dělal už Balzac, ale vlastně
už Dante nebo Boccaccio, a na hledání efektivních společenských
nástrojů, což jsou zákony a instituce, které umožní, aby se ty
děsivé příběhy, které ukazuje poctivé zkoumání společenské
reality, neděly. Myslím si, že bez čtení klasické západní
literatury jsme odsouzení k tradiční nesvobodě, která ovšem
už není nic typického pro Západ, ale je stejná kdekoli na světě.
To, co se dělo v Itálii v době městských komun 13.
století, to, co zachytil Dante, to byla první vlaštovka naší
moderní svobody, první popření „normální, tradiční
despocie“.
Samozřejmě
toto pojetí svobody je velmi náročné, vyžaduje soustředění,
představu o poslání vůči veřejnému prostoru, představu
intenzivní péče o něj a zejména vyžaduje schopnost morálního
rozhořčení, jaké budí i zmíněný článek o Británii
šedesátých a sedmdesátých let. Morálního rozhořčení nikoli
nad slabým člověkem, který porušuje tradiční hodnoty, ale
morálního rozhořčení nad selháním systému, v němž není
žádné místo pro slabé a utlačované. Morálního rozhořčení
nad tradičními hodnotami, které to umožňují, podporují a
kryjí.
Mnoho
lidí nad mafiánským uspořádáním společnosti prostě jen
pokrčí rameny nebo dokonce budou mluvit o svobodě soustředit se
na osobní věci a zapomenout na ty veřejné. Velmi populární
argument je tento: pokud jde o míru mafiánské zkorumpovanosti na
Západě a u nás nebo v postsovětském prostoru, vyjde to
nastejno.
Ano,
když v Rusku nemůže fungovat stejná investigativní práce
jako v Británii, když tam není nezávislá policie ani
justice, nemohou tam být ani srovnatelné skandály a nemůže tam
dojít k přetváření veřejného prostoru ve veřejném
zájmu. Připomíná mi to dobu, kdy jsem se jako malý chlapec díval
na italský film Chobotnice a říkal jsem si v děsu nad
mafiánskými praktikami, jak je to dobře, že žiji v socialismu,
kde žádná mafie být nemůže. Tehdy jsem nic netušil o
mafiánských praktikách KSČ. Rozdíl mezi Itálií a
Československem byl ten, že v Itálii bylo možné myslet
situaci, kdy stát bojuje proti mafii, zatímco v socialistickém
Československu stát a mafie naprosto splývaly, nebo správněji
řečeno: mafie ovládala celý stát.
Diskuse