Příběh zkorumpované Británie ukazuje, proč obdivuji Západ

4. 6. 2018 / Boris Cvek

Foto: Někdejší ředitel BBC Charles Curran vysvětluje Tomu Mangoldovi v zakázaném dokumentu z roku 1979, že sice ve věci Jeremyho Thorpa konzultoval vysoké britské politiky, ale že v žádném případě BBC neovlivňovali

Když si čtu článek o Británii v šedesátých a sedmdesátých letech, o zkorumpovanosti a kamarádšoftech, napadá mne, že to je výborná příležitost, abych zmínil důvod, proč hluboce obdivuji západní svět. Není to proto, že tam automaticky vždy všechno bylo správně, je to právě naopak proto, jak obrovskou změnu tyto západní společnosti od dob panského stavu, rasismu jako normy a naprosté zkorumpovanosti udělaly během 20. století. Proto mi přijde vždy směšné, když se někdo chce vracet k nějakým „tradičním hodnotám“ nebo vysněné minulosti. Stačí si přečíst Dickense, Balzaka, Huga, Zolu…


Tento pokrok, jaký vidíme při srovnání Západu v roce 1918 a 2018, není nic samozřejmého a vždycky se může zvrátit. Pokušení nadřadit konexe a panské pocity nad řádně fungující instituce bude vždy a v každé společnosti u mocných lidí velice silné. A bude spojené s oživováním tradičních bajek o povýšenosti bílé rasy, o správné křesťanské společnosti, o škodlivosti homosexuality atd. Tady je klíčový pojem svoboda. Jakmile se ze svobody stane infantilní těkání, nebo dokonce – jak je u nás zvykem – svobodné „ojebávání“ čehokoli, jakmile se svoboda stane ideologií „trhu, který všechno zařídí sám“, je se západními vymoženostmi konec.

Svoboda, která proměnila Západ, která mu umožnila stát se tím, čím je, je především založená na osvobození utlačovaných, tedy na zkoumání stavu společnosti, jak to dělal už Balzac, ale vlastně už Dante nebo Boccaccio, a na hledání efektivních společenských nástrojů, což jsou zákony a instituce, které umožní, aby se ty děsivé příběhy, které ukazuje poctivé zkoumání společenské reality, neděly. Myslím si, že bez čtení klasické západní literatury jsme odsouzení k tradiční nesvobodě, která ovšem už není nic typického pro Západ, ale je stejná kdekoli na světě. To, co se dělo v Itálii v době městských komun 13. století, to, co zachytil Dante, to byla první vlaštovka naší moderní svobody, první popření „normální, tradiční despocie“.

Samozřejmě toto pojetí svobody je velmi náročné, vyžaduje soustředění, představu o poslání vůči veřejnému prostoru, představu intenzivní péče o něj a zejména vyžaduje schopnost morálního rozhořčení, jaké budí i zmíněný článek o Británii šedesátých a sedmdesátých let. Morálního rozhořčení nikoli nad slabým člověkem, který porušuje tradiční hodnoty, ale morálního rozhořčení nad selháním systému, v němž není žádné místo pro slabé a utlačované. Morálního rozhořčení nad tradičními hodnotami, které to umožňují, podporují a kryjí.

Mnoho lidí nad mafiánským uspořádáním společnosti prostě jen pokrčí rameny nebo dokonce budou mluvit o svobodě soustředit se na osobní věci a zapomenout na ty veřejné. Velmi populární argument je tento: pokud jde o míru mafiánské zkorumpovanosti na Západě a u nás nebo v postsovětském prostoru, vyjde to nastejno.

Ano, když v Rusku nemůže fungovat stejná investigativní práce jako v Británii, když tam není nezávislá policie ani justice, nemohou tam být ani srovnatelné skandály a nemůže tam dojít k přetváření veřejného prostoru ve veřejném zájmu. Připomíná mi to dobu, kdy jsem se jako malý chlapec díval na italský film Chobotnice a říkal jsem si v děsu nad mafiánskými praktikami, jak je to dobře, že žiji v socialismu, kde žádná mafie být nemůže. Tehdy jsem nic netušil o mafiánských praktikách KSČ. Rozdíl mezi Itálií a Československem byl ten, že v Itálii bylo možné myslet situaci, kdy stát bojuje proti mafii, zatímco v socialistickém Československu stát a mafie naprosto splývaly, nebo správněji řečeno: mafie ovládala celý stát.

0
Vytisknout
4188

Diskuse

Obsah vydání | 6. 6. 2018