Pět mýtů o uprchlické krizi

5. 6. 2018

Katastrofa uprchlické krize je rovnou měrou způsobena imigrační politikou evropských států jako událostmi mimo Evropu. Krize je také důsledkem přehnané reakce a paniky, v důsledku série nepochopení, kdo jsou migranti, proč přicházejí a co to pro Evropu znamená, píše Daniel Trilling v rozsáhlé studii v deníku Guardian.

Mýtus č.1. Uprchlická krize skončila 

Evropská unie má snad nejsložitější systém na světě na odstrašení migrantů. V letech 2007-2013 vydala téměř 2 miliardy euro na ploty, sledovací systémy a hlídky na mořích i na zemi. 

Teoreticky vzato by se uprchlíků, kteří mají podle mezinárodního práva právo ve snaze získat azyl a překračovat hranice, tato opatření neměla týkat. Avšak EU brání žadatelům o azyl mnoha nejrůznějšími způsoby, aby se dostali na její území.
 

Po arabských demokratických revolucích v roce 2011 začal počet uprchlíků přicházejících do Evropy stoupat. Avšak pro EU byla i nadále prioritou bezpečnost, nikoliv ochrana zranitelných lidí. V letech 2015 a 2016 požádaly o azyl v Evropě téměř 3 miliony uprchlíků - zlomek obyvatelstva Evropy, které čítá 508 milionů lidí, ale způsob jejich příchodu byl chaotický a tisíce lidí při tom zemřely. 

V listopadu 2017 zveřejnily humanitární organizace seznam 33 293 lidí, kteří od roku 1993 zemřeli "v důsledku militarizace, azylových zákonů a deportací". Avšak EU dále vyhání tisíce uprchlíků co nejdále od svých břehů. V roce 2016 uzavřela dohodu s Tureckem, které omezilo příchod uprchlíků do Evropy, přestože bylo z domovů válkou vyhnáno 12 milionů Syřanů, 5 milionů z nich je v zahraničí a naléhavě potřebuje humanitární pomoc. Přestože je život v Afghánistánu stále nebezpečnější, Evropa deportuje Afghánce zpět do té země, Itálie brání nevládním organizací v zachraňování uprchlíků přicházejících z Libye a platí tamějším bojůvkám, které mučí a týrají uprchlíky v libyjských detenčních střediscích, EU vyjednává z utlačitelskou vládou v Súdánu, atd. Všechna tyto opatření situaci zásadně zhoršují. Lidé budou vždycky prchat před válkami, a ty občas zahajují evropské státy, nebo se na nich účastní, anebo je vyvolávají vývozem zbraní.

Mýtus č. 2: Lehce lze oddělit "uprchlíky" od "ekonomických migrantů"

Celkový počet mezinárodních imigrantů zůstává relativně stabilní od roku 1960 - 3 procenta. Změnil se ale původ a směr migrace. Lidé odcházejí z daleko většího množství zemí a směřují do daleko menšího množství zemí: do severozápadní Evropy. Většina lidí 90 procent - tam přichází na povolení. Většina migrace v Africe je omezena na Afriku. 

Mezinárodní právo ochraňuje uprchlíky, ale ten termín je politický a neustále se o jeho význam bojuje. Podle úmluvy o uprchlících z roku 1951 je uprchlík někdo, kdo opustil svou zemi kvůli důvodnému strachu z pronásledování. Lidí, postižených hospodářskou či přírodní katastrofou se to netýká. Žadatelé o azyl jsou v Evropě podrobováni složitému a často násilnému filtrování. Jsou vězněni a podrobováni procesu, který je mlhavý, nepřátelský a nedůsledný.

Mýtus č. 3. "Lidské příběhy" dokáží změnit přístup lidí k uprchlíkům 

Ve skutečnosti mají i potenciál lidi odrazovat. Když vám řeknu, že César strávil 18 měsíců jako vězeň pašeráckých gangů, které ho mučily a nutily ho pracovat jako otrok, porozumíte tomu, kdo je a proč učinil svá rozhodnutí? Média se zabývají uprchlickou krizí naprosto povrchně, skáčí od jedné krize k druhé a nezkoumají jejich příčiny - například složitý systém ochrany evropských hranic. 

Na světě je dnes 66 milionů uprchlíků, avšak 86 procent z nich zůstává v rozvojovém světě, nejdou do bohatých regionů, jako je Evropa. A uprchlíci tvoří jen 0,3 procenta světové populace - je to malá a relativně stabilní část. Problémem jsou zdroje a politická strategie, nikoliv příliš velké počty. Pokud chceme pochopit, proč někteří lidé přicházejí, musíme vidět jejich celou osobnost, nikoliv jen nejhorší aspekty jejich situace. Je nutno si také uvědomit, že příběhy, které konzumujeme, jsou zbožím, vyráběným firmami zaměřenými na profit. To celou situaci hrubě zkresluje. 

Mýtus č. 4. Uprchlická krize je hrozbou evropským hodnotám 

Demagogové jako Viktor Orbán se prezentují jako obránci křesťanské evropské civilizace proti muslimským hordám.

Evropa je však rozrůzněný kontinent, na němž existují křesťanské, muslimské a židovské tradice společně už mnoho století. Představa, že muslimští imigranti jsou "hrozbou" evropské tradici tolerance, svobody a demokracie, zapomíná, že tyto principy byly prosazeny v úporném boji proti často násilnému odporu evropských elit. A je ironické, že mnoho uprchlíků, přicházejících do Evropy, se právě účastnilo stejného boje za práva a rovnost ve svých zemích.

Mnoho evropských národů zbohatlo vytvořením obrovských koloniálních impérií, založených na představě rasové nadřazenosti. Musíme si uvědomit, že rasismus v Evropě dál existuje. Tisíce lidí z bývalých evropských kolonií se za posledních dvacet let utopily ve Středozemním moři. Evropa to začala vnímat jako "krizi" teprve, když už to nebylo možné dál ignorovat.


V roce 2015 doporučil mimořádný reportér OSN pro migraci dvě reakce, které by uprchlickou krizi v podstatě vyřešily: Masové rozmístění uprchlíků ze Sýrie a projekt dočasných pracovních víz pro imigranty. Neuskutečnilo se to, protože evropské vlády to prostě nechtějí udělat. 

Mýtus č. 5. Historie se opakuje a my proti tomu nemůžeme udělat nic

Náš systém ochrany uprchlíků byl vytvořen především pro velké katastrofy v Evropě, vyvolané dvěma světovými válkami. Ty ale měly začátek a konec, jenže vyhánění lidí z domovů ve světě je trvalý problém, který má složité příčiny. 

Ignorovat tuto situaci je nebezpečné i pro bohaté země. Základní práva jsou v současnosti respektována jen pro občany států. Hannah Arendtová ve své knize z r. 1951 nazvané Původ totality varuje, že neschopnost států v meziválečném období zaručit práva pro lidi bez občanství vytvořila podmínky pro vznik diktatur. Když lidé neměli občanství, byli postaveni mimo zákon: museli porušovat zákony, aby přežili, a byli posíláni do vězení, aniž by spáchali jakýkoliv trestný čin. 

Uprchlík nebude dělat to, co se mu nařídí - pokud by to dělal, zůstal by doma a zabili by ho tam. Podvracením nepřátelských zákonů bojujete proti nepřátelskému systému.

Avšak přítomnost milionů lidí bez občanství je také mocným nástrojem pro autoritářské režimy, které chtějí ochromit myšlenku univerzálních lidských práv. V boji proti uprchlíkům dávají tyto režimy stále silnější pravomoci policii, která je pak začne používat i proti místním občanům. To se dělo i v západních demokraciích, argumentuje Arendtová, ne jenom v diktaturách.

Kompletní článek v angličtině ZDE




0
Vytisknout
3792

Diskuse

Obsah vydání | 7. 6. 2018