Mýtus "americké invaze do Íránu" versus klíčová fakta

1. 6. 2018 / Karel Dolejší

čas čtení 9 minut
 Tvrzení, podle nějž "šílený Trump" vypověděl íránskou jadernou dohodu (JCPOA) proto, že "vlastně" směřuje k vojenské konfrontaci s Íránem, není ani dost málo slučitelné s fakty ohledně reálné americké vojenské přítomnosti na Blízkém východě. Existují však přinejmenším tři vlivné skupiny propagandistů, které mají zájem "invazní narativ" šířit, bez ohledu na fakta. 


V únoru došlo k poklesu počtu amerických vojáků v Iráku - zemi přímo sousedící s Íránem. USA zde nyní udržují jen 4 000 příslušníků ozbrojeného personálu ZDE. Zůstali vesměs vojenští instruktoři. Část odsouvaného bojového personálu byla letecky přepravena do Afghánistánu.

To je další země přímo sousedící s Íránem. Zde mají být v nejbližší době americké ozbrojené síly posíleny o zhruba 4 000 a čítat tak celkem 15 000 vojáků ZDE. Vzhledem k vývoji bojů s Talibánem, který je aktivní nejméně na 70 % afghánského území ZDE, nelze však od zdejších jednotek očekávat ani to, že by kábulskému režimu významně pomohly zvrátit územní ztráty z posledních měsíců - natožpak aby odsud útočily přes hranici do Íránu.

V Sýrii, kde působí četný kontingent íránských a proíránských milic bojujících za Asada (řádově desítky a stovky tisíc ozbrojenců), mají USA zhruba 2 000 vojáků ZDE. Takový počet nedokáže ani účinně chránit spojenecké oddíly pod hlavičkou "Syrských demokratických sil" (SDF) řízené kádry z řad teroristické organizace Kurdská strana pracujících (PKK) před hrozbou, kterou pro ně představuje Turecko - a v současnosti už opět také Asadův režim ZDE. Představa 6 000 Američanů ze Sýrie a Iráku vedoucích jakési ozbrojené operace proti Íránu, který disponuje třistapadesátitisícovou armádou a stopětadvacetitisícovými Revolučními gardami, zatímco v obou výše zmíněných zemích působí íránské nebo proíránské jednotky mnohem početnější než ty americké (takže by zde sotva bylo možné byť jen udržovat logistické zázemí a použitelné komunikace), je dokonale absurdní.

Je velmi pochybné, že by Ankara, která v současnosti jedná o situaci v Sýrii s Teheránem v rámci Moskvou sponzorovaného Astanského procesu a snaží se také o zlepšení dvoustranných obchodních vztahů, přičemž neschvaluje Trumpův postoj k jaderné dohodě JCPOA, dovolila Američanům použít klíčovou leteckou základnu Incirlik k jakémukoliv útoku proti Íránu. Podobně se Turecko v minulosti vymezilo již proti invazi do Iráku.

Loňská roztržka mezi Katarem a blokem arabských států v čele se Saúdskou Arábií mohla být pro USA, pokud by se skutečně chystaly útočit na Írán, klíčovou příležitostí, jak navýšit vojenskou přítomnost v regionu pod věrohodnou záminkou. Stal se ovšem pravý opak. Katar se dočkal diplomatické a vojenské pomoci Turecka, které také vyslalo své vojenské jednotky do ropné monarchie. Naproti tomu Američané plánují odsun stávající strategické letecké základny al-Udajd, kde je umístěno 10 000 vojáků, plus regionálního velitelství z Kataru do jiné země ZDE. V současnosti v úvahu připadají alternativy v podobě emirátu Abú Zabí, východního Jordánska či (což je spíše méně pravděpodobné) Bahrajnu.

  Abú Zabí je již místem, kde sídlí štáb ozbrojených sil Spojených arabských emirátů a nachází se zde i strategicky důležitá letecká základna al-Zafra s 3 500 amerických vojáků. V rámci operací proti teroristům v Iráku a Sýrii je zde od roku 2008 přítomen také francouzský letecký kontingent. Pokud by se Američané nakonec rozhodli přesunout regionální velitelství a leteckou základnu z Kataru do emirátu Abú Zabí, který od íránského pobřeží dělí pouze vody Perského zálivu, bylo by to slučitelné se záměrem připravovat se na vojenský střet právě s Íránem - ovšem v dlouhodobém výhledu.

  Naopak pokud by přesun z Kataru směřoval do Jordánska, scénář bojových operací proti Íránu vedených odsud by byl přinejmenším z politických důvodů zcela nereálný.

  V Bahrajnu USA provozují dvě důležité námořní základny - avšak trvající politická nestabilita režimu a naopak značný vliv Teheránu na šíitskou opozici nenasvědčují tomu, že by Američané přesouvali další základny právě sem. Připomeňme skutečnost dobře známou z české kauzy radaru v Brdech - hlavním kritériem rozhodování o umístění základen v zahraničí je obvykle politická stabilita cílové země.

  Připomeňme ještě poslední vývoj v regionu - Donald Trump totiž prosazuje co nejrychlejší stažení amerických jednotek ze Sýrie. Finanční podporu dosavadních amerických spojenců z SDF by měla na sebe vzít Saúdská Arábie, která již navrhla významné rozšíření arabské složky SDF a její zrovnoprávnění s dosud dominantními oddíly syrské pobočky kurdské PKK ZDE. Objevil se dokonce i návrh, aby Washington jednal s Moskvou (která odsouhlasila letošní tureckou invazi do oblasti syrského Afrinu) o převzetí ochrany SDF před íránsko-asadistickou koalicí ZDE.

  Shrnuto a podtrženo: Údajné přípravě k invazi do Íránu, která by se nemohla obejít bez účasti řádově statisíců amerických vojáků, absolutně nic nenasvědčuje. Americká vojenská přítomnost v klíčových oblastech Blízkého východu nyní nic takového neumožňuje, trendem je pak stagnace nebo dokonce pokles počtu amerického ozbrojeného personálu v celém strategicky důležitém regionu. Je naprosto zřejmé, že v konfrontaci s Íránem spoléhá Trumpova administrativa primárně na nevojenské nátlakové prostředky, především ekonomické sankce.

***  

  Jestliže americké vojenské aktivity - ale koneckonců ani Trumpova osobní vyjádření k vojenským otázkám - nezakládají žádný důvod hovořit o přípravě nějakého útoku na Írán, čím to, že se "zprávy" tohoto typu neustále objevují a s poměrně velkou frekvencí opakují?

  Existují nejméně tři relativně vlivné skupiny, které mají zájem udržovat naživu přízrak americké invaze do Íránu, bez ohledu na fakta.

  První tvoří samotné íránské elity. Tzv. reformisté v praxi z velké části závisejí na korupčně rozdělovaných obchodech s importovaným zbožím. Toho právě v důsledku Obamovy dohody JCPOA výrazně přibylo - a s ním i polostátních pašalíků, jimiž lze odměňovat loajalisty tzv. reformistické frakce. Pokud by JCPOA padla, zboží logicky opět ubude - a s ním i tmelu, jež drží pohromadě tuto část íránských elit. Prezentovat tedy fiktivní alternativu "Buď JCPOA, nebo konec světa" je plně v zájmu zmíněné skupiny.

  Konzervativci závisejí na přízraku americké invaze dokonce ještě zásadněji než jejich konkurenti. Odvozují přece legitimitu od pokračování tradice "obrany a vývozu islámské revoluce", pro niž je nepostradatelný obraz nepřítele, "Velkého Satana". Hovořit o zlých Američanech chystajících útok na Írán je pravděpodobně nejlepší způsob, jak splnit vlastní propagandistické potřeby.

  Další skupinu proponentů katastrofického narativu tvoří američtí Demokraté přímo spojení s "odkazem" Baracka Obamy. JCPOA měla být přece "historickou" mezinárodní dohodou. Tak jako Trump automaticky označuje za katastrofu naprosto cokoliv, co kdy udělal jeho předchůdce v úřadu - ať už je to dobré, nebo špatné - totéž platí o jeho absolutně zaujatých a zaťatě stranících protivnících. Pokud tedy někdo likviduje "Obamův odkaz", musí to zákonitě vyprodukovat přinejmenším apokalypsu, chápete?

  Konečně v Evropě máme skupinu byznysmanů, politiků a komentátorů, kterým Trumpovo torpédování JCPOA velice vadí - ale zároveň Trumpův okatý unilateralismus považují také za vhodnou příležitost protlačovat vlastní agendu. Ať už jsou to soukromé obchodní zájmy umožněné zrušením předchozích protiíránských sankcí (nyní opět ohrožené); politická příležitost využít protiamerického nacionalismu k vlastnímu kariérnímu prospěchu, vražení "definitivního" klínu mezi EU a USA, případně jako počátečního bodu k plánovanému přibližování Evropy Rusku; ať už jste fanaticky protiamerickým autorem posedlým ještě v roce 2018 americkou invazí do Iráku z roku 2003 (k níž došlo za úplně jiných mezinárodněpolitických i vojenských okolností) - fakta zůstávají vedlejší, důležitý je narativ. Strašit nepředvídatelným americkým imperialismem, to je nyní v zájmu všech zmíněných skupin.

  Právě proto je možné, aby i relativně bezvýznamný podnět typu jednostranného odstoupení USA od smlouvy, která sama okatě ignorovala rámec institucí vybudovaných po 2. světové válce a ztělesňujících poválečný mezinárodní řád, vyvolal tak explozívní a zcela nepřiměřenou odezvu.

0
Vytisknout
12207

Diskuse

Obsah vydání | 5. 6. 2018