Dnešní Polsko: Zabijte ty muslimáky svatým obrázkem

2. 6. 2018 / Tomasz Oryński




“Boję się ciapaków.” Český překlad přibližně: "Bojím se těch (mu)slimáků." To mi řekla moje stará dobrá kamarádka z vysoké školy. Inteligentní, vzdělaná, s diplomem z obtížného oboru vystudovaného na čelné polské univerzitě. "Ciapak" je rasistická polská nadávka pro muslimy a Araby, ale také pro Indy a další lidi s tmavší kůží. Podobný, ale významově užší český výraz je "muslimácí", nebo "slimáci". "Bojím se těch slimáků," řekla. "Bojím se jich a nechci je tady, i když bych jim chtěla pomoci. "Čeho se bojíš?" zeptal jsem se. "Přesně z toho důvodu jsem nechtěla jet do Německa. Je tam prostě příliš mnoho těch slimáků." Povzdechl jsem si. Bylo vidět, že budu muset zase znovu vysvětlovat, proč používat toto slovo není v pořádku.


Zpočátku má kamarádka vůbec nechápala, co mi na tom slově vadí. Myslela si, že mi vadí nějaká gramatická chyba. Ale "slimák"? To je přece slovo jako každé jiné. Možná ho prostě každý z nás chápe jinak. Pro ní je to jen "někdo s tmavší kůží a vousy." Není tomu tak? "No, je to asi, jako když někomu s černou kůží říkáš 'negr' a ženě 'kurva'," vysvětlil jsem a ukázal jsem jí odkazy na několik internetových slovníků, v nichž je jasně uvedeno, že je toto slovo urážlivé. Nakonec jí to, myslím, snad došlo. Nevím ale, proč mi řekla, že "mi nikdy nepřišlo, že je to tak špatné, protože můj manžel (také vzdělaný člověk, zaměstnanec nadnárodní korporace) taky používal nepěkné slovo, a to hodně často." Byla to výmluva? Nebo vysvětlení?

Ale nechme jazykovědu stranou. Ten problém je hlubší. Jak vzniká ten strach z lidí, s nimiž se ta dívka v životě nesetkala? "Nechci se bát vzít si na sebe krátkou sukni," řekla mi. Je silně proti tomu, aby někdo někomu nařizoval, jaké šaty má nosit. Také se bojí "velkých skupin mužů, kteří se poflakují v centru měst a hledají nějakou ženu, kterou by mohli znásilnit." No, s tím stoprocentně souhlasím: Chci taky, aby všechny ženy mohly nosit krátké sukně a nebát se, že budou znásilněny. Naštěstí je tohle normou dnes ve většině zemí civilizovaného světa. Dokonce i moje kamarádka má pocit bezpečí. Jenže je přesvědčena, že je v bezpečí jen proto, že žije na tom ostrově jménem Polsko, to je  ta poslední zbývající bašta normálnosti. Polsko je bezpečné, protože tam "slimáci" nejsou ještě ve velkých skupinách, a pravděpodobně se tam jejich větší skupiny nikdy nevyskytnou. Víte, my v Polsku jsme jich pár přijali, a oni stejně utekli do Německa. Takoví nevděčníci: Přivítali jsme je, všechno jsme pro ně připravili, a přesto hned za čtrnáct dní zmizeli! Zjevně prostě v Polsku být nechtějí.

"No, mnoho Poláků také nechce být v Polsku," poznamenal jsem. "Miliony Poláků emigrovaly do západní Evropy ve snaze najít tam lepší život. Není divu, že lidé, kteří s Polskem nemají absolutně nic společného, chtějí udělat totéž, zejména když narazí na lidi, jako jsi ty, kteří jim na každém rohu nadávají."

Avšak zatímco chápu, proč se "slimáci" bojí žít v Polsku (zejména poté, co mi jeden můj pákistánský kamarád povídal o tom, s jak obrovským množstvím rasistických nadávek se setkal, když navštívil Polsko), opravdu nechápu, jak je možné, že inteligentní lidi propadávají této masové hysterii vyvolané pravicovou propagandou. Snažil jsem se vysvětlit své kamarádce, že jejich historky jsou naprosté blbosti. Ve skotském městě Glasgow, kde žiju, je každý šestý občan muslim. Setkávám se s nimi každodenně, v práci i ve svém společenském životě. Můj lékař je Pákistánec, můj zubař je z Indie. Kdyby to byla monstra, snad bych si během těch dvanácti let, co žiju ve Skotsku, něčeho všiml? Přesto však vůbec nemám pocit ohrožení. Nikdo nikomu nediktuje, co si mají lidé oblékat (na rozdíl od polské pravice, která, právě ve chvíli, když tohle píšu, na Twitteru útočí na dvě dívky vyfotografované ve Varšavě, které se oblékly do punku).  Moje přítelkyně většinou chodí v Glasgow do práce pěšky, navzdory tomu, že její firma má sídlo ve čtvrti, kterou jeden z pravicových polských portálů popisuje jako "zónu šaria". Nikdo nekontroluje, jak dlouhé má šaty, a jediný případ hromadného znásilnění, k němuž došlo v posledních letech, o němž tady vím, byl onen nechvalně známý případ skupiny Poláků, kteří na ulici náhodně unesli jednu dívku a pak ji v Edinburku sedm hodin znásilňovali...

Ale ono je to všechno plýtvání časem. "Já se jich prostě bojím," odpověděla má kamarádka. "A to, že ty si myslíš něco jiného, na té věci nic nezmění. Protože oni to mají napsané v Koránu, že mají předstírat, že jsou tví přátelé, do té doby, než jich tady v té zemi bude hodně." Kamarádka si myslí, že jediným důvodem, proč mi někdo ještě neusekl hlavu, je to, že muslimové jsou stále v Británii ještě menšinou, a proto rozsáhlé džihádistické operace ještě nezačaly.

Chtěl jsem se zeptat, jak je možné, že jsem přežil svůj výlet do Turecka, kde jsou muslimové ve většině, ale rozhodl jsem se na to vykašlat. Ty diskuse jsou zcela zbytečné, v nejlepším případě se dovím, že "možná je to pravda o tvé čtvrti, ale nevidíš širší obraz", anebo budu konfrontován s jakousi zmatenou logikou: například se mě nedávno jeden člověk snažil přesvědčit, že jediné, co všichni muslimové chtějí, je bílé Evropany pobodat dýkou do zad. Založil tento svůj názor na tvrzení vzdáleného bratrance nějakého náhodného člověka, který žil v Anglii rok. Zeptal jsem se, "Do háje, proč mám věřit vzdálenému bratranci náhodného člověka, když tady mohu vyjít na ulici a vidět na vlastní oči, že multikulturalismus funguje?" To akceptoval, ale dodal, že "jak to, co říkáš ty, tak názor toho bratrance, jsou pro mě informace z druhé ruky. Proto věřím tomu bratranci, protože to je v souladu s tím, co se dočtu na internetu." Pozval jsem ho na týden k sobě do Glasgowa. Přislíbil jsem mu výlet do "no-go zóny" a návštěvu kuchyně v mešitě. To pozvání nepřijal - asi se bál, že si nebude moci vzít krátkou sukni.

A tohle je bohužel stále častější, když mluvím s lidmi v Polsku. Není to jen tato moje kamarádka. Když jsem byl naposledy v Polsku, náhodný cestující ve vlaku mě nudil k smrti svým přesvědčením, že Evropa je v důsledku muslimské invaze na pokraji kolapsu. Ale jedna věc je jasná: nenávist vůči muslimům a strach z nich je nepřímo úměrný množství času, které tito lidé strávili v zahraničí, či počtu cizinců, které daný člověk zná. A to téma se objevuje všude, v těch nejneočekávanějších situacích.

Moje kamarádka se mi svěřila se svým strachem, poté, co  jsem jí vysvětlil, co je to za člověka, ten bývalý kněz Międlar. Netušila, že je to ultrapravicový radikál,  který těsně spolupracuje s britskou ultrapravicovou organizací Britain First. Když si ale krátce přečetla jeho profil, usoudila, že "jeho názory nejsou zas tak špatné". Ale proč proboha debatuju se svou kamarádkou o nějakých ultrapravicových radikálech?

No, všechno to začalo tím, že se mi svěřila se skutečností, že stará kašubská tradice "tancování s feretrony" - svatými obrazy v rámech - je jí nepříjemná:



Zpočátku jsem s ní jen souhlasil. Osobně mi připadá "tancování s feretrony" dost komické, ale protože sám nejsem katolík, nemám s tím nic společného. Ale když se ukázalo, že ona není jedinou mou katolickou kamarádkou, která má, jak se zdá, problém s touto mnoho staletí dlouhou tradicí, řekl jsem jí, co si o tom myslím. Řekl jsem jí, že mi připadá smutné, že je pro tolik polských katolíků tato komická, nevinná tradice takovým problémem, ale že si nikdo v podstatě nevšímá toho, že v jejich církvi dlouhá léta kázal fašistický kněz, než ho církev konečně vykopla. A tak jsme došli k tomu, že v nevinném rozhovoru s kamarádkou, kterou znám skoro dvacet let a kterou jsem vždycky respektoval, jsem musel čelit proudu rasistických nesmyslů a hromadě ultrapravicových blbostí. A završila to množstvím polského katolického pokrytectví. Protože to nebyl Karl Marx, kterého polská pravice tolik nenávidí, který řekl: "Protože jsem byl cizinec a vy jste mě přivítali. Vpravdě říkám vám, to co jste učinili nejmenšímu z mých bratří, mně jste to učinili."  Dobře, podle dnešních polských norem byl tenhle člověk taky zatracený levičák, avšak nicméně se vyskytuje na praporech polské pravice (pravděpodobně proto, že ho nečtou, stejně jako nečtou Karla Marxe).

A to mi právě vadí na dnešním Polsku: vrtění nějakým svatým obrázkem uráží Boha. Avšak kněz, který charakterizuje osoby, prchající před válkou, jako "divochy, úchyláky a degenerované jedince" jaksi vůbec nevadí těm, kteří mají takovou starost, aby byl Ježíš Kristus v dobré náladě. Nechceme v Polsku slimáky, protože jsou nebezpeční, avšak jsme naprosto spokojeni tím, že jsme svou milovanou zemi proměnili v toxickou skládku odpadků Evropy a pak jsme ji zapálili.   A tak mě napadá: Co kdyby místo neproduktivního vrtění těmi svatými obrázky jsme je používali k rozbíjení hlav těch slimáků? Učinilo by to tuto starobylou tradici přijatelnější?

Mí přátelé se mě často ptají, kdy zase přijedu do svého domovského města v Polsku. Chtějí, abych do Polska přijel na dovolenou. Stýská se mi po vás taky, milí přátelé, ale letos pojedu na dovolenou do Francie a do Itálie. Protože, víte co, prostě se chci uvolnit a chci si odpočinout. Ve Francii a v Itálii mě nikdo nebude otravovat snahami mě přesvědčit, že muslimové jsou hrozbou naší civilizaci a jsou to divošská monstra, jejichž jediným cílem je bodnout mě do zad. Protože, na rozdíl od Polska, tyto sekularistické země poskytly útočiště statisícům uprchlíků. Každý vidí na vlastní oči, že tito lidé se nijak neodlišují od žádného jiného národa. Ani od Poláků.

2
Vytisknout
8518

Diskuse

Obsah vydání | 5. 6. 2018