Německo: "Definitivní" roztržka s Tureckem se nekoná

30. 5. 2018 / Karel Dolejší

U příležitosti připomínky výročí rasistického žhářského útoku v Solingenu v roce 1993 ZDE probíhá v politické rovině na plné obrátky reparace německo-tureckých vztahů. Ve světě, který se rychle mění a kde opravdu "velcí" hráči přestávají být garanty čehokoliv, se totiž ti o něco menší chtě nechtě musejí více sdružovat a zajišťovat kolektivně funkce a potřeby, na něž by jednotlivě nestačili ZDE.

Zdaleka nejde jen o fakt, že vzájemná obchodní výměna mezi Německem a Tureckem dosahuje objemu zhruba 36 miliard dolarů a roste přibližně o 2 % ročně. Je pouze součástí širšího obrazu, že v Turecku působí na 7 000 německých firem a SRN je také 6. největším zahraničním investorem. A věc se nevyčerpává ani doplněním informace, že na 100 000 vesměs malých tureckých firem v Německu zaměstnává kolem 500 000 osob.

Turecko a Německo nyní stále více sbližuje zkušenost s rostoucí nespolehlivostí někdejšího globálního hegemona, Spojených států amerických. Rozdíl mezi Ankarou a Berlínem však spočívá kromě jiného ve faktu, že na tureckých zájmech se nepromyšlená a nezodpovědná americká politika začala podepisovat již o jedno volební období dříve. Když Barack Obama rozhodl, že Sýrii přenechá Teheránu a na jejím území povede boj pouze proti IS, zahájil de facto roztržku nejen s Izraelem (jemuž se mstil za neúspěch svého pokusu ovlivnit výsledek posledních voleb do Knesetu) a Saúdskou Arábií (kterou se pokusil uplatit prodejem masivního zbraňového balíku), ale také s Tureckem, které si nemůže dovolit, aby na jeho jižní hranici Američané podporovali kurdské separatisty.

Poté co se první Trumpův ministr zahraničí Rex Tillerson v Ankaře pokusil o nápravu dvoustranných vztahů, jím uzavřené dohody za nástupce Mikea Pompea ustoupily do druhého plánu a roztržka de facto pokračuje. Ankara se tedy Washingtonu stále více vzdaluje. Regionální bezpečnostní zájmy nyní raději řeší s Moskvou, Teheránem a Bagdádem než s dlouholetým hlavním spojencem. Ekonomické problémy v zásadě plynoucí především z příšerné Erdoganovy ekonomické politiky, nicméně postupně vyhrocované také Trumpovým ekonomickým diletantismem, však Turci s chudými partnery v Astanském procesu, natožpak s válkou zdevastovaným Irákem, řešit nemohou. Ekonomicky silné Německo vypadá jako mnohem perspektivnější pomocný motor pokulhávajícího tureckého hospodářství.

Jestliže mezinárodněpolitická nespolehlivost USA (momentálně symbolizovaná jednostranným odstoupením od masivně přeceňované íránské dohody JCPOA) dále poroste, Evropu čeká obtížný úkol vyvažovat vojenskou sílu šíleně zbrojícího Ruska vlastním úsilím. Rusko se na jedné straně sice s Ankarou sbližuje, z dlouhodobého hlediska však hrozí spíše střet zájmů - jak v Sýrii, tak i na Kavkaze. Masivní turecká armáda podléhající závazkům v rámci NATO přitom již svou pouhou existencí zaručuje, že Moskva nemůže libovolně nasazovat své zatím nejmoderněji vyzbrojené jednotky z Jižního vojenského okruhu například na pobaltské frontě. - Podobně časově omezená bude i momentální účelová spolupráce Turecka s Íránem.

Stručně řečeno, v případě hrozící roztržky s Američany by vojensky slabá Evropa potřebovala dobře vyzbrojené Turecko na své straně ještě mnohem více, než kdy dříve.

Turecko přitom nebude navždy zemí Erdoganovou. Autoritářský prezident nehledě na pravomoci a mimořádná opatření, s nimiž může počítat po nezdařeném převratu, čelí prohlubující se politické izolaci a dlouhodobým dopadům své amatérské ekonomické politiky. Propad kurzu liry ovšem nezachrání prezidentovy "vlastenecké" výzvy, aby se poddaní zbavovali dolarů. Dolarizace - či eurizace - turecké ekonomiky může být naopak nevyhnutelným krokem v případě, že Erdogan bude pokračovat v dosavadních ekonomických dobrodružstvích - místo toho, aby se soustředil na účinnou konsolidaci v ekonomické sféře.

Evropa by udělala velkou chybu, kdyby se v reakci na Trumpovo vyvádění sama od USA odstřihla a začala se více sbližovat např. s Ruskem. Jestliže Trump mezinárodní dohody jednostranně vypovídá, Rusko se ani nenamáhá s takovými kroky - dohody, jež se mu znelíbí, jednoduše svévolně porušuje. Zrovna tak Teherán financující, cvičící a ideologicky programující ozbrojence v sousedních státech, z nichž programově vytváří alternativní mocenská centra, nemůže být nikterak užitečným partnerem Evropské unie, která usiluje o stabilitu systému národních států, mírové řešení konfliktů a vládu práva.

Pragmatická spolupráce s (post)erdoganovským Tureckem naproti tomu smysl dává. V tahanicích s Berlínem či Bruselem Ankara z vícero důvodů bude normálně téměř vždy tahat za kratší konec, přičemž koordinace postojů například k Trumpovým tarifům na ocel a hliník je jednoznačně v zájmu Evropanů i Turků.

Pragmatická spolupráce neznamená přestat kritizovat Erdoganovy nevybíravé metody vládnutí nebo zacházení s novináři. Neznamená to mlčet o zločinech vůči Kurdům, pokud se skutečně dějí - tj. nejsou-li zprávy o nich vyráběny v rámci propagandistického narativu "osmanské genocidy" šířeného nátlakovými skupinami spojenými s kurdskými teroristy.

Putin se možná stane v Rusku doživotním prezidentem. Že by však tentýž osud čekal také Erdogana, to je s každým dalším dnem a s každou další zprávou o stavu tureckého hospodářství stále méně pravděpodobné.

Evropká unie není sama dost vojensky silná ani jednotná, aby mohla na mezinárodním poli řešit úkoly až dosud příslušející supervelmoci. Pokud bude okolnostmi nucena začít obhospodařovat tato dosud spíše neoraná pole, bez partnerů se neobejde.

Pomineme-li problematické vztahy s Izraelem, Turecko stále ještě na Blízkém východě reprezentuje "nejevropštějšího" hráče, jaký je vůbec k dispozici.

Evropa vzdalující se USA by musela buď sama masivně navýšit vojenské kapacity, nebo v eurasijském prostoru najít vhodné partnery, s nimiž se podělí o těžké břemeno vyvažování ruské vojenské síly.

Odříznout se definitivně od Ankary kvůli ukřičené lobby kurdských ideologických extrémistů a teroristů není rozhodně v zájmu Berlína ani Bruselu.

Uvidíme, jak dlouho českému mediálnímu rybníčku potrvá zpracování této prosté a srozumitelné informace.