„Komunismus“ rozhodně byl totalitní režim.

30. 5. 2018 / Jaroslav Štemberk



Jan Čulík nazval svůj článek v BL z 23.5.2018 „Komunismus nebyl totalitní režim.“ Toto tvrzení považuji za silně zavádějící. Někteří političtí filosofové (např. H. Arendtová, R. Aron) sice na základě zkušeností s Hitlerovým nacistickým režimem v Německu a Stalinovým komunistickým režimem v Sovětském svazu považovali otevřený státní teror (jednoslovným českým názvem „hrůzovláda“) za pojmový znak totalitního režimu, stavím se ale za modernější pojetí, ve kterém je, byť se zhusta prolínají, vhodné rozlišovat pojmy diktaturatotalita a hrůzovláda. Každá totalita, není-li absolutistickou monarchií, je diktaturou, ale každá diktatura není totalitou. Diktatura může být hrůzovládou, ale nemusí přitom být totalitou (např. vláda Pinochetovy junty v Chile). Jako příklad totality postrádající znaky hrůzovlády lze z našich dějin uvést tzv. osvícenský absolutismus Josefa II. ve druhé polovině 18. století.



Diktatura je politický systém, ve kterém, ač nejde o absolutistickou monarchii, nelze změnit vládu na základě výsledku voleb, protože celostátní volby se buď vůbec nekonají anebo nejsou svobodné (mohou být voleni pouze příznivci vládnoucí moci), zákonodárný sbor je buď vládnoucí moci zcela podřízen anebo úplně chybí. Diktatury, i když nejsou přímo hrůzovládami, disponují obvykle přebujelým policejním aparátem, zbaveným občanské kontroly, jehož významnou součástí je tajná politická policie, která se věnuje odhalování protivládní politické činnosti, aby předešla revoluci, která je prakticky jedinou možností občanů, jak se diktatury zbavit.


Totalita je rozšířením diktatury či absolutistické monarchie tak, že stát je zcela řízen z jednoho centra podle jedné státní ideologie (např. marxismus-leninismus, nacionální socialismus, fašismus, osvícenství, politický islamismus, politický katolicismus) zpravidla reprezentované vládnoucí politickou stranou a vládnoucí moc prostřednictvím byrokratického aparátu zcela ovládá nejen politický systém, ale i ekonomiku, školství, sdělovací prostředky, kulturu, odbory, jiné profesní organizace a církve. Není dovoleno vytváření struktur tzv. občanské společnosti, které by byly nezávislé na státní moci a neřídily se státní ideologií. Obce ani vyšší územní celky nejsou samosprávné, ale jejich správa je plně součástí státního byrokratického aparátu. Soudy nejsou nezávislé, soudci mají povinnosti řídit se při rozhodování státní ideologií.


Hrůzovláda je vládnoucí mocí organizovaný státní teror proti nepřátelům režimu, nejen usvědčeným, ale i pouze domnělým či potenciálním. Typickými prostředky jsou popravy či dlouhé tresty vězení na základě smyšlených obvinění, mučení a zmanipulovaných soudních procesů, případně i popravy prováděné zcela bez soudu, zřizování koncentračních táborů pro internaci a případně i fyzickou likvidaci režimu nepohodlných osob a tvrdé policejní zásahy vůči jakémukoli projevu nespokojenosti s vládou. Režimu nepohodlným osobám je konfiskován majetek a jsou nuceně přesídlovány. Represemi bývají postiženy nejen nepřátelské osoby samy, ale celé jejich rodiny.


Pro zařazení konkrétního politického režimu do výše uvedených škatulek není nutné, aby naplňoval veškeré uvedené znaky, postačuje aby jich naplňoval většinu, případně aby naplňoval pouze ty nejdůležitější. Pohled nemusí ani být zcela jednotný, někdy jde o situace hraniční, např. Salazarův (a později Caetanův) režim v Portugalsku může někdo považovat jen za diktaturu, jiný už za totalitu.


Užití termínu „komunismus“ pro socialismus pod vedením komunistických stran v bývalém tzv. Východním bloku (zejména vzhledem k tomu, co si pod tímto pojmem představovali Marx, Lenin a další zakladatelé a vůdci komunistického hnutí) se mi též jeví velmi nevhodné. Za vhodně zpřesňující ovšem považuji užití termínu „komunistická totalita“, neboť režimy nastolené komunistickými stranami v zemích Východní Evropy, zcela odpovídají tomu, co se dnes běžně myslí pod pojmem totalita.

Že tyto režimy po Stalinově smrti přestaly být hrůzovládami, rozhodně neznamenalo, že by ztrácely svůj totalitní charakter a vůbec ne, že by se odvracely od komunistické ideologie. Již Lenin, když v Rusku oficiálně nastolil tzv. rudý teror (tedy otevřenou hrůzovládu bolševiků), tak s tím, že má být uplatňován pouze krátkodobě, dokud se nepodaří dostatečně upevnit sovětskou moc (v Leninově významu mocenský monopol bolševiků), poté by mělo přijít určité uvolnění poměrů (tedy ústup od hrůzovlády). Po Leninově smrti vystupoval za urychlené provádění takového uvolňování zejména Nikolaj Bucharin, naproti tomu Lev Trockij zastával názor, že tzv. válečný komunismus (tedy hrůzovládu) je třeba v Sovětském svazu udržovat až do úplného vítězství světové komunistické revoluce. Stalin se sice za účelem vyloučení Trockého z vedení VKS(b) spojil s Bucharinem, avšak poté, co si tím upevnil svoji pozici v čele strany, se Bucharinovými doporučeními odmítal řídit, hrůzovládu naopak ještě postupně zesiloval (posléze v r. 1938 i svého dlouholetého přítele Bucharina nechal odsoudit a popravit v rámci tzv. velké čistky) a proces uvolnění (ustoupení od hrůzovlády) přišel až po Stalinově smrti s nástupem Nikity Chruščova.


Vývoj v Československu po nástupu komunistů k totalitní moci v r. 1948 sledoval vývoj v Sovětském svazu (pod heslem „Sovětský svaz - náš vzor“.). Ústup od hrůzovlády, ke kterému došlo za Chruščova v SSSR, či Zápotockého a Novotného v Československu, neznamenal ústup od totality, reformní kroky, které byly prováděny, měly za cíl posílit důvěru obyvatel v komunistickou moc a tím jí upevnit, tedy i nadále udržovat totalitní charakter režimu.


Jan Čulík ve svém článku poukazuje na tzv. Novou vlnu v Československém filmovém umění v 60. letech minulého století, kdy se domnívá, že se jedná o díla, která by nemohla vzniknout v prostředí totality. Je ovšem potřeba si uvědomit, že komunisté v té době uznávali film za hlavní prostředek masové kultury, proto na filmovou tvorbu vynakládali značné finanční prostředky, což dávalo tvůrcům značný prostor (v některých ohledech i větší než na Západě, kde filmaři byli více svazováni komerčním hlediskem). Ta ale ani v pro ni “zlatých šedesátých“ u nás zdaleka nebyla svobodná, stále byla pod kuratelou komunistických ideologů. Ti si ovšem tehdy uvědomovali, že je nadále neudržitelná orientace čistě na prorežimní propagandu, jak tomu bylo v předchozím desetiletí (byť díky kvalitním umělcům, kteří se nechali přimět k tomu, aby se na ní podíleli, ani tato filmová tvorba mnohdy umělecké kvality nepostrádala). Proto začali filmařům ponechávat daleko více tvůrčí svobody a sledovali pouze to, aby se ve filmech neobjevovala otevřená kritika režimu u nás či v Sovětském svazu nebo jiných spřátelených zemích. Filmovým tvůrcům bylo dovoleno zabývat se i negativními jevy v tehdejší společnosti, ovšem nebylo dovoleno přímo ukazovat na totalitní režim jako na jejich viníka. Tehdejší státostranické vedení si cenilo toho, že prodej československých filmů do zahraničí přináší devizové prostředky, s jejichž nedostatkem se potýkalo, a že jejich úspěchy na mezinárodních festivalech i sledovanost v kinech na Západě vylepšují obraz Československa a jeho zřízení v očích západní veřejnosti (což bylo důležité i pro komunistické strany v Západní Evropě). Proto strpělo i díla, která se odchylovala od jeho ideologických představ a někdy obsahovala i skryté protirežimní narážky. Rozhodně se ale nehodlalo vzdát kontroly filmové tvorby, ale bylo jeho zájmem si její úspěchy přisvojovat, zcela v duchu totalitního myšlení.


Určité tendence k upuštění od totality se objevily jen u některých představitelů komunistického režimu v období Pražského jara 1968, avšak Brežněvovým vojenským zásahem a následnou tzv. normalizací byly zcela potlačeny (a jejich nositelé perzekvování). „Normalizační utahování šroubů“ při cenzuře filmové tvorby, jakož i emigrace některých významných tvůrců, pochopitelně vedly k úpadku československého filmového umění (i když ani v této době nelze hodnotit veškeré počiny jen negativně).


Za konec totality u nás lze tedy považovat až období po tzv. Sametové revoluci v r. 1989, i když komunistický režim u nás ztratil charakter hrůzovlády již ve 2. polovině 50. let.


0
Vytisknout
1992

Diskuse

Obsah vydání | 1. 6. 2018