Tak pravil Zarathustra

4. 7. 2011 / Boris Cvek

Dílo filozofa, básníka a filologa Friedricha Nietzsche Tak pravil Zarathustra (do češtiny přeložil překladatel Fausta Otokar Fischer), s podnázvem Kniha pro všechny a pro nikoho, vznikalo ve čtyřech částech mezi lety 1883-1885. Tehdy měl Nietzsche za sebou již aforistickou knihu Lidské, příliš lidské, v níž se odvrátil od Schopenhauera a Wagnera. Na svou profesuru v Basileji rezignoval záhy potom, a to především ze zdravotních důvodů. V pravém slova smyslu byl tehdy nezávislým filozofem a cestovatelem, který se odpoutal od své doby a vešel do samoty, na jejímž konci ho očekávala naprostá paralýza, způsobená nejspíše syfilitickou infekcí (existují ale i domněnky, že Nietzsche trpěl rakovinou mozku či jinou nemocí, nebo že jeho stav po roce 1889 souvisel se zhoubným vlivem, který na něj měla jeho filozofie sama).

Byla to fatální samota geniálního člověka, velmi podobná samotě jiného soudobého filozofa a literáta, Dána Sörena Kierkegaarda. Oba myslitelé se s ní vyrovnávali svými spisy, které byly ovšem jejich současníky zcela ignorovány. Teprve potom však měly změnit duchovní mapu západního myšlení, a to dělají až dodnes (to bychom měli mít ovšemže na paměti i dnes a rozlišovat dočasně vlivné, většinové, a tedy povrchní a hloupé, od toho, co je hluboké a co ovlivní trvale myšlení a cítění lidstva na celá staletí, byť to může být zatím naprosto nepostřehnuto).

Nietzsche žil střídavě v Sils Maria (kanton Graubünden ve Švýcarsku, hornatá a překrásná příroda, mluví se zde německy a rétorománsky), v Janově, Rapallu, v Turíně a také ve francouzském Nice. Když se vracel k matce a sestře, vznikaly nové konflikty, takže ani zde neměl oporu -- tu získal jednak z penze, již mu platila basilejská univerzita, jednak pomocí svých přátel, mezi něž patřil starý kamarád Overbeck, žák Peter Gast a konečně také mateřská Malwida von Meysenbug. V roce 1882 se Nietzsche seznámil s rodilou Ruskou Lou Andreas Salomé a vznikl mezi nimi dost nejasný vztah, kterého se účastnili i Paul Rée, přítel jednoho a milenec druhé, a Nietzschova sestra. Nietzsche, Salomé a Rée spolu hodně cestovali a jejich přátelství se skončilo na konci téhož roku, kdy o sebevraždě přemýšlející filozof odešel do Rapalla, kde napsal první část Zarathustry v pouhých deseti dnech. Tehdy bylo také zřejmější a zřejmější, že jeho díla se neprodávají, byť se je už podařilo vydat. Zarathustra je ze strany autora jen ještě větším uzavřením se do samoty a izolace, je to rozhodnutí definitivně se odstřihnout od své doby. A přitom je to dílo tak dobové, tak stěží pochopitelné bez uvážení, co vše jeho autor prožíval a kam lidsky směřoval! V roce 1885 je už dopsáno a Nietzsche distribuuje mezi své čtenáře čtyřicet kopií poslední části. Po dopsání Zarathustry se ale situace horší, Nietzsche se radikalizuje (také díky neúspěšné snaze získat místo na univerzitě v Lipsku) a nakonec zešílí. Je možná na první pohled paradoxní, že protikřesťansky zaměřený Nietzsche se ještě před koncem svého vědomého života cítil docela blízko Dostojevskému (který patřil mezi hlavní obhájce křesťanství v 19. století) a projevil zájem jet až do Kodaně kvůli studiu otce křesťanského existencialismu Kierkegaarda (G. Brandes, který Nietzsche na Kierkegaardovo dílo upozornil, se stal také jedním z prvních, kdo o německém filozofovi přednášel). Nebude to však znít paradoxně, pokud se zamyslíme nad tím, proč Nietzsche neměl křesťanství vůbec rád.

Reakcí na samotu je u Nietzsche sebepotvrzení proti všem, které končí až v šílenství, ale stále ještě vědomém, takového díla, jakým je pozdní spis Ecce homo, v němž Nietzsche sám sebe a své dílo staví nad vše, co kdy bylo vykonáno; a zejména pak svého Zarathustru. Vždy jsem při čtení Ecce homo podlehl jeho síle: to, co Nietzsche píše, je tu myšleno zcela vážně, a je naprosto klíčové pochopit, oč jde. Budu nyní citovat některé pasáže, byť rozsáhlejší, které by měly ukázat, že Zarathustra je především dílo umělce, který se těžce vyrovnává se svým tvůrčím činem, jímž se stal sám sebou, ale jímž se zároveň vyobcoval ze společnosti jiných.

Nadčlověk Friedricha Nietzsche je tento tvůrčí čin, promítnutý do budoucnosti lidstva, toto tak bolestné osvobození se od starých jistot a hodnot k prožívání života, jeho autenticity jako vrcholné mystiky, jako znovuzrození umění. Takovými nadlidmi byli Kierkegaard, Rimbaud, ale de facto prokletí básníci jako takoví, avantgarda, beat generation. Ti všichni, i když nevěřili v to, že se všechno vrací stále znovu, věřili, že to, co autenticky prožívají, má smysl právě proto, že je to autentické, nikoli proto, že z toho něco bude (vykoupení, sláva, triumf umění, pravda). To, co bude, má smysl a hodnotu z toho, co autenticky, vskutku, je (jako v křesťanství pouze skutečná láska vede ke spasení, a v tom je ta láska právě více než to spasení; a tak i skutečný prožitek vede k napsání velkého díla, a tak je on víc než dílo samo -- čili dílo i spása jsou jenom vyjádřením toho, co je podstatné). A proto Nietzsche hlásá "věčný návrat téhož", protože v hlubině existence se tímto vůbec nic neztrácí (jako věčná láska je věčný ráj, vykoupení samo). Existence má smysl ve svém teď a je hodna přitakání pro sebe samu (věčný návrat téhož je tedy "nejvyšší formule přitakání" -- pozor: je to formule, zaklínadlo nebo básnické vyjádření toho pocitu: ano, chci, miluji život za všech okolností). V této perspektivě je všechno, co kdy bylo a bude, bezvýznamné, nebo taky: význam je třeba hledat jenom na úrovni této věčnosti. Goethe, Dante, křesťanství, ba všechny autority, jsou-li tu nezávisle na tom, co Nietzsche tak jasně poznal, jsou-li mimo autentický prožitek, mimo věčnost, zůstávají jen bezvýznamnými paňáci kulturního života měšťáctva. Zarathustra je jedna z nejhlubších a nejkrásnějších básní dějin lidstva, protože je to právě dílo tímto poznáním posedlé a život v hloubi budící. Teď ale už přikročím k citacím z Ecce homo (Naše vojsko, Praha 1993).

"Nyní vypovím historii Zarathustry. Základní koncepce díla, myšlenka věčného návratu, nejvyšší formule přitakání, jíž vůbec lze dosáhnout -- patří do srpna roku 1881: Je nahozena na papír s poznámkou: "6000 stop mimo člověka a čas". Procházel jsem onoho dne lesy u Silvaplanského jezera; zastavil jsem se u mohutného, pyramidálně navršeného skaliska nedaleko Surlei. Tu mi přišla tato myšlenka. -- Počítám-li od toho dne několik měsíců zpět, pak nacházím, jako předzvěst, náhlou a v nejhlubší hloubi rozhodující proměnu svého vkusu, především v hudbě. Celý Zarathustra smí snad být čítán k hudbě; obrození způsobilosti slyšet bylo toho zajisté předběžnou podmínkou. V malých horských lázních nedaleko Vicenzy..., kde jsem strávil jaro roku 1881, jsem objevil, společně se svým maestrem a přítelem Petrem Gastem, rovněž "obrozeným", že fénix hudby přelétl kolem nás opeřen lehčeji a zářivěji, než se kdy ukázal. Počítám-li naopak od tohoto dne vpřed, až k náhlému slehnutí, které nastalo za okolností nejnepravděpodobnějších v únoru 1883 -- závěrečná partie... byla dohotovena právě v té posvátné hodině, kdy Richard Wagner v Benátkách umíral -- připadá těhotenství na osmnáct měsíců.

"Má někdo koncem devatenáctého století jasné ponětí o tom, co básníci silných období nazývali inspirací? ... Pojem zjevení v tom smyslu, že se cosi náhle, s nevýslovnou jistotou a jemností stane viditelným, slyšitelným, cosi, co člověkem v hloubi otřese a porazí jej, popisuje jednoduše stav věci. Slyšíme, leč nehledáme; bereme, leč neptáme se, kdo tu dává; jako blesk se zaskví myšlenka, s nutností, zformována bez zaváhání -- nikdy jsem neměl volbu. Vytržení, jehož nesmírné napětí si čas od času uleví proudem slz, vytržení, v němž se bezděčně hned zpomaluje, hned zrychluje krok; dokonalé sebezapomenutí s nejodstíněnějším vědomím bezpočtu jemných mrazení a tetelení až do kostí; hloubka štěstí... Vše se děje nanejvýš mimovolně, ale jako při vpádu pocitu svobody, nepodmíněnosti, moci, božství... Tím nejpozoruhodnějším je mimovolnost obrazů, podobenství; není již znát, co je obraz a co podobenství, vše se nabízí jako nejbližší, nejsprávnější, nejprostší výraz."

"Pár týdnů na to jsem ležel nemocen v Janově. Následovalo teskné jaro v Římě, kde jsem bral život, jak byl -- lehký nebyl... Nakonec jsem se spokojil s piazzou Barberini, když jsem se unavil námahou o dosažení protikřesťanské krajiny. Obávám se, že jsem se jednou, abych se co možná vyhnul zápachům, pozeptal i v palazzo Quirinale, zda nemají volný pokoj pro filosofa. Na lodžii, vysoko nad zmíněnou piazzou, odkud lze přehlédnout celý Řím a slyšet, jak v hloubi dole šumí fontána, byla zbásněna ona nejosamělejší píseň, jež byla kdy zbásněna, Píseň noci; touto dobou mne stále obcházela nevýslovně teskná melodie, jejíž refrén jsem nalezl ve slovech "mrtev nesmrtelností..." V létě, vrátiv se na posvátné místo, kde se mi zaskvěl první záblesk zarathustrovské myšlenky, nalezl jsem druhého Zarathustru. Stačilo deset dnů; nepotřeboval jsem nikdy víc, u prvního, ani u třetího a posledního. V zimě na to, pod halkyónským nebem Nizzy, které tehdy poprvé zazářilo do mého života, nalezl jsem Zarathustru třetího -- a byl jsem hotov. Stěží rok, na všechno. Mnohá skrytá místa a výšiny z okolí Nizzy jsou pro mne posvátná nezapomenutelnými okamžiky; ona rozhodující partie, jež nese titul "O starých a nových deskách" byla zbásněna za nejobtížnějšího stoupání od stanice k čarokrásnému maurskému skalnímu hnízdu Eza -- má lezecká zdatnost byla vždy největší, když tvůrčí síla plynula nejbohatěji. Tělo je nadšeno: "duši" nechme stranou... Často mne mohli vidět tančit; mohl jsem tehdy, bez sebemenší únavy, sedm, osm hodin chodit po horách. Dobře jsem spal, často jsem se smál -- byl jsem dokonale zdatný a trpělivý."

"Nehledě k těm desetidenním dílům, byla léta kolem a především po Zarathustrovi bídou, jíž není rovno. Těžce pyká, kdo je nesmrtelný. Umírá za to víckrát zaživa. -- Existuje cosi, co nazývám zákeřností velkých věcí: Vše veliké... dokončeno, obrací se neprodleně proti tomu, kdo je vykonal. Právě tím, že je vykonal, je nyní sláb, -- neunese již svůj čin, nepohlédne mu již do tváře. Mít za sebou něco, co jsme nikdy nesměli chtít, něco, v čem se zauzlil osud lidstva -- a teď to mít na sobě!... Málem to rozdrtí... "Zášť" velkých věcí! Druhou věcí je příšerné ticho, jež je slyšet kolem. Sedmero koží má samota, nic jimi už nepronikne. Setkání s lidmi, vítání přátel: nová pustina, žádný pohled už nepozdraví... Třetí věc je absurdní dráždivost kůže na drobná bodnutí; druh bezmocnosti vůči všemu malému. Zdá se mi, že je podmíněna nesmírným plýtváním všemi defenzivními silami, které jsou předpokladem každého tvůrčího činu..."

"Toto dílo je svět pro sebe. Básníky nechme stranou: Snad nikdy nebylo něco vykonáno z takového nadbytku síly. Můj pojem "dionýský" se tu stal svrchovaným činem; jím měřeno, zdá se veškeré zbývající lidské jednání ubohým a podmíněným. Že by nějaký Goethe, nějaký Shakespeare ani okamžik nedokázali v této nesmírné vášni a výši dýchat, že Dante, porovnán se Zarathustrou, je pouhým věřícím a ne někým, kdo pravdu teprve tvoří, duchem světovládným, osudem..."

"Psychologickým problémem Zarathustrova typu je, jak ten, který dosud neslýchanou silou říká Ne, činí Ne vůči všemu, čemu se dosud přitakávalo, může být nicméně protikladem popírajícího ducha; jak duch nesoucí nejtěžší z osudů, nesoucí kletbu úkolu, může přesto být nejlehčím a z onoho světa -- Zarathustra je tanečník --; jak ten, který má nejtvrdší, nejstrašlivější vhled v realitu, ten, který myslel "myšlenku nejpropastnější", nenalézá v tom nicméně námitku proti žití, ba ani proti jeho věčnému návratu, -- spíše snad o důvod víc být sám všem věcem věčným Ano, "nesmírným neomezeným Ano a Amen"... "Do všech propastí ještě vnáším své žehnající přitakání"... Ale toť problém Dionýsa ještě jednou."

Někdo by mohl namítnout, že Nietzsche je divný už v tom, že tak široce uvažuje o svém vlastním díle, že tolik úsilí vynakládá na jeho vysvětlení -- a že vycházet z toho ovšem při interpretaci Zarathustry není korektní, protože jeho autor nám ex post něco vnucuje. Byla by to možná oprávněná námitka, kdyby Nietzsche a jeho dílo bylo lze chápat jak něco, co není naprosto mimořádné, co nezasluhuje zvláštní ohled a přístup. V minulém století bylo již jasně pochopeno, že Nietzsche byl velkým prorokem budoucnosti, byl v něm hledán kořen té postmoderní mentality, v níž jsme si doufali pochopit sami sebe, ale jež se vyvíjí a překonává samu sebe. Nietzsche je v tom smyslu ještě před námi, a to hlavně tam, kde je sám nad svým učením, tedy v Zarathustrovi. Jeho pozitivním poselstvím je Zarathustra a tomu nerozumíme lépe než současníci jeho autora. Postmoderna nás k tomu nijak nevybavila, totiž právě tomu pozitivnímu v Zarathustrovi je dnes možná ještě hůře rozumět než před sto lety.

Tak pravil Zarathustra vyniká v díle Friedricha Nietzsche už tím, že nejde o úvahy či aforismy, nýbrž o příběh-podobenství, o rozsáhlou báseň, v níž je vyjádřen prožitek hledání a vytváření sebe sama. Je zde ohmatáván život, a to zdánlivě jen v obecných podobenstvích, ta ale vyjadřují mez, rozdíl mezi prázdnem falše a plností existence, jak ji prožívá ten, kdo píše. Nebo jinak: stát se sám sebou nelze na iluzích o sobě a o světě, je to reálný proces, který jasně vyžaduje, aby člověk ohmatal a prozkoumal život, kde je pouze maketou z předsudků, a kde je autentický, i kdyby byl autentický v rozporu s tím, jak je chápáno svaté, nedotknutelné, ba i kdyby mělo být člověku ze všeho na blití. V tom ohledu je to i čin tvrdosti a cynismu (a vždy jsem při čtení Thúkydida myslel na Nietzsche).

Nikdy ostatně není možné vystačit s tím, že člověk by měl být takový a takový. To jsou vnější pravidla, jednoduché intuice, potřeba fungování společnosti, jak je lokálně kolem nás. Tak člověk do věčnosti nepřesahuje. Ať už je to Desatero či nauka evangelií apod., vždy je otázka, jak se chovat v konkrétní situaci, jak jednat správně, abych to byl a nikoli nějaký stroj plnící příkazy a smýkaný banálními předsudky, byť i předsudky nejušlechtilejšími. Kdo si tohle připustí, může vstoupit do Zarathustry chápavě, může přijmout, že před ním je pokus o nové náboženství, postavený na hledání, tvoření sebe sama. Tomu odpovídá i forma básně, která je v souladu se starými náboženskými spisy, ačkoli u Nietzsche je mnohem literárnější. Vznešenost a posvátnost jsou jazykovým mistrovstvím vyjádřeny i překonány, spolknuty do nitra autora-umělce, který není ani zdaleka básníkem kmene, společenským reformátorem, praktikem. Zarathustra proto je uměním, nikoli náboženstvím, ale není ani filozofií, na to je příliš intimní a nemá žádnou intelektuální ambici. Mohl by být mystikou, a je-li vlastně všechno, co hlouběji souvisí s tím, co lze nazvat personálním bytím, nutně také mystikou, Zarathustra mystikou být i musí. Zde, v Zarathustrovi, je Nietzsche nejblíže Kierkegaardovi či personalismu Buberově.

Příběh Zarathustrův je příběhem existenciálního vývoje osobnosti, která se potýká s otázkou, co je nejhlubší pravdou života, a to v intimní polemice s hodnotami prostředí, ve kterém jeho autor žil. Z vroucnosti, intimity a hloubky Zarathustrova projevu nemůže být pochyby o tom, že on je Nietzsche sám, ba je více než pravděpodobné, že různé epizody děje, různá podobenství se vztahují k reálným lidem z jeho životopisu. Až dosud bylo vždycky ve zvyku chápat Zarathustru naopak jako jakousi ilustraci filozofických tezí, nikoli jako její konečné překonání -- jako vrcholné vyjití nad všechno učení Friedricha Nietzsche. Proto mne nemůže třeba klasický Fischerův komentář (dostupný například v Tak pravil Zarathustra, Votobia Olomouc 1995) vůbec uspokojit, a proto výklad Zarathustry jako vrcholného uměleckého díla (typu Božské komedie, Fausta či Shakespearových her a Hledání ztraceného času) je teprve před námi a vyžaduje mnohem více času a prostoru, než mu mohu věnovat v rámci tohoto textu. Pokusím se ale aspoň velmi krátce podat hlavní body Zarathustrova příběhu.

Zarathustra se na začátku knihy vrací mezi lidi po třicet let trvajícím odloučení, kdy žil kdesi v horách. Je téhož věku, jakého byl Nietzsche v době, kdy dílo psal, a přichází také z hor, z hor, jimiž Nietzsche žil při psaní. Hory jsou důležitým motivem celého díla, spojují do sebe nadčlověka, samotu, odvahu, krásu přírody a života, čistotu a ticho myšlenky věčného návratu téhož. Zarathustra klesá mezi lidi s velkou vizí, chce hlásat nové proti starému. Tu je také vymezen fenomén posledního člověka (který je velmi podobný Čapkovu mloku a také dnes běžnému člověku konzumnímu): "Běda! Přijde čas, kdy člověk již nebude roditi hvězd. Běda! Přijde čas člověka, který zasluhuje největšího pohrdání a sám sebou již neumí pohrdat. / Hleďte! Ukazuji vám posledního člověka. / "Co je láska? Co stvoření? Co touha? Co hvězda?" tak se ptá poslední člověk a mžourá. / Tehdy země bude drobounce malá a na ní bude poskakovat poslední člověk, zdrobňující všechno." Následuje mnoho Zarathustrových kázání, která mají jiný smysl, když je chceme chápat jako nauku, oproti přístupu, kdy je chápeme jako součást uměleckého díla a jako výpověď o intimním prožitku, o boji o sebe. To je třeba kázání (spíš básnické zvolání) O těch, kdož povrhují tělem. "Za tvými myšlenkami a city, bratře můj, stojí mohutná vládkyně, neznámá moudrá bytost -- ta sluje prapodstata. V tvém těle přebývá, tvým tělem jest. Je více rozumu v tvém těle nežli v nejlepší tvé moudrosti." Takové tělo je ale zjevně víc než nějaký materiální princip, jsem to , tělesná osoba. Je to základní výzva poctivosti a identity, totiž tvůrčím způsobem se vyrovnat se svou tělesností jako s tím, kdo (ne co!) jsme my. Tělo už víc nesmí být obcházeno nějakými idejemi, a také se dvacáté století stalo velkým objevem těla jako konkrétního lidství. Konkrétní člověk je tělesný, jeho myšlenky, pocity, potřeby, to vše prožívá jeho tělo. V tom ohledu nemá vůbec smysl ptát se, zda se smrtí těla končí celý člověk, je totiž zřejmé, že smrt je radikálně jiný modus než tělo -- v tomto smyslu mrtvola není tělo, není totiž konkrétním člověkem. Tělo je základ tvůrčího procesu, je východiskem poctivosti, je víc než sebeprojekce našeho já. Proto tvořit sebe, stát se tím, čím jsem, není vytvořit si o sobě nějakou představu! To Nietzsche odmítá hned na počátku. Tvůrce neblouzní, tvůrce jde v souladu s tím, kdo je. Jeho tvůrčí síla, jeho tvůrčí materiál, to je on, jak v pravdě je, čili jeho tělo (ne tělo jako fyzikální či biologická entita, ale jako pravda našich prožitků).

Na konci prvního dílu odmítá Zarathustra, že by jeho učedníci mohli být stále jeho žáky a věřícími. Vymezuje se proti víře, která nevychází z vlastní identity, z itengrity člověka, ale je jen její náhražkou: "Sami jste se ještě nehledali: tu jste nalezli mne. Tak se vede všem věřícím; proto má veškerá víra tak málo ceny. / Teď vám káži, abyste mne ztratili a sebe nalezli; a teprve až mne všichni zapřete, navrátím se vám." Proto Zarathustra učedníky opouští. Zde je hluboké vyjádření toho, co Nietzsche na náboženství odmítá a s čím dává do kontrastu právě nadčlověka: je třeba být sám sebou, ne schovat se ve stádu. V tom ohledu podle mého názoru je třeba věřit v to, že člověk někde opravdu je sám sebou, osobou, která má identitu -- pro mne (a možná vlastně i pro Nietzsche) je to tváří v tvář Bohu, jak Bůh vskutku je (ne jak jsme si ho vymysleli, ale jak ho potkáváme skrz vlastní poctivost). Je-li Bůh, žádné stádo, žádná faleš či zanedbání, žádný úhybný manévr nikoho nezachrání před tím, že tváří v tvář jemu bude stát v celé své pravdě (nahotě! -- ano, nahotě, to je zase a znovu tělo jako ten, kdo jsem opravdu).

Na začátku druhého dílu knihy se Zarathustra ulekne, že jeho učení může být během jeho nepřítomnosti špatně vykládáno, a tak se vrátí mezi učedníky. Samozřejmě pokračuje ve svých kázáních. Např. v kázání Na blažených ostrovech je nadčlověk zásadně spojen s tím, že tvůrčí čin osvobozuje od statické věčnosti. Nadčlověk je tedy chválou času, pomíjejícího a bolestného, neboť jedině tak můžeme být tvůrčí. A tak je třeba rozumět i vůli, již Nietzsche zdůrazňuje jako vůli tvůrčí. Jeho voluntarismus není relativistický, vůle je osvobozujícím tvořením sebe, a to nikoli libovolným či automatickým, ale poctivým, vědomým, náročným, a proto také tvůrčím. Vůle není to, co si člověk poručí, ale to, co člověk je. Ne osud dává vůli, ale vůle dává osud -- a právě v tom je překonání těla jako tělesa a vyzvednutí těla jako osoby. Jinak v druhém díle pokračuje polemika s dobovými názory, jak je Nietzsche odmítal, ale už se také objevují lyrické dithyramby, jako např. Píseň noci nebo Píseň nad hroby, v nichž je vyjádřen intimní prožitek mystického zápasu o sebe sama. Závěr druhého dílu pomalu krouží kolem myšlenky věčného návratu téhož, které se ale zatím bojí.

Teprve na konci třetího dílu se Zarathustra dokáže s věčným návratem téhož jaksi identifikovat a ve čtvrtém dílu se odehrává jakýsi bohatý karneval bloudění, chybných postojů a cest, kde stále více převládá poezie, osobní svědectví o stavu autorovy duše. Nakonec je zjevné, že dílo nebylo dokončeno, některé autorovy plány dalšího pokračování jsou dokonce známy. Čtvrtý díl však ústí do toho, co je podle mého názoru konečným smyslem celé této podivuhodné knihy, totiž do prožitku sebepřijetí a sebenalezení -- v tom chaosu těch všech omylů, variant a pocitů byl on sám sebou. To byl smysl věčného návratu téhož, zde se začínal i končil, zde byla věčnost (věčnost definovaná nikoli jako nějaké statické bytí, ale jako život osoby, bytí sám sebou). Proto je celé učení F. Nietzsche překonáno právě Zarathustrou a pro opravdové pochopení této knihy je třeba ji velmi vážně a hluboce studovat jako umění, jako osobní svědectví o vlastní autenticitě. A k tomu se odhodlám někdy později.

0
Vytisknout
6318

Diskuse

Obsah vydání | 4. 7. 2011