Osmdesát dopisů: Komunismus koncem osmdesátých let očima čtrnáctiletého chlapce

4. 7. 2011 / Jan Čulík

Je tomu přes dvacet let, a tak těžko můžeme čekat hluboké porozumění tomu, jak se žilo v Československu před rokem 1989, od příslušníků mladé generace. Od dnešních pětadvacetiletých se těžko dovíme víc, než že "se stály fronty na banány a nebyl toaletní papír", anebo pak opakují vyčtené stereotypní fráze z pravicových učebnic.

O to příjemnějším překvapením je komorní celovečerní film debutujícího režiséra Václava Kadrnky Osmdesát dopisů (2011), jemuž se dostává vlídného příjetí na nejrůznějších mezinárodních festivalech. Je to film velmi dobrý, i když se v něm skoro nic neděje, a z přeplněného Kongresového sálu při jeho nedělním promítání tak desetina diváků během představení postupně odešla. To nic, je to zřejmě tím, že někteří lidé jsou dnes zvyklí na to, aby je to, co vidí na plátně, neustále drasticky excitovalo.

Od Osmdesáti dopisů to neočekávejte. Je to film dlouhých záběrů, zvuku posunujícího se pera po papíře při psaní dopisů a neustálého chození a zvuků kroků. Osmdesát dopisů je originální stylistickou zkratkou podaná zkušenost čtrnáctiletého chlapce z roku 1987, kdy jeho otec emigroval a matka podala u pasových orgánů - zjevně bezvýslednou - žádost pro sebe i pro syna o vystěhování za ním.

Film je nesmírně doslovný: povšimneme si toho hned na začátku, kdy hlavní hrdina, čtrnáctiletý pozorovatel vstane doma z postele a zjišťuje, je matka není doma - jen mu nechala v kuchyni na stole k snídani vajíčko a namazaný krajíc chleba. Chlapec zvedne sklenici a napije se vody. V běžné filmu by stačil náznak, jen jedna dvě vteřiny pití. U Kadrnky tomu tak ale není: čekáme, až chlapec na plátně sklenici vypije do dna.

Je to princip, který vidíme i jinde: chlapec se rozběhne za matkou na autobusové nádraží. Nejprve musí jet místním autobusem, pak běží. A ten běh a klapot jeho nohou si vychutnáme stoprocentně. Vystřiženo není nic.

Tato doslovnost má, domnívám se, významný stylistický obsah: zdůrazňuje břemeno bezvýsledného chození po úřadech. Ve filmu vystupuje jen chlapec, vidíme ho po dlouhou dobu v záběrech na obrazovce, jak svět pozoruje kolem sebe, jeho matka a tu a tam nějaký státní úředník, nakonec pak dva Angličané (jednoho z nich hraje známý irský překladatel, žijící v Praze, Gerald Turner), kteří se uvolí propašovat matce se synem emigrovavšímu otci na Západ kufřík s osobními věcmi. Matka neustále chybějícímu otci píše dopisy.

Dlouhé, statické záběry jsou působivé - navozují dojem, jak dospívající chlapec musel všechno vnímat a jak mu všechno živě utkvělo v paměti. Minimalisticky, ale velice přesvědčivě, je prezentována i šeď tehdejší každodenní existence - socialistická architektura, schody, umakartové dveře, paneláky.

Diváka, který se chce sledováním filmu vzrušovat, Osmdesát dopisů asi nezaujme. Svou soustředěnou statičností však film vydává pozoruhodný výkon a je přesvědčivým záznamem vzpomínky, která zřejmě po dobu delší než dvacet let utkvěla v režisérově duši.

0
Vytisknout
8399

Diskuse

Obsah vydání | 12. 7. 2011