Kim Ki-duk v krizi

7. 7. 2011 / Jan Čulík

Docela podstatným zklamáním byl osobní "film" slavného korejského režiséra Kim Ki-duka, Arirang (2011). Filmový tvůrce trpí od r. 2008 blíže nedefinovaným tvůrčím blokem. Přesto se mu velmi chce dělat filmy, a tak si koupil digitální kameru a natočil stominutový dokument (?) svého monologu v chatrči, v níž údajně přeživá poslední tři roky na korejském venkově. Z "filmu" srdce usedá, protože to není film, ale záznam propadu a úzkosti člověka, který býval - možná znovu bude? - velkým filmovým režisérem..

Potíž je, že Arirang velkým filmem opravdu není. Je to velmi nekriticky sestříhaný záznam Kim Ki-dukovy úzkosti a deprese. Režisér přiznává, že není schopen natočit skutečný film, a tak si koupil přenosnou digitální kameru a používá ji jako zpovědnici. Problém je, že to, co natočil, je v podstatě trapné. Jistě je to záznamem jeho osobních problémů, a divákovi je Kim Ki-duka líto, jenže umění to není.

Film nepřináší nic nového: jsou to téměř opilecké bláboly slavného režiséra, jehož po většinu doby vidíme v těsném detailu, v záběrech připomínajících záznamy z mobilních telefonů. Mnohokrát Kim Ki-duk na svém záznamu zpívá deprimující korejskou píseň o pohoří Arirang - kterou prý zpívají Korejci, kdykoliv jsou zdeprimováni. To je sice jistě přesvědčivý důkaz o Kim Ki-dukově úzkosti, ale film to není.

Možná je vlastně škoda, že dnes existuje technologie, která umožňuje každému bez kritické reflexe zveřejňovat v podstatě všechno.

0
Vytisknout
4100

Diskuse

Obsah vydání | 12. 7. 2011