Revoluce? Nebo spíš generační strategie selektivního vyloučení z konkurence?

7. 7. 2011 / Karel Dolejší

Nemůže-li pravda býti projevena bez pohoršení, lépe je přijmouti pohoršení, nežli pustiti pravdu.
Jan Hus

Ohlédne-li se dnes člověk zpět za dobou tzv. předlistopadovou, a ponechá-li přitom stranou ideologizující interpretace, může sestavit ilustrativní výčet hlavních strukturálních problémů, které tehdy čs. společnost trápily, a srovnat ho se současným stavem. Pak se ovšem dopracuje poněkud překvapivých výsledků.

Tedy - bez nároku na úplnost - třeba takto: Minulý režim trápila korupce. Z hlediska pokračování ekonomického růstu (za předpokladu, že by byl dále možný) existoval před rokem 1989 nepříznivý demografický vývoj; postupná ztráta vědeckotechnického náskoku před tzv. rozvíjejícími se i rozvojovými zeměmi; úpadek vlastní výzkumné a vývojové základny; ztráta odbytišť pro výrobky tradičního průmyslu (mimo doménu RVHP bez diskuse); nedostatek investic v průmyslu i infrastruktuře; nedostatek bytů. Současnost pak vypadá takto: Korupce přibližně krát deset na čtvrtou. Demografie se dodnes v zásadě nezměnila, a nebýt imigrantů, česká společnost vymírá; vlastní nezávislá výzkumná a vývojová základna byla z největší části buď převzata zahraničními subjekty, nebo přestala existovat - a s ní i jakýkoliv vlastní předstih před nově industrializovanými zeměmi; tradiční průmysl zaniká nebo se outsourcuje, především do zemí s nižšími pracovními náklady; masívně se investuje do vybraných gigantických a předražených energetických a dopravních projektů stejně jako za "komunismu", zatímco jinde investice většinou chybí; dostupné byty i pro statistickou chiméru "občan s průměrnými příjmy" nadále chybějí, zatímco pro nízkopříjmovou většinu začíná být vlastní bydlení vůbec v zásadě nedostupné.

Otázka tedy zní: Co se vlastně v roce 1989 ve společnosti "vyřešilo", jestliže hlavní strukturální problémy se i nadále dlouhodobě zhoršují? Možných odpovědí je jistě více, nicméně zde se zaměřím přednostně na jedinou: Na otázku poslední předlistopadové generační výměny a s ní spojené změny v kariérních strategiích v době, kdy se stávající mechanismy postupného sociálního vzestupu v mezích zákona ocitly v krizi a ztratily další perspektivu.

Moje generace listopadovým převratem vlastně provedla strategický obchvat generace předchozí, která ještě dodržovala pravidla minulého režimu a podle nich postupovala v normalizačním klovacím pořádku pomalu vzhůru stávající mocenskou a kariérní pyramidou; to se obratem ruky změnilo tak, že generace mých vrstevníků jedním skokem usedla na místech starších kolegů namočených do kariérních praktik, jež byly ideologicky odsouzeny. A netrvalo to ani příliš dlouho - pouze do začátku 90. let - kdy představitelé "revolučních" studentských organizací začali uplatňovat jinou generační strategii selektivního vyloučení z konkurence vůči následníkům. Ti, kdo podle jedné sady pravidel vystudovali "za dělnické peníze" (s vyhlídkou na to, že budou poté sledovat zavedené pomalé životní strategie) a obratem změnili pravidla ve svůj prospěch a v neprospěch předchůdců, se stali příznivci zavedení školného, které při postupujícím nárůstu příjmových nerovností v konečném důsledku ekonomickými prostředky vyloučí značnou část budoucí mládeže z vysokoškolského studia.

Co tedy "plyšák" skutečně vyřešil? Zásadní dlouhodobé problémy určitě nikoliv. Umožnil však jedné konkrétní generaci jedním rázem zaujmout klíčové společenské pozice a následně se na nich opevnit tak, aby v budoucnu už nikdo nemohl snadno učinit totéž. Specifickou podmnožinu této výměny pak představuje etablování nové politické třídy, která se dnes v oposmluvním stínovém boxu střídá u moci, aby "dojila" smršťující se veřejné rozpočty ve prospěch stranických pokladen - jedna část tak činí "sociálně zodpovědně", kdežto druhá "rozpočtově zodpovědně".

Existuje nějaké "poučení z revolučního vývoje"? Myslím, že určitě ano, a to hned v několikerém smyslu. Za prvé, je velmi žádoucí nevěnovat napříště příliš mnoho pozornosti ideologické ambaláži jakýchkoliv politických organizací usilujících o změny - a rozhodně je namístě sledovat spíše velmi pozorně, v čí prospěch se věci skutečně mění nebo mají měnit, bez ohledu na vzletná slůvka o prosperitě, apely na sociální solidaritu, abstraktní spravedlnost, vlastenecké cítění, touhu po lepší budoucnosti či sexualitu (co se týče toho posledního: Oč jiného šlo nakonec ve feminizované maketě politické strany s názvem Věci veřejné?). Za druhé, v roce 1989 jsme se opětovně připojili k Západu, který už nicméně netvoří perspektivní a životaschopnou civilizaci, ale v procesu dosud zčásti úspěšně kamuflovaného úpadku ztrácí své dominantní postavení ve světě, když se pomalu mění v zadluženého dovozce zboží základní spotřeby a sídlo finanční spekulace. Očekávání odvozená od společenské rutiny typické pro epochu bezprecedentního západního historického vzestupu jsou tedy už v zásadně pochybená a žádná česká politická třída, ani po deseti revolucích, je nedokáže naplnit. Za třetí, skutečný rozsah jakýchkoliv náhlých politických a sociálních změn bychom neměli chápat jednostranně, ale vždy si zároveň všímat i momentů kontinuity s dosavadním stavem.

Za čtvrté, zastavení přílivu dodatečných zdrojů ve společnosti, v níž už během normalizace převládla konzumní orientace a strategie "smeček" coby účelový nástroj individuální konkurence nad podřizováním vlastního prospěchu dlouhodobým kolektivním strategiím a sociální soudržností, bude mít i po případných politických změnách jakéhokoliv druhu masivní sociálně patologický dopad.

Za páté, už má generace, až na nečetné výjimky, vykazovala jen málo vlastností, jež by byly potřebné k zajištění dlouhodobé prosperity země. Co se týče současné mládeže, nelze přehlížet, že její život je konzumem a principem konkurence prostoupen v míře ještě daleko větší, než tomu bylo u "revolucionářů" v roce 1989. Proces ztržnění zasáhl už všechny životní oblasti bez výjimky, včetně těch nejintimnějších, a bylo by tedy velice naivní očekávat, že představitelé různých údajně alternativních proudů, kteří jsou na hlubší rovině naprosto dokonale konformizovaní, budou v podmínkách rostoucí vzácnosti zdrojů všeho druhu postupovat podle jiné logiky, než je jim vlastní.

Za šesté, pokud by přece jen došlo k výraznějším politickým změnám (což v danou chvíli pokládám za velmi málo pravděpodobné), bude namístě zkoumat je opět především jako jednorázovou generační konkurenční strategii uplatňovanou v podmínkách dlouhodobě ubývajících zdrojů; tedy jako strategii exkluze, nikoliv inkluze.

Konečně za sedmé a závěrem, existuje jen velmi chabá šance, že by vleklá a plíživá krize, v níž už přes dvacet let žijeme, byla nějakým jednorázovým činem či opatřením překonána a odčiněna. Některé skvrny zkrátka nelze odstranit bez porušení podstaty látky. Bez ohledu na možné dílčí pozitivní změny se tedy především musíme naučit žít s vyhlídkou na to, že pro většinu z nás každopádně bude hůř.

0
Vytisknout
8294

Diskuse

Obsah vydání | 12. 7. 2011