Jak před generální stávkou a co potom

11. 7. 2011 / Josef Mrázek

Náš stát upadl do špatných rukou -- to člověka napadá jak dnes, tak vlastně pořád od roku 1990, kdy byl Václav Klaus zdánlivě demokraticky zvolen předsedou Občanského fóra, rozbil ho a ze získaného materiálu sestavil ODS. Tak začalo tunelování, devastace národního hospodářství, rozkrádání národního majetku, degradace vyspělé průmyslové a kulturní země na kolonii uprostřed Evropy.

Nejzávažnější škody nastaly na mravním stavu národa, který relativně dobře přečkal předchozí dobu omezení osobních svobod, ale po změně vlády ho podlomil úspěch těch, kteří byli nemravní již za komunistů a po nich ještě více. Porovnejme, jak se stav téže země za necelých dvacet let, když příklad dával Masaryk, pozvedl mezi nejlepší na světě, a jak zchudla a kam poklesla tato země po dvaceti letech klausismu. Dvacet jedna let po listopadu 1989 selhává péče o věci veřejné stále více a zrada strany, která slibovala situaci zlepšit, propad ještě prohloubila. Zamysleme se nad příčinami tohoto stavu a uvažujme o zásadní změně.

Náplní politiky bylo původně řešení věcí veřejného zájmu způsobem všeobecně prospěšným. Kdysi se věřilo, že na plnění tohoto úkolu podle vůle lidu (neboli demokraticky) může úspěšně dohlížet volený parlament. To se nepotvrdilo a v poslední době ovlivňuje soukromý sektor rozhodování parlamentu a vlády ve prospěch vlastnických struktur již tak silně, že zásadní odmítnutí tohoto stavu občanstvem se stává nutností.

Informovanost obyvatelstva o hrůzném stavu věcí je však nedostatečná a opožďuje se.

Usilovné lhaní koupených politiků je vydáváno medii za většinový názor a vláda valí kupředu změť špatných, nebezpečných, nevratných a přitom neprojednaných opatření tak rychle, že na ně není možné přiměřeně reagovat. Žádné námitky, dokonce ani poukazy na rozpor se zákonem, nejsou akceptovány. Kdo vnímal stav nebezpečí z prodlení, musel vítat varování obsažené v dopravní stávce. Vláda ale neustoupila od žádné ze špatností, které připravila, a tak začalo období dovršování neštěstí. Zbývá již jen naděje na jeho odvrácení generální stávkou. Odhodlání k ní brzdí to, že před vykradením jsme byli tak bohatí, že ani po něm ještě mnohým není dost zle. Ale pozor, národní majetek je ztracen, a proto je "reforma" seřízena tak, aby kradla přímo v domácnostech.

Iniciativy zaměřené na občanskou sebeobranu musí připomínat občanům oprávněnost jejich rozhořčení, musí zlepšovat informovanost obyvatelstva o důvodech a nutnosti stávky, podněcovat k účasti občanů na manifestacích a podpořit případné petiční akce. To je ovšem jen nouzové ošetření špatného stavu, do kterého jsme se degenerací parlamentní demokracie dostali. Ať už se podaří zhoubnou činnost koalice zastavit, nebo ne, o budoucnosti se bude zásadněji rozhodovat v příštích volbách. Trvalejší řešení je pouze v zavedení lepšího způsobu politiky. Několik takových pokusů již u nás i jinde v minulosti bylo. Zatím se je vždy podařilo zmařit, ale potřeba změny stále roste, a roste i naděje na úspěch, zvláště, když se poučíme z dřívějších porážek.

Nejprve, jak politická praxe u nás vypadá teď. Ústava ČR nám předepisuje parlamentní demokracii, volíme své zástupce, kteří mají v parlamentu prosazovat zájmy většiny a chránit přitom práva menšin. Ústava garantuje poslancům právo jednat podle svobodné rozvahy ve prospěch občanů, ale to nestačí, protože jen někteří chtějí takto jednat. Ústava neřeší případ těch, kteří poruší svůj slib a kvůli udržení postavení, které nezasluhují, a kvůli dalším výhodám budou jednat podle pokynů svých zkorumpovaných stran a podle objednávky kmotrů v rozporu se zájmy občanů, které mají hájit. Náklady na získání většiny ve Sněmovně jsou ve srovnání s následnými zisky pachatelů docela malé. Kapitálové skupiny mají vhodné strany (údajně pravicové) pod kontrolou již před volbami a podle potřeby přikoupí několik jednotlivých poslanců levice. Obráceně to probíhat nemůže, protože prodejní poslanci směřují tam, kde je více peněz. Novinkou poslední doby je kolektivní zrada celé strany, do které voliči vložili své naděje.

Struktura a princip fungování politických stran, jak je známe, výběr jejich funkcionářů, sestavování kandidátek i volební zákon jsou výsledkem dlouhodobého přizpůsobování se potřebám kmotrů všeho druhu. Majitelé peněz si oblíbili strany standardního typu, protože se dají pohodlně korumpovat vcelku. Rozhoduje počet poslanců a jejich poslušnost, jiných vlastností netřeba.

Všechny strany toužící po moci napodobují model známý z dob vlády komunistů. Šlo o téměř vojenskou, hierarchickou strukturu sloužící k předávání rozhodnutí shora. Žádné vlastní názory se nepřipouštěly. Pokyny politbyra mohou být u pravicových stran nahrazeny objednávkami finančních kruhů. V takovém případě potom konstruktivní práce pravicových poslanců ve Sněmovně ve prospěch všech občanů nepřipadá v úvahu. Ani poslanci levicových stran nejsou bez problémů, když nechybí dobrá vůle, může chybět pochopení úkolu. A právě hluboká znalost předmětu rozhodování a účast těch, kterým má rozhodnutí sloužit, při hledání řešení, musí patřit k základním znakům nového způsobu politické praxe.

Máme-li dosáhnout změny, musíme předložit všeobecně přijatelný projekt uspořádání věcí veřejných, který by uspokojil jak ty, kteří oporu potřebují, tak i ty, kteří ji poskytují. To se nemůže podařit bez nejlepších hlav doma (to nejsou ti "experti") a bez příkladů venku (například ve Skandinavii). Ten projekt by musel popsat řešení všech základních oblastí života, a musel by respektovat, jak k nim přistupuje Ústava ČR a mezinárodní zákony o lidských právech. Žádná ideologie, jen věci dobré pro společnost. Jen tak se mohou dohodnout skoro všichni.

Pro nové řešení by muselo občany získat hnutí velmi odlišné od standardních stran jak programem, tak i vnitřním uspořádáním a zejména způsobem výběru kandidátů čehokoliv. U programu by kritériem správnosti byla prospěšnost pro společnost, soulad s Ústavou a zákony o lidských právech a racionálnost řešení. Místo toku příkazů shora po vertikální linii, bez zpětné vazby, by přicházely návrhy a informace a pracovalo by se s nimi při využití horizontálních vazeb a s vědomím žádanosti odpovědí. Na všech úrovních by byl iniciován vznik klubů za účelem diskuse o řešení místních i jiných problémů. Kdo by dovedl v klubu obhájit své stanovisko, byl by delegován jako zástupce na vyšší úroveň. Podobně by byli vybíráni kandidáti.

Tento model není nic moc nového a nepřirozeného. Českoslovenští a čeští občané měli takové tendence v minulosti opakovaně. Rok 1968 se obvykle vykládá jako akce KSČ, ale v pohybu byl především národ nestranický. A rok 1989 dal skutečnou možnost, aby se politika začala dělat lépe. Občanské fórum fungovalo na mnoha okresech podobně, jak výše naznačeno a tento model měl zastání i na centrální úrovni (KCOF). Václav Klaus však dokázal zařídit své zvolení předsedou OF pomocí delegátů, kteří k tomu ani neměli potřebný mandát a s pomocí Václava Havla a s přispěním Pavla Rychetského Občanské fórum zlikvidoval. Následky tohoto činu pro národ právě vrcholí.

Nářky, že se nedá nic dělat, nejsou na místě. Dost se toho podařilo ve Skandinavii a také některé události ve světě, například v Argentině, v Egyptě a ve Španělsku ukazují odklon od tradičních násilných akcí a ideologické politiky směrem k participativní demokracii a kulturnímu jednání. Ukazuje se, že české defenestrace a francouzské zapalování aut nemusí být jedinou formou protestu, a možná je dnes lepší pevné rozhořčení. Kultivace formy protestů dává větší naději na trvalý výsledek. On ten Ghándí nebyl až tak velký podivín, ale nesmíme se dát znovu oklamat, jako v devadesátém roce.

Jsme teď v časové tísni. "Reformy" chce koalice rychle uzákonit a jejich dopady a nesmyslnost vyjdou najevo až se zpožděním a ještě později naběhnou obrovské náklady na jejich asanaci. To znamená, že rohořčení občanů bude kulminovat, když už bude pozdě. A ještě k tomu je čas dovolených. Nemějme proto odborům za zlé, že generální stávku nemohou vyhlásit hned a snažme se, aby byla co nejdříve!

0
Vytisknout
8347

Diskuse

Obsah vydání | 13. 7. 2011