Bolavé zdravotnictví

12. 7. 2011 / Jan Sláma

Při vší úctě k profesionálním schopnostem pánů Pafka , Klenera a Hegera ,si nemohu odpustit svůj hluboký nesouhlas s jejich některými výroky v nedělní Sedmičce věnované našemu zdravotnictví.

Nepohodlného pacienta je potřeba prostě vyrazit. Tedy pacienta, který si nechce nechat chování nebo jednání lékaře líbit.

Lékař je tedy stavěn na piedestal neomylnosti, ke kterému je třeba jen v úctě vzhlížet, který se nemýlí, může s pacientem jednat přezíravě s pocitem naprosté neomylnosti a výjimečnosti. Takovéto chování si mnozí lékaři osvojili na základě pocitu moci nad zdravím a životem pacienta. To, že tento způsob je veřejně prezentován pedagogy-profesory, kteří by měli v první řadě vést své studenty k etickému a lidskému chování vůči pacientovi, považuji za pobuřující.

Snad bych na toto tak ostře nereagoval, kdybych se v nedávné době sám nesetkal s podobným velkopanským a urážlivým chováním primáře jednoho zařízení. Přitom jsem si dovolil jen upozornit na rozpor mezi zařízením písemně proklamovanou dobou léčebné procedury a skutečností. Pan primář mne v duchu pány profesory doporučovaným postupem vyrazil. Že se mi pak generální ředitel zařízení ústy svého odborného ředitele omluvil je už věc druhá. Do dnes v sobě nesu tuto potupu.

Podobným způsobem by si pak měli patrně počínat učitelé, úředníci a další, kteří by nebyli ochotni a hlavně schopni, při výkonu svého povolání zvládat obtížné situace. Často v takových případech chybí docela prostá lidská zdvořilost.

Obdobně diskutabilní je i názor, že pacient léčený ve fakultním zařízení si musí nechat líbit cvičné zásahy studentů. Konkretně se hovořilo o sahání do konečníku.

V první řadě si myslím, že občan se nestal pacientem nemocnice proto, aby na něm byla prováděna výuka.

Dále ona cvičná výuka může pacientovi přinést újmu na zdraví a bude li někdo tvrdit, že zásah probíhá pod dozorem, jistě sám ví, že vše nelze uhlídat, zvláště je li prst v místech zmiňovaných pány profesory.

Pochybuji, že by si zmiňovaní páni nechali opravovat auto učni, třeba že by jim byl slibován dozor. Přitom zdraví auta a člověka nelze souměřovat.

Dále, už prostý fakt, že většina zařízení na příklad v Praze jsou fakultními pracovišti, dává lidem malou možnost jak si vybrat pracoviště, kde nejsou medici.

Argument, že někde se to musí studenti naučit je oprávněný. Pak se ale jistě najdou dobrovolníci z řad pedagogů nebo spolustudentů na nichž lze dovednost na základě kolegiální sounáležitosti nacvičit.

Je-li pak potřeba dobrovolník z řad pacientů, pak ho hledejte jako placenou sílu. Lukrativnost povolání jistě stojí za náklad podmiňující jeho získání. Konečně i jiné studijní i učební obory jsou podmíněny prováděním cvičných prací ať s neživým materiálem nebo třeba se zvířaty. Školy na podobné potřeby dostávají prostředky do svých rozpočtů. Je li jich dostatek je už na jinou diskusi.

Závěrem konstatuji a pro příklady jistě není třeba chodit daleko, že žádostivost peněz se projevuje ve zdravotnictví a zejména v lékařském stavu velmi negativně. Nemluvím o úplatcích, i jeden z profesorů se zmínil o pětitisícovce do kapsy jako jednom z pater korupce, ale spíše co dobrého přinesly ony poplatky v lékárnách a u lékařů. Už nápis na dveřích :"při vstupu do ordinace zaplaťte 30,-Kč sestře" je podivný. Stála ta otrávenost lidí pánům ministrům financí za to?

0
Vytisknout
6456

Diskuse

Obsah vydání | 13. 7. 2011