Piko, Nic proti ničemu, ruská katastrofa
6. 7. 2011 / Jan Čulík
Zklamáním byl ve středu film Tomáše Řehořka Piko (2010), který sledoval osudy několika pražských narkomanů a výrobců pervitinu. Překvapivě, prostřednictvím častých a nudných "psychedelických" záběrů, film sdělil převratnou myšlenku, že když někdo začne brát drogy, zničí si tím zdraví, mozek i život. Je zajímavé, že se čtyřiaosmdesátiminutovému snimku, který kombinoval dokumentární rozhovory postižených i policistů s hranými sekvencemi, nepodařilo kromě tohoto základního zjištění podat jedinou objevnou informaci. Možná je ale nemožné natočit o narkomanii jako takové dobrý film - celá řada českých filmařů už na tom ztroskotala. Jistě je možné vytvořit dramatický filmový příběh, jehož postavou může být narkoman; avšak učinit narkomanii jako takovou ohniskem celého narativu je zřejmě cesta do pekel. Co nového se totiž o daném jevu dá říct?
Daleko zajímavější byl film Nic proti ničemu experimentátora, filmového teoretika a provokatéra Petra Marka, jehož filmy jsou vlastně experimentální, ale přitom pozoruhodně zábavné (překvapivě, jeho snímek Láska shora se před časem promítal v distribuci k velkému ohlasu diváctva, které se bavilo nad filmem, o němž by kritik řekl, že jeho vnímání vyžaduje soustředěnost a aktivní spolupráci diváka.)
Kino se velmi bavilo i nad snímkem Nic proti ničemu. (Film má v záhlaví věnování Paulu McCartneymu a Mirce Spáčilové, což hned na začátku vyvolalo salvu smíchu.) Námětem filmu byl nesmírně nízký toleranční práh v jakékoliv skupině lidí (Čechů?) kteří se sejdou, aby něco "demokraticky" prodiskutovali a rozhodli. Tvůrci filmu nechtěli dělat film o politicích, protože by prý to bylo nudné, a tak si vymysleli setkání zdánlivě nevinné skupiny osob, chatujících na internetu v chatroomu pro lidi, kteří byli v dětství adoptováni. Tito lidé se sejdou poprvé na víkend v jedné z "ozdravoven", v kempu (restaurace s chatičkami), jaké na mnoha místech České republiky přežívají jako socialistický skanzen. Snaží se jednat o vytvoření občanského sdružení pro propagaci adopce dětí, jenže nedosáhnou ničeho - jednání se z různých důvodů rozpadne v útocích, emocionálních scénách a chaosu. Přítomní se chovají, abych to řekl lidově, jako kokoti. Jejich chování budí právem u diváků neuvěřitelné pobavení. Je to díky vynikajícím dialogům. Film realizovala ostravská divadelní skupina, která provozuje improvizační divadlo a s níž Marek pracoval už v minulosti. Jak uvedl režisér po představení, inspirací k filmu mu byla práce při natáčení sjezdu Strany zelených někdy v letech 2003-2004, kdy si uvědomil, že ve skupině lidí, snažících se o něčem demokraticky diskutovat, se nikdy nedojde k žádnému závěru a demokratická diskuse se rozloží, pokud není ve skupině přítomen "mírně fašizující" element, který donutí ostatní, aby přijali jeho "jediné" řešení.
Film Nic proti ničemu je zajímavý i tím, že systematicky používá krásnou barokní hudbu (koncerty pro trumpety). Ptal jsem se režiséra proč. Uvedl, že čistě proto, že to pro něho estetický zážitek, pak ale - právem - dodal, že hudba ve filmu funguje dvěma způsoby - jednak do něho přináší emoce a jednak ironický náboj.
Uvažoval jsem nad jiným rysem Markova filmu, který ho může pro některé kritiky poněkud diskvalifikovat. Vizuálně je film natočen velmi nedokonale. Kamera je roztřesená, zabírá přítomné špatně a celkový dojem je naprosto neprofesionální. Vyvolalo to dotaz od jedné dívky v publiku, proč že film působil, jako by byl natočen mobilním telefonem. Petr Marek se přiznal, že má rád poetiku domácích videí a že ji prostě v tomto filmu programově použil.
Poukázal jsem na to, že ale samozřejmě nedokonalá kamera nese určitý semantický obsah a zda mu nevadí, že je tento semantický obsah v konfliktu s posláním filmu a s jeho dialogy. Odpověděl, že se mu právě líbí, že poslání filmu a jeho vizuální forma jsou v konfliktu - že to vytváří napětí.
Zdá se tedy, že tu máme dalšího Davida Jařaba, který chce vytvářet filmy které jdou "proti proudu" - proti filmové poetice. Činit filmové výroky a zároveň rušit zavedenou filmovou řeč. Je to jistě zajímavý pokus a stojí za to o něm diskutovat - otázka je, zda takový přístup dílo neoslabuje. Zcela jednoduše řečeno: Chci-li napsat román, asi nemohu zrušit písmena, anebo papír, na němž je kniha vytištěna. Nebo ano?
Velmi dobrým filmem byl ve středu soutěžní ruský snímek Igora Vološina Beduin (2011). Čím to je, že ruští tvůrci dokáží natočit filmy z drastické současnosti, které jsou daleko lepší než to, co dají dohromady Češi - ve srovnání s Beduinem je Řehořkovo Piko opravdovým propadákem. Jako by Češi neměli co říct, anebo se báli namočit si nos do opravdového drsného příběhu. Hrdinou filmu Beduin je Ukrajinka Rita, která se nechá v Petrohradě najmout dvojicí homosexuálů, aby jim za honorář 30 000 dolarů odnosila dítě. Peníze potřebuje na léčení své dvanáctileté dcery, která trpí leukémii. Film je drastickým příběhem. Prvním drastickým prvkem je skutečnost, že lékaři, jakkoliv sympatizující, vás nemohou léčit, pokud jim nezaplatíte horentní částky za západní léky a procedury. Druhým všeobjímajícím drastickým prvkem je vědomí naprosté absence jakékoliv lidské empatie. Každý je sám pro sebe, bojuje o přežití, a to naprosto tvrdě. Možná jako v Česku, ale daleko více, je v Rusku bohatství známkou příslušnosti k zločinecké mafii. Bohatý s luxusním západním autem je jen ten, kdo je kriminálník či podvodník. Film končí špatně, přesto smírně. Homosexuálové přijdou o život při drastické autonehéodě, takže těhotné Ritě za zástupné těhotenství nikdo nakonec nezaplatí. Když všechny léčebné metody selžou, v úzkosti se Rita s na smrt nemocnou dcerou vydá do Jordánska, protože jí kdosi sdělí, že rakovinu lze vyléčit velbloudím mlékem. Poté, co jí v Jordánsku ukradnou cikáni veškeré peníze, ujmou se Rity beduíni, ale dvanáctiletá dcera nakonec umře. Nicméně se Ritě narodí nechtěný syn - a zrod nového života je v závěru filmu signálem optimismu - navzdory všem protivenstvím.
Diskuse