Spoluautor - film, který zpochybňuje naši jistotu

4. 7. 2011 / Ema Čulík

< autor, režisér - a herec Martin Donovan a herec David Morse v Karlových Varech v pondělí večer

Když píšeme kritiku, zjišťujeme, že často používáme slova "mělo by se". Nemyslím to explicitně, ale vždycky zaujímáme určitý morální a kulturní postoj. "Filmy by měly být angažované a měly by diváka zaujmout." "Postavy by měly být přesvědčivé a sympatické." "Problémy by se měly zkoumat do hloubky." I tehdy, kdy píšu scénáře a náměty na film, zjišťuju, že zaujímám určité morální a umělecké hledisko. Všichni máme své zásady a svá přesvědčení. Umění, novinářská práce a také všechno to, co děláme v životě, je potvrzením a vyjádřením těchto zásad a tohoto přesvědčení. Liberálové mívají ošklivou tendenci být zvlášť vinni svatouškovstvím. Udělalo by nám velmi dobře, kdybychom se obrátili, podívali se na sebe a občas se podrobili sebezkoumání.

An English version of this article is in CLICK HERE

Ve filmu Collaborator, režie Martin Donovan (USA, Canada, 2010) je nucena hlavní postava, Robert Longfellow, udělat přesně tohle. Je to herec, jehož kariéra zaznamenala zrovna úpadek -- New York Times o jeho nejnovějším díle vydaly sžíravou recenzi. Zanedbává svou manželku a dvě děti a uvažuje o milostné aféře s Emmou Stilesovou, hollywoodskou herečkou, s níž několikrát spolupracoval. Cestuje do Los Angeles, aby tam projednal svou možnou spolupráci při psaní scénáře pro horror a zároveň navštíví svou matku v domě, v němž vyrostl, v Resedě v té části Los Angeles, která se jmenuje San Fernando Valley. Během této návštěvy za ním zajde jeho soused a bývalý spolužák Gus, jemuž je sedmapadesát let a nikdy se nevystěhoval z domu svých rodičů, je nezaměstnaný, byl mnohokrát ve vězení a neustále drží v ruce plechovku s pivem. Gus pozve Longfellowa, aby spolu vypili pár chlazených piv předtím, než z Los Angeles odjede. Robert se tomu chytře a zdvořile párkrát vyhne, ale nakonec se podvolí (Gus mu přijde do baráku jen na jedno pivko, před tím, než se Robert vydá na cestu k herečce Emmě.) Dají se do řeči a začnou pít pivo, ale najednou zaujme před Gusovým domem střelecké pozice přepadová policejní jednotka. Longfellow brzo zjistí, že se stal rukojmím "ozbrojené podezřelé osoby" Guse, který pořád opakuje, že si jen chce dát pár piv a chce si pokecat, přitom drží v ruce pistoli.

To, co následuje, je brilantní dialog dvou postav, který se přesunuje od zdvořilé konverzace k hrozbám a zlovolným útokům, od pití piv a kouření drog, k telefonnímu rozhovoru s hollywoodskou hvězdičkou a až po divadelní konverzační improvizace ("A jak teda vlastně píšeš?" "Většinu toho kradu.")

Tyto precizně vykreslené scény, vynikajícím způsobem zahrané podle scénáře, ostrého jak břitva, dokazují, jak Robert hraje diplomata a přizpůsobuje dokonce i svůj slovník a jazykový styl tomu, aby hovořil s Gusem "jeho jazykem". Pomalu ale začínají vůči sobě navzájem pociťovat vřelost. Robert se rozhodne ukázat Gusovi, že i on umí psát - zjevně si myslí, že pokud Gus dokáže najít způsob, jak se umět vyjadřovat, mohl by snad dokázat najít správnou cestu zpět ke společnosti. A ono to funguje, protože Gus je potěšen, jak je to zábavné a jaké možnosti mu hry s konverzační improvizací naskýtají. Nejde ani o to, že by se mu líbila myšlenka úniku do fiktivních rozhovorů, ale stimuluje ho na nějaké naprosto základní úrovni tvůrčí impuls, možnost něco říct hypoteticky, sledoval logický myšlenkový proces. Ukáže se, že mu to jde velmi dobře a Robert ho začíná vidět v novém světle. K mocenským hrám dochází na intuitivní úrovni. Robert je neustále skromný a dává si velký pozor, aby se choval vůči druhým s respektem. Někde v hloubi své mysli, ale ví, že má pravdu. Je o tom nadále přesvědčen skoro až do úplného konce filmu. Když zatelefonuje herečce Emmě a umožní fascinovanému Gusovi, aby s ní promluvil, stále ještě má pocit, že situaci ovládá. Jenže ono se to všechno úplně rozloží na konci, kdy je další improvizovaná konverzace zavede na téma Robertova staršího bratra, který byl usmrcen jako americký voják ve válce ve Vietnamu. A tady se vynořuje ono tabu, ono téma, o němž v Americe lidé nehovoří ve zdvořilé konverzaci, ona propast mezi názory "vlastenců" a liberálů. Gus chtěl také vstoupit do armády, snil o tom jako teenager, a nakonec ho odmítli v důsledku jeho "duševní nestability". Stále je ale přesvědčen, že Robertův bratr zemřel "čestnou smrtí". Dokonce mu to trochu i závidí. Robert konečně vybuchne. Je rukojmím, je vyčerpaný, v televizi se vysílá videozáznam, jak líbá herečku Emmu a vidí to jeho manželka, a tak Robert konečně řekne, co si opravdu myslí. Ale teď už mu nezbývají žádné elegantní konverzační obraty. "Jsi blbec," vykřikne na Gusa.

A pak, ani ne o deset minut později, když už Gus leží na podlaze, poté, co ho usmrtila náhlá policejní kulka, která přiletěla neočekávané kdoví odkud, znějí ve vzduchu Robertova poslední slova: "Hrál jsi to??" Gusovu mrtvolu vyloupne ze tmy reflektor a dramatik slyší potlesk, vřelý potlesk vyjadřující ocenění, po němž tolik touží. Je tohle to, co jsi chtěl, teď? Choval se tak zásadově, ale nebylo to k ničemu. Je živý, už není rukojmí, ale co teď. Stále ještě je neúspěšným dramatikem, jeho vztah k manželce a dětem je ohrožen a už je naprosto nemožné, aby jakkoliv spolupracoval s filmovou hvězdou Emmou. Gus měl své zásady, které mu nepomohly. Je na tom Robert o něco lépe?

Osudovou ránu udělí film prostřednictvím těchto dialogů mezi Gusem a Robertem, avšak síla filmu spočívá v tom, že se rozvíjí organicky. Všichni jsou na začátku filmu přítomni, všechny prvky i problémy jsou už v pohybu, jsou odhaleny nám i samotnému Robertovi. Všechny faktory ve hře jsou hluboce poctivé a dotýkají se mnoha problémů, o nichž si často nejsme schopni přiznat, že jimi trpíme. A otázky, jimiž se tento film zabývá, jsou pro dnešek ostře relevantní. Jde o to, jak si američtí občané racionalizují zahraniční politiku své země a její násilí, páchané po celém světě, jde o moc celebrit (Gus je absolutně pacifikován svým rozhovorem se "slavnou" herečkou Emmou), jde o rozdíl mezi lidmi, o nichž se píše v časopisech, a lidmi, kteří ty časopisy čtou, jde o moc médií ovlivňovat a ovládat naše životy (Robertova nevěra je odhalena světu tím, že televizní stanice odvysílají záběry, jak líbá herečku, které natočil nějaký paparazzi) a nakonec jde také o morální odpovědnost, jíž ospravedlňujeme své činy a podle nichž přehodnocujeme to, več věříme. Když je všechno možné, tím více máme povinnost se ujistit, že jednáme slušným způsobem. I když jsme třeba i liberálové.

0
Vytisknout
4313

Diskuse

Obsah vydání | 12. 7. 2011