Když se hranice umění nepřekročí dost riskantně

4. 7. 2011 / Ema Čulík

< Martin Schwowow, režisér filmu Die Unsichtbare

Každý rok se v hlavní soutěži v Karlových Varech hrají docela příjemné filmy, které jsou dobře natočeny a seriózně zahrány a člověk se na ně dívá s potěšením, ale pak, po určité době, si uvědomíte, že jsou docela zapomenutelné. Vyskytují se tu každý rok a klidně bych je vyjmenovala, až na to, že upřímně řečeno, si je nepamatuju.

Myslím, že film Die Unsichtbare se stane také jedním z těchto filmů. Je to příběh stydlivé herečky s traumatickým rodinným životem a s matkou, s kterou se dá jen obtížně vyjít. K překvapení všech je herečka vybrána, aby hrála hlavní roli ve hře o dívce posedlé sexem, která využívá svádění jako zbraně a způsobu života.

An English version of this article is in CLICK HERE

Je zjevné, že je v této mladé herečce Josefíně něco skryto, co čeká, aby to bylo objeveno a proměněno ve zlato divadelního představení. Herečka se vydá na cestu sebeobjevování sama sebe, hledá temné rysy své osobnosti, které jsou v ní skryty. Vyspí se s režisérem. Hádá se s matkou. Vyspí se s mužem, s nímž se seznámí v restauraci. Podřeže si žíly. A pak vydá ze sebe vynikající divadelní výkon -- hurá!!

Bohužel je to ale všechno trochu až příliš známé. Neviděli jsme totéž loni ve filmu Black Swan (Černá labuť)? Připomenu vám zápletku tohoto filmu: stydlivá dívka s matkou, s níž se nedá vyjít, je vybrána, aby hrála hlavní roli ve velmi náročném představení, které režíruje respektovaný režisér. Dívka začíná tím, že se snaží chovat otevřeně, vyspí se s neznámým mužem (možná, protože žije do značné míry v říši snů), hádá se s matkou, bodne se velkým kusem skla a pak předvede obrovský umělecký výkon. Hurá!

Oba tyto příběhy zkoumají problém, který je bezpochyby velmi zajímavý. Do jaké míry se musíte otevřít světu, abyste se mohli stát velkým umělcem? Můžete být velký umělec, a přesto ještě dál ve společnosti normálně žít? Musíte způsobit bolest sobě i lidem kolem vás, abyste v sobě vyvolali syrové emoce? A je nutné, aby se každý student či studentka akademie múzických umění pokusil o sebevraždu? I Diderot uvažoval o těchto věcech ve svém díle Le neveu de Rameau. Racine byl svině, ale podívejte se, jak dokonalé dílo za sebou zanechal -- je to tedy ospravedlnitelné, že byl svině? Je oprávněné, že divadelní režisér ve filmu Die Unsichtbare zachází se svými herci jako s citrónem a vymačkává z nich všechno až do poslední kapky, jen aby vytvořil zajímavé představení?

Zaujalo mě ale, vzhledem k tomu, že tento film vyvolává tak zajímavé otázky, proč na mě udělal tak malý dojem? Možná je tomu proto, že toto jsou ony věčné otázky, a kdo se k nim začne znovu vracet, musí přinést něco opravdu nového. Pokud se film zabývá tím, jak jsou umělci nuceni dostávat se až na samou hranici existence, je poněkud neuspokojivé, jestliže sám film pohodlně sedí uprostřed konvenčnosti. Černá labuť , i když ani tento film není bez problémů, aspoň experimentovala s psychologií mladé umělkyně. Byla ochotna jít až na samou hranici a dokonce překročila tu hranici až k šílenství. Černá labuť je napůl psychologickým dramatem a napůl hororem a z těchto důvodů určitě nastolil otázku umělcovy oběti z nového úhlu pohledu.

Nutně také vyvstává otázka srování s filmem Červené střevíčky (The Red Shoes, 1948) od režisérů Powella a Pressburgera. Ty také líčí příběh dívky, která sní o tom, že se stane velkou baletkou a musí se rozhodnout mezi uměním a životem. I když jsou Červené střevíčky méně psychologickým a více romantickým filmem, nicméně pořád pociťujeme, že se film staví k tématu značně ostře -- o Vicky máme strach, a to právem -- skončí pod vlakem. Ve filmu Die Unsichtbare však nepociťujeme vůbec žádné nebezpečí. Když si Josefína vzala na zápěstí žiletku, byla jsem opravdu přesvědčena, že to buď neudělá, anebo že je to celé vtip.

Josefína se nakonec rozhodla, že není ochotna zažívat nervový kolaps jen proto, aby mohla být herečkou. Skončí šťastná a všechno je v pořádku. Lze říci, že to je možná ten nejrealističtější závěr tohoto filmu, ale příliš dobré drama to tedy proto není a poslání filmu je zmatené. Máme se tedy obětovat pro umění, nebo ne? Tento film nepřekročil žádné hranice, a tak budou jeho myšlenky i on sám bohužel zapomenut. Zeptejte se mě příští rok, uvidíme.

0
Vytisknout
2886

Diskuse

Obsah vydání | 12. 7. 2011