Film nemusí mít strukturu ani smysl

2. 7. 2011 / Jan Molič

David Jařab je originální režisér, míní Jan Molič

Jan Čulík ve své kritice Jařabova filmu Hlava -- ruce -- srdce (Surrealistický (?) mišmaš) vychází z předpokladu, že film by měl být Nějaký. Jsme totiž zvyklí dívat se na filmy, které mají nějakou strukturu, nějaký děj či nějaké vnitřní souvislosti. Jakmile ovšem film tyto charakteristiky postrádá, tak ho odsoudíme?

Jařab je odlišný právě v tom, že bourá zažitá schémata toho, jak by měl film vypadat. Nepoužívá komické repliky (místa, kdy čekáte, že herec už už vysloví pointu a vy se budete moci začít smát). Nepředjímá následující děj, například když kamera pohlédne na rádio a v něm se "najednou" ozve něco podstatného. Nebo pouhý fakt, že kamera pohlédla na rádio - to v Jařabově filmu vůbec nic neznamená, i kdyby se tak stalo. Často se ve filmu naopak vyskytují věci, které s dějem na první pohled souvisejí, ale při bližším zkoumání nevíte proč (musíte o tom ovšem pořád přemýšlet). Jařab bourá zažitou nutnost, že by věci měly spolu nějak souviset. Nesnaží se ani o hluboký smysl čehokoli, protože - proč by tam měl být? Dokonce bourá i pointu děje, která se v případě Vaterlandu dostaví jaksi uprostřed filmu - v tu chvíli máte pocit, že film již končí, jenže ono ne - je teprve v půli. Ten pocit máte jen proto, že ostatní filmy končívají pointou.

Ačkoli jsem Jařabův nový film ještě neviděl, znám velmi dobře jeho předchozí film Vaterland, který považuji za jeden z nejlepších českých porevolučních filmů a rád si jej opakovaně pustím. Tehdy jsem na něm byl v kině. Zvláštní přitom bylo pozorovat, jak lidé zpočátku smích potlačovali, protože Vaterland nebyl uváděn jako komedie a ani v něm nebyly žádné typické spouštěče smíchu. Nakonec přišla scéna s vejcem a už se smálo celé kino. Tento druh humoru však spousta lidí nechápe, komično totiž vychází z absurdity, nikoli z dialogů a je těžké vůbec pojmenovat, čemu se člověk směje. Jenže se směje.

Jařab je odlišný také vizuální stránkou. Netočí tak, že když má navodit atmosféru počátku století, sežene si: truhlu, staré židle a stůl, na něj postaví starožitnou lampu a je to. Výsledkem takového postupu by byla spíše "skutečnost" hraných pohádek ze Studia kamarád. U Jařaba máte naopak dojem, že objevil místa, která se sto let nezměnila. Zároveň je prostředí nekonkrétní, čímž diváka nevytrhává z filmu. Navíc herci do prostředí dobře zapadají. Z tohoto pohledu Jařab netočí "český film", protože ten obvykle hned poznáte podle kamery, světla a kulis a dialogů.

Co říci závěrem? Na můj vkus se v dnešní době pořád něco očekává. Jste-li umělec, tvoříte ale především proto, že vás to baví. Obvykle přitom chcete být odlišní a netvořit něco, co už vytvořil někdo před vámi. S tím souvisí, že nehodláte dodržovat očekávané mantinely. Jařab pro mne proto představuje režiséra, který netvoří "surrealisus", ani "postmodernu", ani "komedii". Zřejmě nechce, aby jeho filmy byly zaškatulkovány. Doufám jen, že ani do budoucna nestojí o škatuli s nápisem "režisér, který tvořil divné filmy".

0
Vytisknout
1920

Diskuse

Obsah vydání | 8. 7. 2011