Kde jsou hranice umění?

3. 7. 2011 / Jan Čulík

Včera jsem se zmínil o vynikajícím španělském filmu Neměj strach o osobách, postižených pedofilií otců či příbuzných. Jiným vynikajícím filmem byl v neděli soutěžní snímek německého režiséra Christiana Schwochowa Die Unsichtbare (Neviditelná, 2011), skutečnou tour de force. Hladní hrdinkou filmu je studentka herecké akademie Josefina, "šedá myš", která nijak výrazně ve studijním programu nevyniká a "je stále ještě panna" (to je v dnešním hodnotovém systému mladých lidí zápornou vlastností?).

Na školu dramatických studií se obrátí slavný divadelní režisér, který chce obsadit prestižní inscenaci moderní divadelní hry o rozpadu osobnosti ženy, která "žije sexem", výlučně ensemblem studentů. Režisér, zkušený umělec i psychologický manipulátor, který - podle svého přiznání - se sám dostal na hranici existence, když se před nedávnem potácel mezi svou prací a tvrdým alkoholismem, překvapivě angažuje do hlavní role své divadelní inscenace právě "šedou myš" Josefínu. Šestým smyslem totiž pozná, že dívka má velké psychologické problémy. Hlavně proto, že žije ve společné domácnosti s matkou a vážně invalidní sestrou, jíž rodina od Josefinina dětství věnovala veškerou pozornost a Josefinu nechávala stranou.

A zde je tematizováno hlavní téma tohoto závažného filmu. Slavný divadelní režisér postřehne, že v hlubinných psychických traumatech Josefiny se skrývá obrovský potenciál pro opravdu vynikající herecký výkon. Téměř freudistickou manipulací jejího podvědomí (ano, samozřejmě se mezi nimi uskuteční i sexuální styk) se podaří režiséru přimět Josefínu, aby šla skutečně až na samotnou hranu své existence - dívka se během divadelních zkoušek pokusí o sebevraždu. Přijde také o svého normálního milence, stavitele podzemní dráhy, s nímž se seznámila, když na režisérův povel zkoumala, jaké to je být sexuálně promiskuitní postavou.

Přišlo mi, že shodou okolností je film Die Unsichtbare vlastně variací na španělský film o pedofilii. Jaký je rozdíl mezi tím, když vás sexuálně zneužívá otec, a tím, pokud se stanete kořistí ambiciozního režiséra, který je ochoten - jen pro to, aby dosáhl "dokonalého" představení, vás dohnat až na hranici existence? Asi by argumentoval, a ve filmu také tak argumentuje, že kdo chce dělat nějakou profesi dobře, musí ji dělat s absolutním nasazením - až do zničení.

V každém případě tedy tento napínavý, vynikající film klade zásadní otázku: Je možné jménem umění udělat opravdu všechno?

Relativně příjemně překvapil slovensko-český film Zuzany Liové Dům (2011). Je velmi dobře natočený i zahraný a divák ho sleduje se zájmem. Kdo zná současnou českou filmovou a televizní produkci, si však uvědomí, že snímek Dům nepřekročil zavedené stereotypy české kinematografie.

Film se odehrává kdesi na slovenské vesnici (skutečnost, že se v Čechách promítá v českém dabingu, je skutečně podivná - kulturně je to naprosto neústrojné, když Slováci na vás promlouvají pražskou obecnou češtinou!). Soustřeďuje se na osud nebohaté místní rodiny s dvěma dcerami. Starší dcera se provdala za mladíka, kterého (hlavně z politických důvodů) její otec považuje za nepřítele, a tak ji vydědil a rodinu nenávidí. Mladší dcera je v posledním ročníku střední školy před maturitou. Zamiluje se do nového příchozího, mladíka outsidera, o němž se později ukáže, že se stal učitelem angličtiny na její střední škole (jeho tvrzení, že žil sedm let v Londýně, je nepřesvědčivé, protože jeho angličtina je strašná. Tak by nezněla, kdyby žil sedm let v Londýně!). Stereotyp: mladík je dvanáct let ženatý a má dvě děti; milostný poměr nutně vede k průšvihu, učitele ze střední školy vyhodí.

Zajímavé na filmu Dům je především to, v jak omezených finančních poměrech všichni žijí. Matka v bytě, kde rodina bydlí, zháší světlo, aby ušetřila za elektřinu, otec nadává dceři, která se koupá, že vanu napouští příliš velkým množství vody, je to drahé - manžel starší dcery v rodině se nedokáže uplatnit. Lidé se bojí si vzít hypotéku: jak říká otec rodiny: "Hypotéka je v pořádku, pokud máte zaměstnání, ale kdo to může dnes na další dobu zaručit."

Z těchto sociálních hledisek je film pozoruhodným odsudkem postkomunistického "kapitalismu", který lidem vzal existenční jistoty a nedal jim za to svobodu - leitmotivem filmu je to, že všechny postavy jsou nějakým způsobem v pasti, ať už je to učitel angličtiny, který by daleko raději byl s milenkou Evou a nemusel se starat o manželku a dvě děti a invalidní matku, nebo kdokoliv jiný. Silným motivem filmu je to, že všichni jsou v pasti, nikdo není svobodný.

Nejvíce stereotypní je však postava otce rodiny, který umanutě sám, manuálně, staví již druhým dům pro své dcery. Možná je postava, kterou hraje hraje Miroslav Krobot, tak častá v českém a slovenském prostředí, že je nutno tento stereotyp na protest proti jeho existenci neustále opakovat.

Otec - stavitel se chová jako brutální agresor. Určuje svým dcerám život, starší zamkl v koupelně, aby nemohla odjet do Finska, takže jí uletělo letadlo, mladší neustále telefonuje a určuje jí, kdy a kde má být, fackuje ji, je tvrdě netolerantní. Matka je - také typicky jako ve většině českých filmů - rozumná stmelovatelka rodiny a trpitelka.

Všechno je tedy ve filmu Dům takové, jaké to očekáváme v českých filmech. Zajímavý je zjevný vliv televizního seriálu nakonec - zlý otec se neočekávaně a nemotivovaně umoudří, smíří se s rodinou starší sestry, kterou dosud nenáviděl, a začne naslouchat i dceři mladší. Zřejmě pociťoval, že se už film blíží ke konci, a tak musí nutně přijít happy end.

0
Vytisknout
3523

Diskuse

Obsah vydání | 8. 7. 2011