Rozpočet do ústavy?

7. 7. 2011 / Štěpán Steiger

Mluvit a psát o deficitech státních rozpočtů se v současnosti zdá samozřejmé -- vidíme je všude kolem sebe. Tím méně můžeme analytikovi Raiffeisenbanky, jímž Aleš Michl je, zazlívat, jestliže státní rozpočet nazírá očima finančního analytika. Tím spíše jej chápeme, sedí-li "vedle chytrých ekonomů z NERV", jak skromně jako člen této "Rady" konstatuje a souhlasí s návrhem kolegy Tomáše Sedláčka, "kdyby se natvrdo dalo do ústavy, že státní rozpočet má být vyrovnaný". Jenže tady mu začínám(e) zazlívat, že jiný než svůj pohled nepřipouští.

Aleš Michl jako analytik ví, že rozpočet je velmi důležitý -- pro národní hospodářství (Michl mluví ovšem o "státní pokladně", která je pouhou částí rozpočtu). Poněkud stranou ponechává skutečnost, že má velký význam především pro občany dané země. Tím je řečeno, že rozpočet je nástrojem hospodářské politiky, nikoli -- navzdory veškeré své důležitosti -- ryze ekonomickou veličinou. Tady by mohla (měla) začínat neekonomická úvaha finančního analytika.

Zdá se, že vyrovnaný rozpočet je dnes jakýsi módní fetiš. Zlaté tele, kterému se klaní i chytří ekonomové NERVu. V Česku svého druhu Kalouskovo dogma -- protože uznáme-li vyrovnanost za neporušitelnou - ačkoliv nedosažitelnou -- zásadu, snadněji přesvědčíme voliče, že musíme škrtat. Což finanční analytiky nemusí zajímat -- jim jde přece jenom o stránku finanční; jak vyrovnanosti dosáhnout je věc politická, která je zajímá až v další řadě. Zakotvit vyrovnaný rozpočet v ústavě by podle chytrých členů NERVu mělo donutit politiky, aby stát nezadlužovali (aspoň ne příliš). Pomineme-li fakt, že ani hrozby trestního zákoníku nedokáží zabránit zločincům (a lidem vůbec) páchat zločiny, a že i ústavní zákon sotva může zamezit obcházení jeho zásad (stačí si všimnout, jak jedno z jeho ustanovení dokáží nahlodávat návrhy ministra zdravotnictví), musíme si uvědomit nejenom, že stát lze zadlužovat i při vyrovnaném rozpočtu, ale že mnohem více než na ústavním zákonu závisí rozpočtová rovnováha na hospodářské politice a vůbec na hospodářské situaci země. (Jiní chytří ekonomové jako třeba J. M. Keynes, ba dokonce i někteří nositelé Nobelovy ceny jako dnes Paul Krugman, spíše než o zákonem předepsaném vyrovnaném rozpočtu uvažovali o tom, že v dobrých časech se má pokud možno spořit na časy zlé, aby nadbytky z boomu mohly být použity, kdy je jich třeba).

Je tu samozřejmě, ba možná především, zásada -- možná řeknete, že dnes ponejvíc hypotetická -- že politika v demokracii má být službou lidu. Pokud by politik v takovém případě sloužil ne-li dobře, pak aspoň podle svého nejlepšího vědomí a svědomí, a pokud by nevypukla krize, mohlo by docházet časem i k vyrovnanému rozpočtu. V kapitalismu ovšem, v němž žijeme -- a Česká republika je jeho neodlučitelnou součástí -- není vůbec důležité, zda ústava předpisuje nebo nepředpisuje vyrovnaný rozpočet. I kdyby tomu tak bylo, dnešní vládní garnitura by občanům hrozila stejnou řeckou lží jako to činí dnes. Chytří ekonomové NERVu by jí stejně jako Aleš Michl navzdory faktům potvrzovali, že jsme (nebo budeme moci být) "blíže Řecku", jak napsal, s podtitulkem Čas na reformy ubíhá.

Ekonomové tohoto druhu se nemusí obávat, co přinesou škrty, už dnes slibované na příští rok. "Obyčejní" občané -- i ti chytří -- by byli tzv. reformami postiženi, i kdyby ústava vládám předepisovala vyrovnaný rozpočet. Vlády by pouze ve prospěch těch, pro něž skutečně vládnou, předstíraly, že bez vyrovnaného rozpočtu se země "propadne". K takovému propadu mohou přispívat i při vyrovnaném rozpočtu.

0
Vytisknout
5436

Diskuse

Obsah vydání | 8. 7. 2011