Surrealistický (?) mišmaš

2. 7. 2011 / Jan Čulík

Svým druhým celovečerním filmem Hlava -- ruce -- srdce (2010) se režisér David Jařab vrátil k poetice svého debutu Vaterland -- lovecký deník (2004), který se pokoušel zaujmout diváka systematickou sérií nemotivovaných výstředností a podivností. Z nového filmu Hlava -- ruce -- srdce vyplývá, že Jařab takovéto snímky chce dělat. Režisér, o němž někteří říkají, že je inspirován surrealismem, se snaží vytvořit atmosféru záhadnosti a bizarnosti hromaděnim nemotivovaných a nevysvětlených prvků.

V diskusi po promítání filmu v Karlových Varech David Jařab přiznal, že ve svých filmech skutečně záměrně shlukuje navzájem nesourodé prvky a motivy, protože "mohou ozřejmit leccos nového". Bohužel, i když film Hlava -- ruce -- srdce neirituje tolik, jako Vaterland -- lovecký deník, trpělivější divák se na něj asi dodívá až do konce a občasné neočekávané absurdnosti se třeba i zasměje, přesto film nefunguje jako ucelené umělecké dílo, jehož motivy by byly provázány a byly něco schopny sdělovat. Otázka je, zda fascinace a mystifikace diváka nedovysvětlenými motivy stačí.

Jařabovou poetikou je zjevně diváka překvapovat záhadnými a nedovysvětlenými motivy. Jeho filmy jsou důsledkem autorovy až obsesivní fascinace určitými jevy, především rakousko-uherskou civilizací v době kolem počátku první světové války. Líbí se mu taky venkovská krajina, často v podzimní hnědi, případně usedlosti z počátku dvacátého století, a staré vojenské uniformy. Reálie doby kolem roku 1915 jsou pečlivě zrekonstruovány i v tomto filmu, který má být "příběhem" herečky Kláry Knabelové, jejíž snoubenec, postarší plukovník Haukwitz, zahyne r. 1914 při bizarní okultní seanci, jíž se účastní celá řada důstojníků. Později je zjištěno, že v pitevně Haukwitzovi zmizely hlava, ruce a srdce a při jiné seanci daleko později kdesi v Berlíně vidíme, že Haukwitzova hlava zapojená do souboru starodávných přístrojů, vykládá historky z jeho života, k nadpřirozeným jevům dojde i v Istanbulu, ale všechno jsou to motivy, které se objeví a zase zmizí, aniž by byly systematičtěji sledovány. Herečka Knabelová odcestuje na moravský statek, kde zemřela její nevlastní sestra, aby se tam postarala o mladou snachu, za ní tam pak přijede rakouský důstojník, který přišel na srbské frontě o ruku (tu Kláře na Moravu z války pošle v balíku poštou). Je však impotentní, tak alespoň pěstuje na nádvoří statku kohouty a slepice, některým z nichž pak bezdůvodně na špalku usekává hlavy. V lese důstojník poslouchá monology své useklé ruky, kterou nakonec na jeho přání sežere lev, král pouště. Za Klárou na statku nakonec skončí i rakouský důstojník tajné služby, který po smrti Františka Josefa I. přijde o svou pracovní náplň, i ten je však impotentní. Film nemotivovaně končí záběrem ze současnosti, v němž jakýsi muž nastoupí do černé moderní automobilové limuzíny a odjede krajinou, nad níž se točí soubour nejmodernějších obřích větrníků vyrábějících elektrickou energii. Na dotaz diváka, zda může režisér vysvětlit, proč film náhle končí v současnosti, odpověděl David Jařab: "Ne." Film byl spolufinancován Státním fondem pro rozvoj české kinematografie.

0
Vytisknout
3770

Diskuse

Obsah vydání | 8. 7. 2011