Ja těbja ljublju - opravdu dobrý film o dnešním Rusku

3. 7. 2011 / Ema Čulík

< Ruští režiséři Pavel Kostomarov and Alexandr Rastorgujev

V kinematografii vzniká v poslední době jedna opravdu zajímavá tendence. Jde o to, že filmaři překračují hranici mezi narativním a dokumentárním filmem - ale jen částečně. Nedávno vznikla celá řada filmů, které se nedají zaškatulkovat, což ovšem fascinuje kritiku a frustruje tvůrce festivalových programů.

An English version of this article is in CLICK HERE

Jedním z nejlepších takovýchto filmů je loňský snímek Arbor (2010, Velká Británie), který využil nahrávek skutečných monologů z rodiny dramatičky Andrey Dunbarové a zdramatizoval je pomocí herců, kteří otevírali pusu podle nahrávek. V Americe vznikl film Catfish (Za horizontem) (2010), snímek o mladém muži, který se spřátelil s dívkou na Facebooku. O autentičnosti tohoto filmu pochybovali mnozí, ale pravda nebyla nikdy zveřejněna. I Hollywood teď začal točit takovéto filmy, viz snímek I'm Still Here (Jsem ještě tady, 2010), který "zdokumentovává" přechod Joaquima Phoenixe (Walk the Line, Signs, Gladiator) ze světa herectví do světa hiphopové hudební kariéry.

Tento tzv. "mockumentary" (pseudo-dokumentární film) neboli "docu-drama" (dokumentární drama) je možná perfektním žánrem pro naši dobu - pro dobu "reality tv", internetových milostných vztahů, počítačové grafiky a virálního PR. Dnešní filmy bývají buď o tom, jak utíkáme před skutečnosti (Inception, Přežít svůj život), anebo o tom, jak nerozumíme tomu, co skutečnost je. Ruští tvůrci Pavel Kostomarov a Alexandr Rastorgujev také využili tohoto "experimentálního" žánru ve svém filmu Ja těbja ljublju (Miluju tě, 2011). Dali "hercům" malé HD kamery (jediným kritériem bylo, že mají být o sobě před kamerou otevření) a ti, během období dvou let, vyprodukovali 53 terrabytů dat.

Tento materiál byl pak pak sestříhán a vznikla z toho relativně kompaktní "mozaika" - pouhých 81 minut. Příběh začíná, když policista jede do své "milované práce" v Rostově na Donu. Náplní jeho zaměstnání zjevně je, že jezdí po městě a přesvědčuje lidi, že "už nebudete páchat žádné zločiny, že? Výborně!" Nedlouho poté, když se snaží s kolegy nějaké zločince chytit, kameru ukradne skupina mladíků a ti se pak stávají hrdiny jeho příběhu, běhají po městě, shánějí peníze, šoustají s dívkami, kouří, zabíjejí šváby, krmí havrany, vymýšlejí sí šílené projekty - v podstatě je to běžný každodenní život pro mladé lidi v dnešním Rusku.

Film přechází od jedné osoby k druhé náhodným a organickým způsobem, kamera se předává od jednoho člověka k druhému.

Každý "herec" sám sebe nafilmuje tak, jak si to sám představuje, a znamená to, že jsou situsace vyjádřeny zajímavě syrovým způsobem. Neexistují žádné hranice, když se postavy perou, hádají, šoustají, bijí druhé lidi, kradou, kouří a lžou před kamerou. Jejich řeč je neustále plná vulgarismů (které já tak často v Rusku neslyším, protože v ruské televizi jsou vulgarismy zakázány a moji přátelé v Petrohradě odmítají mluvit vulgárně před dívkami). Film byl pro mě opravdovým potěšením, smála jsem se, protože jsem poznala všechno to typické chování a množství upřímnosti.

Je jasné, že úspěch každého takovéhoto filmu závisí na jeho postavách. A samozřejmě, postavy tohoto filmu jsou nesmírně charismatické, navzdory skutečnosti, že vůbec to nejsou bohatí či zajímaví mladí muži. Neustále bojují s životní nepřízní, nemají peníze, mají problémy s partnerkami, většinou to není ničí chyba, jen jejich vlastní. Avšak tito mladí muži jsou upřímní, romantičtí, energičtí a plní radosti ze života. Film je také mistrovsky sestříhán a ironicky neustále poukazuje na to, jak hrdinové lžou, jak se chovají nedůsledně a neohrabaně klopýtají.

Být svědkem toho, že z Ruska přišel takto vynikající film, je neobyčejně osvěžující. Vzhledem k tomu, že ruská média jsou buď falešně velokomyslná, nebo naopak deprimující, buď svou práci zanedbávají a jsou selektivni, anebo barví skutečnost přehnaně řvavými komerčními barvami (takže z toho skutečnost nelze poznat). Film Miluju tě slučuje explicitní upřímnost o sociální a osobní realitě současného Ruska s jiskřivým humorem a lidskostí. Někteří diváci při sobotním promítání v Karlových Varech ovšem považovali tento film za beznadějně depresivní. Já jsem si ale uvědomila, že Miluju tě nemá být pouze sociální reklamou, sociální film, ale je to poctivý film, vyjadřující autenticky nejen Rusko, ale i opravdové Rusy.

Vím, že jsou Rusové neuvěřitelně milující, tvůrčí, neohrabaní a neproduktivní - přesně tak, jak je líčí tento film. Rozdíl spočívá v tom, že ti, které já znám, měli to štěstí, že žijí ve velkém městě, a tak měli prospěch z dobrého vzdělání.

Opravdu doufám, že diváci, kteří se půjdou podívat na tento film, v České republice i ve všech ostatních zemích, k němu budou přistupovat se stejnou otevřeností, jakou projevili tito herci, a se smyslem pro humor. V tom spočívá skutečná sociální hodnota tohoto filmu. Nejvíce sociálně odpovědná věc, jakou můžeme učinit, je být si vědom lidí kolem nás, rozumět jim a být schopni smát se sami sobě - a tento film to opravdu dokázal.

0
Vytisknout
5943

Diskuse

Obsah vydání | 11. 7. 2011