Žádoucí politologické ohlédnutí "za humna" míst i času:

235 let od "Prohlášení nezávislosti" USA

4. 7. 2011 / Miloš Dokulil

Prohlášení nezávislosti, schválené 4. července 1776, bylo ve své době zcela jedinečným dokumentem, jímž bylo proklamováno nezadatelné právo občana na život, osobní svobodu a osobní štěstí, a to v rámci vlády, která si počíná spravedlivě a se souhlasem ovládaných. Toto prohlášení vydali představitelé anglických kolonií v Americe; a teprve tento dokument byl faktickým vyhlášením odboje vůči mateřské zemi.

Revoluční válka trvala přes šest let. Dnešní domácí "americká" politika zcela nedávno zkusila politicky zhodnotit jednu inspiraci z úsvitu dějin USA, a znovu zavedla výraz "Tea Party" (snad věcně, včetně té možné ironie spojené s dávnou událostí, česky přeložme jako "Čajový dýchánek"). To se proti obchodním (a celním) opatřením královské vlády v Londýně vzbouřili občané Bostonu a v noci na 16. prosince 1773 v převlečení za indiány naházela jejich zorganizovaná skupina náklad čaje ze tří lodí do moře. (Teď nemůžeme rozvádět okolnosti, které tomu předcházely, ani ty, které byly "kolem", místě i časově. Tzv. sedmiletá válka -- s různými dalšími názvy -- která skončila pařížským mírem roku 1763, znamenala pro Francii ztrátu velké Quebecké provincie, kterou získala Velká Británie. Na jih a na východ od právě zmíněného území [zahrnujícího navíc oblast "velkých jezer"] se tehdy stále ještě rozprostíralo rozlehlé "indiánské" území. Celá nynější střední část USA tehdy ještě patřila Španělsku!)

Z tzv. "velkých světových dějin" si možná i školák časem zapamatoval, že po skončení války 13 amerických kolonií za nezávislost (uzavření mírových podmínek až 1783) propukla krátce nato francouzská revoluce (1789) a po ní napoleonské války, v jejichž víru se v Evropě začal hroutit feudální pořádek. (Ani tento proces nebyl automatický a okamžitý!)

Ještě si připomeňme Ústavu USA (přijatou 17. září 1787). Hned v I. článku v jeho 2. oddílu, když se mluví o občanství, jsou také uvedeny "všechny ostatní osoby" (kromě "Indiánů, kteří neplatí daně"), vyhodnocované pro volební účely jako "tři pětiny osoby" (tehdy především černí otroci). V 9. oddílu téhož I. článku se ještě psalo o "dovozu osob", na který "však může být uvaleno clo nebo daň nepřesahující 10 dolarů na každou osobu". Prvních 10 dodatků k Ústavě nese název Listina práv a bylo k ní připojeno roku 1791. Otroctví a nevolnictví byly zakázány podle 13. dodatku teprve roku 1865.

A jednu další poznámku na závěr: Nelze na poměry před málem půl třetím stoletím klást tytéž nároky jako na dnešek ("pokud vůbec"). Asi by se to mělo týkat také portrétů jednotlivých "otců zakladatelů". Vynikající Alexander Hamilton např. měl vztah vůči provdané Marii Reynoldsové. Hamilton sám veřejně prohlašoval, že každý má právo zkoumat, jak nakládá s veřejnými financemi, ale do jeho soukromých záležitostí ať nos nestrká. Anebo může být z různých úhlů pohledu vnímán portrét Thomase Jeffersona. Byl dvě funkční období -- třetím -- prezidentem USA. Poté co mu zemřela manželka při porodu, měl poměr s jednou ze svých otrokyň, z něhož se narodilo šest dětí. Nebudu v těchto námětech pokračovat. Je nelehká otázka, jak (a čím vším) hodnotit dějinně významné postavy... Jen tím, co zjevně po nich -- snad nevývratně pozitivního -- zůstalo? Není už to závažná retuše "objektivního chodu" dějin? Anebo "soukromí" do veřejného dění vůbec nepatří? Copak politikové disponují takovým privilegiem?

0
Vytisknout
5188

Diskuse

Obsah vydání | 4. 7. 2011