Proč Putin věří, že může vyhrát svou "civilizační válku" se Západem

30. 5. 2025

Důvod pro to musí Trumpova administrativa ještě plně zaregistrovat: Rusko prostě nemá zájem na žádném výsledku na Ukrajině kromě dosažení primárních politických cílů, které ho vedly k opětovné invazi do země v roce 2022. Skutečnost, že americká administrativa pokračuje ve vyjednávání o příměří na Ukrajině, ukazuje, že Washington také plně nechápe samotnou podstatu ruského státu, hnací sílu Putinovy politiky, a především to, že Moskva věří, že může pokračovat ve válce a dosáhnout svých cílů za cenu přijatelnou pro režim.

Ruská fronta

Pro Rusko tato válka nikdy nebyla o dobytí toho či onoho kousku ukrajinského území, o jazykových právech ruské menšiny žijící na Ukrajině, nebo – jak se mnozí kritici války domnívají – o udržení Ukrajiny mimo NATO. Americká politika rozšiřování NATO do postkomunistické východní Evropy a pobaltských států po studené válce také nebyla pro Moskvu skutečným casus belli. Pro Vladimira Putina a jeho vnitřní kruh v Kremlu to byla od samého počátku válka za obnovu ruského impéria, válka, kterou Putin v podstatě vyhlásil na Mnichovské bezpečnostní konferenci v roce 2007, když odmítl bezpečnostní řád, který Západ vybudoval, a když později vyjádřil, že rozpad Sovětského svazu byl největší geopolitickou katastrofou 20. století. V tomto kontextu je třeba obě invaze na Ukrajinu – první v roce 2014, druhou v roce 2022 – chápat nikoli jako důsledek hrubé chyby Západu, protože tvrdou realitou je, že spojenci v NATO nikdy nedosáhli konsensu o začlenění Ukrajiny do aliance, ale pouze jako další bitvu v této větší válce, přičemž první tažení bylo vedeno proti Gruzii v roce 2008.

Obnova Ruska

Putinova válka za obnovu ruského impéria měla od samého počátku tři základní cíle: Za prvé, obnovit východoslovanské "vnitřní jádro" imperiálního státu podrobením si Běloruska a poté Ukrajiny, aby se obě země v podstatě znovu začlenily do ruské sféry výlučné nadvlády jako ustavující základ ruského miru (Pax Russica), který se Putin rozhodl obnovit.

Za druhé, jeho současným cílem je podkopat a nakonec rozbít alianci NATO tím, že ukáže její neschopnost poskytnout účinný odstrašující prostředek vůči ruské expanzi do Evropy.

Za třetí, zastřešujícím cílem Putinovy války o impérium je vytlačit Spojené státy ze střední Evropy a pobaltského regionu – a nakonec úplně z evropského kontinentu – aby tak skončila éra transatlantické bezpečnosti, která po osmdesát let spočívala na tom, že Evropa a Amerika jsou svázány sdíleným bezpečnostním systémem.

Putinovým cílem je vrátit Rusko do jeho imperiální pozice v předvečer 1. světové války a dosáhnout dohody o sférách vlivu s největšími evropskými mocnostmi, zejména s Německem, která z Ruska opět učiní velmoc v Evropě. Putin své zastřešující cíle sdělil v předvečer druhé invaze na Ukrajinu, když vyzval k návratu regionální mocenské konfigurace ke statu quo před rokem 1997, tj. k úplnému anulování důsledků rozšíření NATO.

Trumpova nechuť k válce

Zdá se, že Trumpova administrativa nadále funguje na základě předpokladu, že Putin má skutečný zájem na ukončení masakru, aby zachránil životy, a že územní uspořádání a záruky de facto neutrality Ukrajiny splní cíle Moskvy a ukončí konflikt. Přesto ústupky, které administrativa již učinila Moskvě, aby ji přivedla k jednacímu stolu, jejichž souhrn se rovná zmírnění mezinárodní izolace Ruska, nestačí k tomu, aby Putina přiměly k jednání v dobré víře.

V případě, že Putin natáhne vyjednávání nad rozumný časový plán, který je Trumpova administrativa ochotna tolerovat, žádné množství dodatečných sankcí proti Rusku ho nedonutí vážně zasednout k vyjednávacímu stolu, protože jediný tlak, který by mohl potenciálně přimět Putina k jednání v dobré víře, bymusel být přímou hrozbou pro přežití jeho režimu.

Cokoli menšího, zejména politika, která se spoléhá na ekonomický vliv, nadále vykazuje zásadní nepochopení povahy ruského režimu a klíčových hnacích sil ruské politiky vůči Západu, stejně jako toho, kam do tohoto širšího plánu zapadá bitva o Ukrajinu.

Je nejvyšší čas, aby Západ uznal, že Rusko vede válku za imperiální znovudobytí, poháněnou velkoruským příběhem, který je základem jeho systémového vývoje v průběhu dějin – takového, který sahá od Romanovců přes bolševiky a nyní jeho putinistickou variantu. Impérium je jedinou formou chování státu, kterou Rusko zná a která se vyznačuje strukturami řízenými shora dolů, prosycenými historií násilí. Zůstává neustálou existenční hrozbou pro země, které čelí Rusku na východní hranici NATO, toho druhu, který postmoderní západní Evropa již neumí rozpoznat, a Spojené státy to nikdy nebyly schopny skutečně pochopit.

Politika Trumpovy administrativy ukončit válku na Ukrajině vyjednaným zastavením nepřátelských akcí se míjí účinkem, protože se na problém dívá očima Západu a předpokládá, že strašlivé ztráty na životech a ničení majetku, k nimž dochází v posledních třech letech, jsou pro Putinův kalkul důležité – ale není tomu tak. Návrhy na příměří, které Trumpova administrativa nadále předkládá na stůl, proto opomíjejí základní bod, protože se zabývají otázkami, které jsou pro Moskvu irelevantní. Putin opakovaně prokázal, že mu nezáleží ani na životech svých vojáků, ani není ochoten změnit své ekonomické kalkulace, aby snížil náklady na válku.

Tvrdou realitou války na Ukrajině, kterou si Washington ještě musí uvědomit, je, že tento konflikt je pouze podmnožinou větší civilizační války proti Západu, kterou Rusko vede již více než dvě desetiletí. Tato ruská válka o impérium – ať už v nekinetické nebo v konečném důsledku v kinetické variantě – neskončí, dokud Rusko neutrpí rozhodující porážku, která bude představovat přímou hrozbu pro Putinův režim doma. To neznamená, že Moskva čas od času neučiní taktickou pauzu ve své válce proti Západu, ale měli bychom mít vždy na paměti, že taková pěredyška neboli "oddech" poslouží pouze k tomu, aby Putinovi nabídla příležitost k přezbrojení a přestavbě ozbrojených sil. Od roku 2022 Rusko přeorientovalo svou ekonomiku na podporu válečného úsilí, čímž prokázalo, že dokáže rekonstruovat svou armádu rychleji, než většina západních analytiků považovala za možné.

Ruská armáda, podporovaná čínskou ekonomickou zásobovací základnou a penězi proudícími prostřednictvím prodeje energie po celém světě, má dobrou pozici k tomu, aby pokračovala ve válce na Ukrajině po řadu let a zároveň získávala bojové zkušenosti a "chodila do školy" o západních zbraních a postupech, čemuž napomáhá realistickému očekávání, že ukrajinská obrana se nakonec prolomí. Pokud něco, úsilí Washingtonu dosáhnout vyjednaného příměří na Ukrajině, včetně značného tlaku na Kyjev, aby tak učinil, posloužilo pouze k tomu, aby Moskva věřila, že čas je na její straně.

Předpokládejme, že učiníme pokrok směrem k zastavení vraždění ve východní Evropě. V takovém případě by Trumpova administrativa měla začít tím, že do svého hodnocení zohlední základní příčiny a důsledky konfliktu na Ukrajině a uzná, že se nejedná o "diskrétní válku", která začala řadou chybných politických kalkulací Bidenovy administrativy nebo jejích předchůdců. Místo toho je to ve skutečnosti poslední fáze větší války, kterou Moskva vede proti Západu. Na východním křídle NATO, ať už v Helsinkách, Tallinnu, Rize, Vilniusu nebo Varšavě, panuje silné pochopení, že Rusko sleduje strategii postupných konfliktů, přičemž porážka Ukrajiny by byla jen odrazovým můstkem k nasměrování ruského tlaku proti těmto zemím, a – pokud by se bezpečnostní systém v Indo-Pacifiku zhroutil – k totálnímu ruskému útoku. Takové řeči mohou v těchto dnech ve Washingtonu znít přehnaně alarmisticky, ale jsou součástí národně-bezpečnostního kalkulu na křídle a mělo by to být stejné v celé západní Evropě.

Je třeba poznamenat, že zatímco to byli stateční ukrajinští muži a ženy, kteří v této válce krváceli, Rusko nakonec vidí válku jako rozšíření svého konfliktu s tím, co rádo nazývá "kolektivním Západem". Jako takové zjistilo, že západní demokracie postrádají jak prostředky, tak odhodlání čelit jeho imperiálnímu náporu. Společně s posledními dvěma desetiletími západní spoluviny a appeasementu, pokud jde o opakované akty ruské agrese, bychom měli brát vážně vyhlídku, že Putin bude pokračovat ve zkoumání obrany NATO, a pokud by se naskytla příležitost, neváhal by přejít přes obranný perimetr NATO.

Sto dní úsilí Trumpovy administrativy o dosažení funkčního příměří mezi Ruskem a Ukrajinou ukázalo, že plán, který prosazuje, plně nezohledňuje historické determinanty této války a realitu na místě. Jako takové má nulovou šanci na nalezení trvalého řešení konfliktu, bez ohledu na taktické ústupky, které Putin může nebo nemusí v průběhu těchto jednání nabídnout. Hlavním cílem Putinova režimu je zůstat u moci a zároveň pokračovat ve své imperialistické cestě, a paradoxně tato válka měla na režim konsolidační a stabilizační dopad, což umožnilo společenskou mobilizaci za přijatelnou cenu. To umožnilo Moskvě získat ústupky od Západu a zároveň položit základy pro novou velmocenskou dohodu o sférách vlivu, což je konečným cílem Putinova režimu.

Pokud něco, tak skutečnost, že Trumpova administrativa již vyvedla Rusko z izolace a nabídla četné ústupky, zatímco tlačila na Ukrajinu, aby ji přiměla k jednání, je signálem pro Moskvu, že její strategie funguje a její konečný cíl rekonfigurace evropského bezpečnostního prostředí může být na dosah. A i když je pravda, že ruské indexy tvrdé moci se nevyrovnají HDP a počtu obyvatel, kterým vévodí "kolektivní Západ", Putin se zdá být stále více přesvědčen, že dnešní západní demokracie nemají žádné odhodlání k boji. Jako taková jeho strategie boje za obnovení ruského imperiálního nadvlády a vlivu nabízí cestu k vítězství za jeho vlastních podmínek.

Zdroj v angličtině: ZDE