Výpisky z četby o Dreyfusově aféře, část první

29. 1. 2025 / Boris Cvek

 

Pokud jde o to, jak to všechno začalo, byl to šlendrián. Agentka francouzské tajné služby pracující na německé ambasádě jako uklízečka našla v koši roztrhaný dopis, jehož obsah byl identifikován jako zrada. V té době byl nový ministr války (Auguste Mercier) a armáda pod mediálním tlakem, že židé v armádě podrývají francouzskou vojenskou moc. Cílem bylo ukázat, že ministr se umí s takovým problémem vypořádat. Podezření padlo na Alfreda Dreyfuse, protože byl žid, protože jezdil do Alsaska (pocházel odtud, ale po obsazení Alsaska německou armádou jako vlastenec, Francouz, opustil svou domovinu a dal se plně do služeb vlasti) a protože byl na stáži na všech útvarech generálního štábu, což byla reforma po vzoru německé armády po roce 1871. Nikdo jiný nebyl vyšetřován, prostě to rozhodli takto intuitivně bez ohledu na skutečné důkazy.

Dreyfus byl přitom skvělý voják z bohatého židovského prostředí. Neměl žádný, už vůbec ne finanční, motiv ke zradě. Obsah zrádného dopisu vůbec neodpovídal tomu, co mohl Dreyfus vědět. Nakonec jediné, o co se obvinění opíralo, byla grafologie. A ministr i v tomto narazil nejprve na posudek, který shodu písma odmítal. Pomocí jiných odborníků se to obešlo tím, že Dreyfus údajně psal ve vazbě jinak než normálně. Na konzultaci s ministrem zahraničí a prezidentem byl Mercier spíše odrazován od toho, aby proces s Dreyfusem spustil. Panovaly obavy ze zbytečného skandálu. Ale Mercier byl rozhodnutý. Je přitom zajímavé, že nešlo o nějakého zabedněného člověka. Jako katolík měl za ženu Angličanku, protestantku, nechodil na mše a měl pověst liberála. V případě Dreyfuse se ale zasekl a nikdy neuznal, že udělal chybu.

Dreyfus, který měl milující manželku Lucii a dvě malé děti a který žil v rodinné idyle, se ve vězení málem zbláznil. Ředitel věznice, který jako první ze všech vojáků začal mít podezření, že jde o justiční omyl, psal nadřízeným, že hrozí sebevražda nebo šílenství. Nakonec byl Dreyfusovi umožněn kontakt se ženou a také dostal do ruky onen zrádný dopis, z něhož mu bylo hned jasné, že to celé nesedí a že bude muset být brzy propuštěn.

Dreyfusova žena Lucie (25 let) musela strpět nikoli jen domovní prohlídku, ale také nátlak, ze strany armády, v podobě zkazek o tom, jaký byl její manžel děvkař a gambler. Nezlomilo jí to. Její láska k manželovi byla obdivuhodná, romantická, vášnivá. Mělo to velký vliv na to, že si Dreyfus nevzal život.

Armáda se snažila vyrobit důkazy o vině za každou cenu. Když se zjistilo, že tvrzení o děvkaři a gamblerovi jsou omyl, ministr Mercier to potlačil a nechal hledat plukovníka Huberta-Josepha Henryho z výzvědného útvaru další důkazy. Henry pak záměrně zmanipuloval zjištění tajné služby z milostné komunikace mezi německým a italským vojenským atašé. Německý vojenský atašé, který dobře věděl, kdo je skutečný zrádce, si pak celý život vyčítal, že v době procesu nepromluvil. Henry si později pod tíhou důkazů vzal život. Ale zabít se měl podle armády právě Dreyfus.

A byl tomu blízko, zejména po procesu. Zachránily ho dopisy jeho ženy. Kromě ženy stál na jeho straně také jeho bratr Mathieu a celá rodina. Podařilo se jim sehnat kvalitního právníka Edgara Demange. Šlo o konzervativního katolíka, který po rozmluvě s Dreyfusem a po seznámení se s důkazy věřil pevně v jeho nevinu. Takže tu máme paradox: liberální ministr války Mercier, který nechodil do kostela, tvrdě tlačil na Dreyfusovu vinu, zatímco jej hájil konzervativní katolík Demange.

Mercier byl tlačen úniky z vyšetřování do tisku. Veřejnost měla tiskem naservírováno, že zrádce je žid a že armáda je příliš slabá na to, aby si troufla na žida. Mercier chtěl za každou cenu ukázat opak. Proces byl neveřejný a dopadl jednomyslně – soudci byli vojáci – pro Dreyfusovu vinu. Rozhodly dvě věci. Jednak Dreyfusovo chladné, odměřené chování, které se nekrylo s tím, co se očekávalo od neprávem obviněného člověka. Jednak a především Henryho zákulisní nátlak na soudce, kterým ukázal své zmanipulované dokumenty. Henry před soudem dokonce prohlásil, v narážce na Dreyfusovu skutečnou nevinu, že voják musí ve svém svědomí skrýt věci, které by jeho nadřízení neměli vědět. Tedy třeba to, že Dreyfus je nevinen.

Lucie chtěla svého manžela následovat do vyhnanství (děti měly zůstat u jejích rodičů), ale trest byl mnohem tvrdší, než čekala. A bez ohledu na to jí nebylo dovoleno manžela následovat. Původně očekávala, že její muž bude vyhnán do Kaledonie jako běžní političtí vězni. Dreyfus byl ale na základě rozhodnutí poslanců poslán na Ďáblův ostrov (Francouzská Guyana), kde nebyl nikdo jiný vězněn a kde jej hlídalo pět stráží, s nimiž nesměl mluvit. Cílem bylo utýrat jej k smrti. Ačkoli trest smrti za zradu byl zrušen už v roce 1848 a ačkoli Francie navazovala na humánní étos osvícenství, Dreyfusův případ ukazuje, že republika se dokázala chovat brutálně a nemilosrdně stejně jako monarchie.

Dreyfus žil a vzdoroval díky své ženě a své rodině. Korespondence se ženou mu byla povolena, ale velmi nepravidelně a zprostředkovaně, aby nemohl vidět její rukopis. Dopisy byly cenzurovány. Dreyfus měl vážné zdravotní problémy a byl pochopitelně na hranici šílenství. Na svém ostrově vůbec netušil, že ve Francii propuká Dreyfusova aféra. Nevěděl o ničem, co se ve Francii děje.

Ještě před tím, než byl odvezen na ostrov, musel projít veřejnou degradační ceremonií, která byla určena davu a vojákům a měla jasný antisemitský náboj. Armáda chtěla dosáhnout po výsledku procesu Dreyfusova přiznání, přislíbeno měl slušnější zacházení. Když to odmítl, objevilo se svědectví jednoho důstojníka, že se přiznal. Navzdory vší té hrůze Dreyfus stále dával najevo víru v republiku, ve svou vlast, tj. Francii, jako nevěřící se nedovolával Boha a nehledal útěchu v modlitbě. Pokud věřil, věřil v republiku a vlast.

Není pravda, že by po jeho odsouzení a deportaci nastoupili republikáni a socialisté, aby za něj bojovali. Vůbec ne. Zpočátku šlo o jen velmi malý a heterogenní kroužek lidí, kteří stáli na jeho straně. Když vynechám Lucii (manželku) a Mathieua (mladšího bratra), šlo o jeho obhájce Demange, velitele vojenské věznice Forzinettiho, protestantského doktora s alsaskými kořeny Giberta (ten se na základě svých kontaktů dozvěděl, že soudci dostali zákulisní informaci, což bylo ovšem ilegální) a nakonec anarchistického novináře židovského původu Lazarea.

Jménem rodiny jednal Mathieu, který byl jednak sledován tajnými službami a vystavován provokacím, jež ho měly usvědčit ze zrady, jednak proti němu stálo vždy připravené obvinění, že jedná jménem židovské kliky, která chce pomocí peněz (je pravda, že rodina byla bohatá) a machinací dostat viníka (Alfreda) z moci justice. Mathieu si zaplatil londýnskou detektivní kancelář a podařilo se mu taky dostat do novin falešnou zprávu o Alfredově útěku z vyhnanství. Tato zpráva dolehla krutě na Alfreda, nicméně donutila armádu k vydání komuniké, v němž se de facto přiznala, že při procesu bylo postupováno nelegálně.

Do novin se pak v souvislosti s Lazarovými útoky dostal také rukopis zrádné listiny, takže Mathieu mohl poprvé vidět rukopis skutečného zrádce. Bizarní je, že ve svém pátrání se opíral také o jakousi selku s údajně nadpřirozenými schopnostmi, která mu pomáhala zejména po psychické stránce. Pokud jde o rodinu, držela při sobě, ale cítila se ostrakizovaná, vyloučená ze společnosti. Lucie musela vyvinout obrovské úsilí, aby držela děti stranou pravdy o tom, co se stalo s tatínkem, a zároveň manžela podporovala svými dopisy, aby se ve vyhnanství nezabil nebo nezbláznil.

Při této příležitosti nás autorka seznamuje blíže s rodinou Dreyfusů. Původem z Alsaska mluvili jidiš, ale s tím, jak Francie zrovnoprávnila židy, otec Alfreda přijal francouzskou identitu, dal svým dětem francouzská jména a trval na tom, že doma se bude mluvit jen francouzsky. Zabrání Alsaska Němci byla pro rodinu katastrofa. Nějak se jim dařilo držet byznys v Alsasku za pomocí staršího bratra, který byl osvobozen od vojenské služby, protože ve válce bojoval za Francii proti Němcům, ale jinak všichni emigrovali do Francie.

Dále dostáváme odpověď na to, kdo byl Bernard Lazare, jeden z prvních a nejvášnivějších dreyfusardů. Bojovný anarchista, který nenáviděl bohaté kapitalisty, se k Dreyfusovu případu dostal na doporučení velitele věznice, kde byl Dreyfus původně držen, tedy Forzinettiho. Lazare, sám židovského původu, se zabýval otázkou antisemitismu a dospěl k názoru, že vzhledem k tomu, že jde o zcela obecný jev, tak příčina musí být v židech samotných, v tom, že nemají vlast, že vždy tvoří stát ve státě, což se téměř úplně krylo s antisemitskými teoriemi. Lazare ale odmítal rasismus a věřil v to, že židé se mohou emancipovat a zapojit do společnosti. Dokonce měl za to, že židé jsou právě ti, kdo mohou křesťanskou společnost probudit k tomu, aby se starala o změnu světa vezdejšího k lepšímu, protože podle Lazara židům, na rozdíl od křesťanů, nezáleželo na posmrtném životě.

Lazare se začal veřejně vymezovat proti antisemitskými intepretacím aféry a sepsal také dlouhý pamflet, který shrnoval celou kauzu zhruba ve stejném smyslu, jak to udělal později Émile Zola ve slavném Žaluji!. Pamflet vyšel v Bruselu a šířil se ve Francii ilegálně. Zola byla Lazarem kontaktován a přes sympatie se odmítl zapojit. Udělal to až v době, kdy bylo jasné, kdo byl skutečný zrádce. Do té doby v tom Dreyfuse nechal. Ještě horší reakci sklidil Lazare u vůdce francouzských socialistů Jeana Louise Jaurèse, který nechápal význam případu pro socialistickou agendu. Lazare ovšem vytrval a postupně budoval dreyfusovskou koalici, jejímž se Jaurès stal později hlavním bojovníkem.

Důležité je, že Lazare z toho udělal k nevelké radost Dreyfusovy rodiny politický střet. Pro Mathieua bylo od začátku prioritou vyhnout se politizaci a nestavět proti bratrovi žádný politický směr, usilovat jen o spravedlnost. Lazare byl výjimečná a obdivuhodná osobnost, která stála na počátku celého úspěchu, ale pro svůj radikalismus musel ztratit vůdčí postavení a upadl do zapomnění.

Dále nás autorka seznamuje se širším společensko-politickým kontextem celého případu. Drtivá porážka Napoleona III. Bismarckovým Pruskem byla pro celou Evropu šokující a pro Francii nesmírně ponižující. Výsledkem byla na jedné straně paranoia, pocit ohrožení, na druhé straně snaha o budování nové silné Francie. To druhé bylo založeno z velké části na kopírování Německa a pokusech o meritokracii. Meritokracie mimo jiné měla konečně umožnit židům postupovat vysoko po společenském žebříčku. Tohle ale způsobovalo napětí. Dreyfusův případ byl spojen právě s tím, že v armádě byl proti meritokracii a německému modelu kariérního postupu silný odpor.

Dreyfus už dříve narazil u nějaké zkoušky na generála, který mu přes jeho excelentní výkon dal špatnou známku. Dreyfus, ambiciózní, zvídavý, excelentní, republikánský – to všechno mu ublížilo – si stěžoval na vojenské akademii, jejíž ředitel jeho stížnost vyslyšel a vydal se za zmíněným generálem. Generál se s ničím netajil: židy v generálním štábu nechceme. V konzervativních kruzích jedno z vysvětlení prohry ve válce s Pruskem byli právě židé (podobně jako po první světové válce v Německu).

Když pak v roce 1882 padla katolická banka Union générale, ve veřejnosti se objevovaly představy o tom, že za tím stojí židé. A vidíme zde ten samý paradox, jaký bude později patrný u Hitlera: židovské spiknutí jako spiknutí bohatých kapitalistů a zároveň jako spiknutí levicových revolucionářů. S židy byl spojován Marx, ale hlavně chudí židé z východu, kteří utíkali před pogromy. A sami francouzští židé byli rozpolceni, co si s těmito uprchlíky počít. Ti lidé mluvili jidiš, byli ortodoxní, pro francouzské židy představovali obrovský problém. Na jedné straně jim židovské organizace chtěly pomoci, na druhé straně se nejlepším řešením mohlo zdát přesměrovat je rychle do USA.

Zajímavé je, že francouzští židé, na rozdíl od německých, se snažili připodobňovat katolické církvi. Např. vrchní rabín Zadoc Kahn vystupoval oblečený téměř jako katolický kněz v době osvícenství. V liturgii po vzoru katolické církve ponechali starý liturgický jazyk. Hlásili se ovšem k osvícenskému dědictví. Jejich situace byla komplikovaná tím, že na jedné straně byli organizováni proto, aby si pomáhali, dokonce ve Francii působila organizace s mezinárodním přesahem, která se soustředila především na pomoc ruským židům, na druhé straně se báli, aby svou činností nepodporovali antisemitismus a teorie o židovském spiknutí.

Pro židovské organizace a židovský tisk bylo o to obtížnější postavit se k Dreyfusově případu. Nicméně postupně, když se objevily veřejně první vážné pochyby, postoj židů byl stále jasnější. Na druhou stranu existovali i židé, kteří po odsouzení Dreyfuse propadli zhnusení nad svou vlastní identitou a přijali antisemitský narativ o sobě samých. Když v roce 1898 vypukly antisemitské nepokoje, parlament dokonce zvažoval snížit vrchnímu rabínovi plat, protože ten byl obviňován z toho, že podporuje Dreyfuse, ač to dělal velmi opatrně.

Ve sporu o Dreyfuse stáli na obou stranách lidé z Alsaska. Autorka krásně prolíná téma Alsaska s vývojem samotné kauzy a s portréty klíčových postav. Budu se věnovat hlavně příběhu. Do čela vojenského oddělení, které začalo celou Dreyfusovu aféru, se dostává ambiciózní a excelentní důstojník Georges Picquart, původem ze Štrasburku. Ačkoli byl podezřelý z toho, že je žid, a to čistě kvůli vynikajícím výsledkům, byl ve skutečnosti katolík a podařilo se mu získat přízeň nadřízených. Na kariéře mu velmi záleželo. O to horší pro něj bylo, když zjistil, že ani po uvěznění Dreyfuse onen špion, který z nitra armády zásoboval informacemi německé velvyslanectví, nepřestal donášet.

Picquart se nakonec dostal k tomu, že jde o důstojníka Ferdinanda Walsi-Esterházyho. Největší zděšení zažil, když zjistil, že rukopis na klíčovém dokumentu, který měl napsat Dreyfus Němcům vlastní rukou, je totožný s rukopisem Esterházyho. Jeho nadřízený mu vysvětlil, že není žádný důvod, aby Picqartovi záleželo na nějakém židovi deportovaném na ostrov, naopak byl poučen, že je v zájmu armády, aby se pravdu nikdo nedozvěděl. Picquart se nějakou dobu snažil kličkovat, až mu nakonec bylo jasné, že bude muset jít s armádou do konfliktu. Henry, který už jednou zfalšoval důkaz proti Dreyfusovi, nyní vyrobil nový falešný důkaz proti Dreyfusovi a taky proti Picquartovi. Picquart byl nejprve poslán do Afriky, a pak byl uvězněn.

Autorka se snaží ukázat, proč vlastně Picquart jednal tak, jak jednal. Byl podobně jako Dreyfus hluboce zraněn obsazením Alsaska Němci, chtěl sloužit republikánským hodnotám Francie, měl z dětství blízké známé mezi protestanty a ačkoli nebyl zdaleka tak idealistický jako Dreyfus, přece jen pro něj svědomí znamenalo hodně. Svědomí a kritičnost k autoritám. Picquart měl ostatně na poměry v armádě široký kulturní rozhled, četl např. Tolstého v originále. Své uvěznění snášel s nadhledem. Autorka ho označuje za zosobnění staré galské tradice frondérů (vzpoura šlechty proti kardinálu Mazarinovi).

Esterházy byl pravým opakem. Nebyl to žádný hlupák, ale v armádě, kterou pohrdal, postupoval na základě klientelismu. Využíval všech možností k tomu, aby získal peníze pro svůj nákladný, gamblerský život. Obrovské prostředky se mu podařilo získat od nejvyššího rabína jako platbu za újmu na cti, kterou mu způsobilo, že dělal sekundanta v souboji židovi. Ale ani to nestačilo, takže se nakonec obrátil s nabídkou na spolupráci na německé velvyslanectví.

Další klíčovou osobou z Alsaska byl Auguste Scheuer-Kestner (budu používat zkratku SK). Tento vědec, technik, průmyslník, skutečný idealista, byl také Alsasan se silnou francouzskou identitou. Původně protestant, který nakonec opustil víru. Matka mu psala, jak je pro ni těžké přijmout jeho rozhodnutí, ale prý by pro ni bylo horší, kdyby byl pokrytec. Zajímavé je, že SK za hlavní problém Francie považoval katolicismus, který spojoval s bonapartismem. Když se dělníci bouřili kvůli špatným pracovním podmínkám, chápal to – přestože byl pokrokový a hlásil se k dědictví saint-simonismu – za katolické spiknutí primitivů, kteří věří na slovo svým kněžím. To jsou neuvěřitelné paradoxy.

SK byl doživotním senátorem za Alsasko a místopředsedou Senátu. Měl rozsáhlé kontakty do nejvyšší politiky. Když se na něj Dreyfusův bratr obrátil ve věci Alfreda, senátor ho vyslechl, bylo mu Alfredovy rodiny líto, ale věřil více armádě. Pak se staly dvě přelomové věci. Jednak byl přes prostředníka, Picqaurtova přítele z mládí, informován podrobně o tom, že Alfred je nevinný a viníkem je Esterházy. Jednak mu italský velvyslanec řekl přímo, že Dreyfus byl odsouzen jako nevinný. SK věřil tomu, že když se vlivní lidé tohle od něj dozvědí, musejí ihned konat. Jenže prezident republiky Félix Fauré byl, když mu SK všechno pověděl, spíše naštvaný na posla pravdy a viděl v tom jen komplikace pro sebe sama. Tak se postupně idealistovi z Alsaska hroutil svět. Autorka píše, že ze všech účastníků aféry právě SK utrpěl nejhorší morální vystřízlivění. Já se ale ještě vrátím k Picqaurtovi. Autorka opravdu nešetří chválou (nezatajuje ovšem, že tento důstojník trpěl antisemitskými předsudky), ale taky ukazuje, že antidreyfusardi interpretovali celou jeho osobnost jinak, dokonce jako homosexuála, protože se neoženil.

Klíčovým dreyfusardem byl dále bankéř židovsko-německého původu Joseph Reinach. Reinach byl mladší než SK, působil jako poslanec, ale politicky nemohl dále, protože byl zkompromitován finanční aférou svého otce. Výchovou byl Francouz, jeho otec, žid z Frankfurtu, najal francouzsky mluvící chůvy, aby rodnou řečí jeho synů byla francouzština. Reinach byl od začátku jednoznačně na straně Dreyfuse a tlačil SK k rozhodnému vystoupení. Ten se naopak bál veřejného skandálu, preferoval zákulisní jednání s cílem dosáhnout spravedlnosti, a záleželo mu také hodně na tom, aby nebyl spojován s židy.

Jednou z důležitých motivací na straně SK v jeho snaze rehabilitovat Dreyfuse bylo přesvědčení, že ve srovnání s katolickou většinou byli Alsasané ti skuteční francouzští vlastenci. A Dreyfus by tam zapadal dokonale. Je ale jasné, že to nejdůležitější, co hýbalo myslí SK, bylo to, že věděl, bezpečně, že Dreyfus je nevinný a skutečný zločinec je Esterházy. Zdrženlivý ve veřejném vystupování musel být SK i proto, že dostal informace pod podmínkou, že nebude kompromitovat původní zdroj – Picquarta – a najde si svůj vlastní zdroj. Mezitím na něj Reinach naléhal pomocí příkladu jimi oběma obdivovaného Voltaira a jeho angažovanosti v kauze justiční vraždy hugenota Calase (což bylo pro SK o to silnější, že on sám byl hugenotského původu). Reinach ovšem vynechal z obrázku Voltairův antisemitismus.

7. listopadu 1897 se náhodou stalo, že Esterházyho makléř se dostal ke kopii původní zrádné listiny a jasně rozpoznal rukopis svého klienta. To se stalo veřejně známým. SK tedy našel odvahu vystoupit v novinách. Jenže narazil na zeď armády i vysoké politiky. Jednak armáda se rozhodla falšováním důkazů prokazovat Esterházyho nevinu, jednak prezident i většina zákonodárců stáli jasně na straně armády. SK procházel hlubokou deziluzí. Jeho řeč v Senátu byla suchá a neměla pozitivní efekt. Naopak se z něj stal symbol cizáckého hugenota v německých službách. V lednu 1898 byl sesazen z postu místopředsedy Senátu a poslední měsíce svého života trávil v Alsasku bojem se svou fatální nemocí (rakovinou jícnu). Když umíral, nemohl tušit, že jednou vstoupí do dějin jako účastník aféry, v níž jeho strana nakonec zvítězí – ale ne díky němu.