
Nová kniha zpochybňuje obecně přijímaný obraz podpory násilných radikálů ze strany komunistického bloku během studené války
28. 1. 2025
V červnu 1986 navázala dvojice agentů komunistické československé zpravodajské služby StB kontakt se záhadným párem, který se ubytoval v jednom pražském hotelu. Mužův pas ho identifikoval jako syrského diplomata jménem Walid Wattar; jeho těhotná manželka měla rovněž syrský diplomatický pas.
Ve skutečnosti se jednalo o venezuelského rodáka Ilicha Ramíreze Sáncheze, známějšího jako Carlos Šakal, v té době snad nejhledanějšího teroristu na světě. Byl se svou ženou Magdalenou Koppovou, nedávno propuštěnou z francouzského vězení.
Ramírez Sánchez strávil hodně času za železnou oponou a bylo o něm známo, že ho podporuje KGB a východoněmecká Stasi. Nová kniha vycházející z archivů československé tajné policie však naznačuje, že obraz podpory komunistického bloku jemu a dalším násilným radikálním aktérům v období pozdní studené války není tak jednoduchý.
„Existovala dramatická Reaganova představa, že Sověti a všechny ostatní služby je cvičí, dávají jim vše, co potřebují, a pak je řídí, aby prováděli útoky na Západě,“ řekla Daniela Richterová, specialistka na výzvědné služby na King's College London a autorka knihy Watching the Jackals. „Ve skutečnosti to bylo složitější.“
Mezi šedesátými a osmdesátými lety fungovala komunistická Praha často jako útočiště pro agenty revolučních a teroristických hnutí z celého světa, kteří využívali Československo jako bezpečné místo pro schůzky, plánování a někdy i spojení s místními úřady.
Richterová pracovala v archivu bývalé československé bezpečnostní služby v Praze, který zpřístupnil k nahlédnutí všechny své dokumenty z komunistické éry kromě několika málo, a poskytl tak bezprecedentní pohled na vazby mezi Československem a různými násilnými nestátními aktéry během studené války.
Archivy ukazují, že existovaly úzké vztahy s Organizací pro osvobození Palestiny Jásira Arafata, a kniha podrobně popisuje rozsáhlé vztahy mezi bezpečnostní službou OOP, vedenou Arafatovým číslem 2 Abú Ijádem, a československými úřady.
Výsledkem Ijádovy návštěvy v Praze v roce 1981 byla dohoda o balíčku, který zahrnoval výměnu zpravodajských informací, společné operace, dodávky zbraní a bezpečnostní výcvik. Ze spisů vyplývá, že představitelé města dokonce jednali o operaci, při níž by se Palestinci zaměřili na české disidenty žijící v zahraničí a buď je zavraždili, nebo unesli, ačkoli z jednání sešlo.
Ačkoli byly chvíle, kdy se Čechoslováci s blízkovýchodními skupinami kamarádili, mnohem častěji se stávalo, že Praha byla z přítomnosti arabských agentů na svém území zmatená a znepokojená a snažila se je sledovat. Přestože existovaly hluboké vazby na OOP, StB zůstávala obezřetná vůči radikálnějším palestinským skupinám, stejně jako vůči nepoctivým aktérům, jako byl Ramírez Sánchez.
Úplná historie vztahů Moskvy a KGB s těmito skupinami zůstává uzamčena v ruských archivech. Z československých dokumentů však jasně vyplývá, že „neexistovala žádná koordinovaná politika a žádné řízení ze Sovětského svazu“, uvedla Richterová.
Kniha také ukazuje, že zpravodajská služba z komunistické éry, tak obávaná, když šlo o domácí disidenty, nebyla tak působivá, když šlo o sledování těchto zahraničních skupin, jejichž členové měli často celou zásobu diplomatických pasů pod různými identitami vydanými blízkovýchodními zeměmi.
„Operativci StB neuměli arabsky, nechápali úplně, kdo je členem jaké skupiny, a když je zapsali do těchto seznamů persona non grata, vůbec to nefungovalo,“ řekla Richterová.
Politická a morální dilemata, jak sledovat radikální skupiny a do jaké míry s nimi spolupracovat, když se určité cíle mohou shodovat, jsou aktuální i dnes. Vzhledem k tomu, že archiv KGB v Moskvě je pevně uzavřen, představují československé dokumenty vzácný vhled do způsobu, jakým se tato dilemata v sovětském bloku řešila a diskutovala. Jsou také poučnější než cokoli, co je k dispozici na Západě, kde například ve Velké Británii zůstávají archivy MI6 uzavřené.
Diskuse