Nová kniha zpochybňuje obecně přijímaný obraz podpory násilných radikálů ze strany komunistického bloku během studené války
28. 1. 2025
čas čtení
8 minut
Foto: Carlos the Jackal, terorista vyfotografovaný tajně StB na pražském letišti
JČ: Pan Petr Fischer, který na sociálních sítích systematicky připomíná výročí významných událostí a světových intelektuálů, v úterý cituje z Anticharty, kterou před osmačtyřiceti lety režim vnutil čelným českým kulturním pracovníkům, a uvádí u toho fotky, jak se tohoto ponížení účastnili nejpopulárnější čeští herci a další celebrity. Poukazuju na to často, že jako teenager jsem se zhrozil, jak rychle český národ, který vítal v šedesátých letech liberalizaci (která je nyní zcela zapomenuta, viz Mádlův lživý film Vlny) a pak Pražské jaro, začal kolaborovat s husákovskou normalizací. Podle mě, romantika teenagera, to lidi dělat nemuseli, byli daleko předposranější než bylo třeba.
Jiný názor, který zřejmě přijala celá společnost, je asi v tom smyslu, že nemělo cenu na sebe upozorňovat (můj otec, na můj dotaz, proč nepodepsal Chartu 77, mi sdělil, že je-li na dvoře rozzuřený býk, nemá cenu ho provokovat ještě víc rudým hadrem, a poukázal na to, že se režim v Československu nezmění, pokud nepadne režim v Moskvě, což si asi myslelo víc lidí). Konec konců, lidi byli zvyklí podepisovat cokoliv a nebrali to vážně, dělali formální politická gesta, která se od nich očekávala a žili si svůj soukromý život. Ne všichni mohli ze země odejít, jak jsem se k tomu rozhodl já, poté, co jsem se v Praze oženil se skotskou manželkou (která v diktatuře nechtěla žít).
Občas se husákovský režim choval opravdu
nestrategicky a hloupě. Hysterická kampaň režimu proti prohlášení Charty
77, která pokračovala v médiích po mnoho týdnů, Chartu 77 v
Československu nesmírně zpopularizovala. Věděl o ní každý. Kdyby režim
mlčel, nedověděl se o tom nikdo.
Ale proč o tom všem píšu. Vznikla ideologická mytologie, jak brutální byl po celých čtyřicet let komunistický režim a jak zlá a všemocná byla StB. V Británii nyní vyšla zajímavá kniha, z níž vyplývá, že StB nebyla vůbec tak všemocná, byla bojácná a opatrná a zejména zcela nezvládala zahraniční situaci: tam byla mimo.
No, ono je to vlastně dávno známo. Víte jistě o tom, že zakázaný spisovatel, provokatér Milan Kundera nechal provozovat svou mezinárodně slavnou hru Jakub a jeho pán v divadle v Ústí nad Labem, kde se za husákovské normalizace hrála více než dvěstěkrát. StB na to za dvacet let normalizace nepřišla.
Ale podívejme se na tu novou knihu, viz níže. A ještě k poznámce, kterou pod tento článek napsal Karel Dolejší: Rok 1959 byl asi trochu něco jiného než rok 1986.
V červnu 1986 navázala dvojice agentů komunistické československé zpravodajské služby StB kontakt se záhadným párem, který se ubytoval v jednom pražském hotelu. Mužův pas ho identifikoval jako syrského diplomata jménem Walid Wattar; jeho těhotná manželka měla rovněž syrský diplomatický pas.
Ve skutečnosti se jednalo o venezuelského rodáka Ilicha Ramíreze Sáncheze, známějšího jako Carlos Šakal, v té době snad nejhledanějšího teroristu na světě. Byl se svou ženou Magdalenou Koppovou, nedávno propuštěnou z francouzského vězení.
Ramírez Sánchez strávil hodně času za železnou oponou a bylo o něm známo, že ho podporuje KGB a východoněmecká Stasi. Nová kniha vycházející z archivů československé tajné policie však naznačuje, že obraz podpory komunistického bloku jemu a dalším násilným radikálním aktérům v období pozdní studené války není tak jednoduchý.
„Existovala dramatická Reaganova představa, že Sověti a všechny ostatní služby je cvičí, dávají jim vše, co potřebují, a pak je řídí, aby prováděli útoky na Západě,“ řekla Daniela Richterová, specialistka na výzvědné služby na King's College London a autorka knihy Watching the Jackals. „Ve skutečnosti to bylo složitější.“
V tomto případě českoslovenští agenti Ramírezu Sánchezovi a jeho ženě řekli, že vědí, kdo ve skutečnosti jsou, a že mají informace o tom, že v Praze jsou agenti francouzské rozvědky, kteří mají za úkol je „zlikvidovat“. Policisté jim doporučili, aby okamžitě opustili zemi. Během několika hodin Ramírez Sánchez odletěl.
Mezi šedesátými a osmdesátými lety fungovala komunistická Praha často jako útočiště pro agenty revolučních a teroristických hnutí z celého světa, kteří využívali Československo jako bezpečné místo pro schůzky, plánování a někdy i spojení s místními úřady.
Richterová pracovala v archivu bývalé československé bezpečnostní služby v Praze, který zpřístupnil k nahlédnutí všechny své dokumenty z komunistické éry kromě několika málo, a poskytl tak bezprecedentní pohled na vazby mezi Československem a různými násilnými nestátními aktéry během studené války.
Archivy ukazují, že existovaly úzké vztahy s Organizací pro osvobození Palestiny Jásira Arafata, a kniha podrobně popisuje rozsáhlé vztahy mezi bezpečnostní službou OOP, vedenou Arafatovým číslem 2 Abú Ijádem, a československými úřady.
Výsledkem Ijádovy návštěvy v Praze v roce 1981 byla dohoda o balíčku, který zahrnoval výměnu zpravodajských informací, společné operace, dodávky zbraní a bezpečnostní výcvik. Ze spisů vyplývá, že představitelé města dokonce jednali o operaci, při níž by se Palestinci zaměřili na české disidenty žijící v zahraničí a buď je zavraždili, nebo unesli, ačkoli z jednání sešlo.
Ačkoli byly chvíle, kdy se Čechoslováci s blízkovýchodními skupinami kamarádili, mnohem častěji se stávalo, že Praha byla z přítomnosti arabských agentů na svém území zmatená a znepokojená a snažila se je sledovat. Přestože existovaly hluboké vazby na OOP, StB zůstávala obezřetná vůči radikálnějším palestinským skupinám, stejně jako vůči nepoctivým aktérům, jako byl Ramírez Sánchez.
Úplná historie vztahů Moskvy a KGB s těmito skupinami zůstává uzamčena v ruských archivech. Z československých dokumentů však jasně vyplývá, že „neexistovala žádná koordinovaná politika a žádné řízení ze Sovětského svazu“, uvedla Richterová.
Kniha také ukazuje, že zpravodajská služba z komunistické éry, tak obávaná, když šlo o domácí disidenty, nebyla tak působivá, když šlo o sledování těchto zahraničních skupin, jejichž členové měli často celou zásobu diplomatických pasů pod různými identitami vydanými blízkovýchodními zeměmi.
„Operativci StB neuměli arabsky, nechápali úplně, kdo je členem jaké skupiny, a když je zapsali do těchto seznamů persona non grata, vůbec to nefungovalo,“ řekla Richterová.
Politická a morální dilemata, jak sledovat radikální skupiny a do jaké míry s nimi spolupracovat, když se určité cíle mohou shodovat, jsou aktuální i dnes. Vzhledem k tomu, že archiv KGB v Moskvě je pevně uzavřen, představují československé dokumenty vzácný vhled do způsobu, jakým se tato dilemata v sovětském bloku řešila a diskutovala. Jsou také poučnější než cokoli, co je k dispozici na Západě, kde například ve Velké Británii zůstávají archivy MI6 uzavřené.
„Je to o tom, jak státy využívají své špiony k interakci s nebezpečnými jedinci, z nichž s některými se chtějí spojit a s některými ne. Je to vždy složitá záležitost a obtížný tanec,“ řekla Richterová.
Zdroj v angličtině ZDE
2347
Diskuse