Explodující pagery a zákon

25. 9. 2024

I když se bude spekulovat o odpovědnosti za tyto události a i když někteří pozorovatelé budou v tomto ohledu nepochybně vytvářet domněnky, účelem tohoto příspěvku je zabývat se relevantním zákonem a založit diskusi na stručných raných zprávách. Webová stránka BBC News naznačuje, že tohoto evidentně koordinovaného útoku bylo dosaženo vložením falešné součástky do nových pagerů, při jejich výrobě nebo servisu, nebo krátce po jejich výrobě nebo servisu. Myšlenka je taková, že zařízení mohlo být aktivováno pomocí signálu ve formě alfanumerické textové zprávy. Lze předpokládat, že vysláním stejné zprávy všem zařízením ve všech pagerech nesoucích výbušnou složku by bylo dosaženo téměř simultánních detonací na základě toho, že jakmile by bylo zařízení aktivováno, při další příležitosti, kdy by byl pager použit, by bylo spuštěno výbušné zařízení. S prvními zprávami je samozřejmě třeba vždy zacházet opatrně. Pro účely této diskuse však předpokládejme, že vysvětlení v tomto odstavci je v zásadě přesné.

Kontext, v němž se tyto události odehrály, je probíhající nemezinárodní ozbrojený konflikt mezi Izraelem a Hizballáhem. V době psaní tohoto článku však neexistují žádné důkazy, které by jednoznačně prokázaly odpovědnost za tyto útoky. Zjevně sofistikovaná povaha útoků, jejich evidentní koordinovaná povaha a samotný počet zasažených zařízení mohou naznačovat zapojení státu. Operace by možná mohla být provedena orgány izraelského státu a mohla by být tedy připsána Izraeli. Objevily se návrhy, o kterých informovala webová stránka BBC News 18. září, které naznačovaly, že za operaci byl zodpovědný MOSSAD. Pokud by tomu tak skutečně bylo, připisování izraelskému státu by skutečně vzniklo (čl. 4).

Stejně tak mohla být operace provedena jednotlivci nebo skupinami jednajícími na pokyn, řízení a pod kontrolou izraelského státu tak, aby tyto činy mohly být přičitatelné Izraeli na tomto základě (článek 8). Alternativně se možná jedná o činy soukromých osob působících v rámci zařízení na výrobu pagerů nebo pagerů, které sympatizují s Izraelem, ale jejichž činy mu nelze přičíst. Pro účely této diskuse však předpokládejme, hypoteticky, že tyto události lze skutečně připsat Izraeli.

Nyní je třeba zvážit dvě klíčové otázky. Za prvé, jsou tyto zbraně, zbraňové systémy nebo metody vedení války legální? Zbraňový systém se v tomto případě bude skládat z padělané součásti včetně výbušného obsahu, rozbušky, odjišťovacího mechanismu a zařízení, které se používá ke generování a přenosu příslušného signálu. Způsob vedení války je způsob vedení nepřátelských akcí. Za druhé, jsou tyto útoky v souladu se zákonem o cílených cíleních? Postupně se zabývám těmito otázkami.

Zákon o zbraních

Při posuzování zákonnosti nové zbraně nebo způsobu vedení války by měla být uplatněna následující kritéria:

1. Je zbraň nebo metoda takové povahy, že způsobuje zbytečné zranění nebo zbytečné utrpení? V podstatě to vyžaduje zvážení alternativních metod k dosažení požadovaného vojenského výsledku a určení, zda zvažovaná zbraň nebo metoda nevyhnutelně způsobí zranění nebo utrpení, nebo další zranění nebo utrpení, pro které neexistuje žádný vojenský účel.

Zdá se, že zařízení, o kterém zde uvažujeme, používá kombinaci výbuchu a fragmentace jako zraňujícího mechanismu. Obě tyto technologie jsou široce používány ve válčení a je nepravděpodobné, že by byly považovány za porušení tohoto principu.

2. Je zbraň nebo metoda nerozlišující svou povahou, to znamená, že může být namířena na konkrétní vojenský cíl (tj. zákonný cíl), mohou být její účinky přiměřeně omezeny na tento vojenský cíl a je takové povahy zasáhnout civilisty a vojenské cíle bez rozdílu?

V závislosti na poloze osoby, která je cílem (tj. předpokládáme, že jde o člena Hizballáhu), může být explozivní zařízení tohoto druhu použito diskriminačním způsobem. Podle tohoto principu by šlo o to, že proces vedoucí k detonaci těchto zařízení je takový, že nelze vědět, kdo je v jejich blízké blízkosti a tak dále v době, kdy je detonace zahájena. To je otázka, kterou podrobněji rozebírám v rámci zákona o cílení. Zde stačí říci, že ano, zbraňový systém je v zásadě použitelný tak, aby byl v souladu s pravidlem o nerozlišujících zbraních.

3. Porušuje zbraň nebo způsob vedení války pravidla ozbrojeného konfliktu, která chrání přírodní prostředí? Stručná odpověď zní ne a zdá se, že tento aspekt si nezasluhuje další úvahu.

4. Existuje právní norma, která obsahuje zvláštní ustanovení týkající se zbraně tohoto druhu? Protokol II k Úmluvě o konvenčních zbraních (CCW) se zabývá mimo jiné nástražnými výbušnými systémy. Smlouva definuje nástražnou past jako "jakékoli zařízení nebo materiál, který je navržen, vyroben nebo přizpůsoben k usmrcení nebo zranění a který funguje neočekávaně, když osoba vyruší nebo se přiblíží ke zdánlivě neškodnému objektu nebo provede zdánlivě bezpečný čin" (Protokol CCW II, čl. 2 odst. 2); Pozměněný protokol CCW II, čl. 2 odst. 2).

Dne 21. prosince 2001 byla oblast působnosti CCW a jejích tehdy připojených protokolů rozšířena tak, aby se vztahovala i na nemezinárodní ozbrojené konflikty (NIAC). Toto rozšíření rozsahu však nabývá účinnosti pouze pro státy, které toto prodloužení ratifikovaly. Izrael tak neučinil. Izrael je však smluvní stranou Pozměněného protokolu II, který se mimo jiné rovněž zabývá nástražnými výbušnými systémy a definuje je identicky s těmi, které jsou uvedeny výše (CCW, Pozměněný protokol II, čl. 2 odst. 4). Významné je, že pozměněný protokol II se vztahuje na NIAC (čl. 1 odst. 2 a 3)). Zákonnost zbraně by proto měla být posuzována s odkazem na pozměněný protokol II.

Pozměněný protokol II

Z ustanovení pozměněného protokolu II je třeba poznamenat následující. Mělo by být poskytnuto účinné varování před použitím nástražných výbušných systémů, pokud to okolnosti nedovolí. Možná se myslelo, že vojenský účel operace pager by byl zmařen, pokud by bylo vydáno varování.

Klíčové zákazy týkající se používání nástražných výbušných systémů lze nalézt v článku 7, odstavci 2, který stanoví následující: "Je zakázáno používat nástražné výbušné systémy nebo jiná zařízení ve formě zjevně neškodných přenosných předmětů, které jsou speciálně navrženy a vyrobeny tak, aby obsahovaly výbušný materiál." Mnohé bude záviset na přesném způsobu, jakým byla tato zařízení vyrobena. Podle mého názoru je třeba rozlišovat mezi nástražným výbušným zařízením na objekt a vytvořením nástražné pasti tak, aby vypadala jako zdánlivě neškodný přenosný objekt. K první činnosti dochází například tehdy, když je na dveře nebo zásuvku aplikováno výbušné nástražné výbušné zařízení, takže když osoba otevře jedno z nich, zařízení exploduje.

Odstavec 1 článku 7 vyjmenovává předměty, které nesmí být v tomto smyslu zaminovány. Odstavec 2 naproti tomu jednoduše zakazuje výrobu nástražných výbušných systémů, které vypadají jako zdánlivě neškodné přenosné předměty. Informace v prvních zprávách naznačují, že jakmile byl vyslán odjišťovací signál, zařízení použitá proti Hizballáhu v Libanonu spadají pod článek 7(2) a jsou proto na tomto základě zakázána. Další podrobnosti o zařízeních v pozdějších zprávách mohou samozřejmě ovlivnit tento prozatímní závěr.

Je třeba rovněž vzít v úvahu čl. 7 odst. 3, který stanoví:

Aniž jsou dotčena ustanovení článku 3, je zakázáno používat zbraně, na které se vztahuje tento článek, v jakémkoli městě, vesnici nebo jiné oblasti s podobnou koncentrací civilního obyvatelstva, ve kterém neprobíhá boj mezi pozemními silami nebo se nezdá být bezprostřední, s výjimkou případů, kdyby:

a) jsou umístěny na vojenském objektu nebo v jeho těsné blízkosti; nebo

b) jsou přijímána opatření na ochranu civilního obyvatelstva před jejich účinky, například vysláním stráží, vydáním výstrah nebo zajištěním plotů.

Samozřejmě, pokud později dostupné informace potvrdí nelegálnost zbraní jako takových, ustanovení odstavce 3 se stanou potenciálně diskutabilními. Nicméně stojí za zmínku, že požadavky odstavce 3 jsou pravděpodobně splněny, protože pagery vydané Hizballáhu byly pravděpodobně "v těsné blízkosti" uživatelů, kterým byly vydány, a tudíž splňovaly pododstavec (a).

Pro úplnost je třeba zmínit také "jiné prostředky", které jsou rovněž regulovány Protokolem II a Pozměněným protokolem II Úmluvy a které, jak je uvedeno výše, rovněž podléhají zákazům a omezením uvedeným v článku 7 Pozměněného protokolu II. Ty jsou v předchozí smlouvě definovány jako "ručně umístěná munice a zařízení určená k zabíjení, zranění nebo poškozování, která je ovládána dálkovým ovládáním nebo automaticky po uplynutí určité doby" (čl. 2 odst. 3). V pozměněném protokolu II je definice "jiných zařízení" následující: "ručně umístěná munice a zařízení včetně improvizovaných výbušných zařízení určených k usmrcení, zranění nebo poškození a která jsou aktivována ručně, dálkovým ovládáním nebo automaticky po uplynutí určité doby" (čl. 2 odst. 5).

Již dříve jsem naznačil, že použití slova "ručně" má za cíl rozlišovat mezi municí, která je individuálně a přímo umístěna osobou, a municí, která je umístěna mechanicky (str. 161). Pokud jde o vybuchující pagery, můj prozatímní názor je, že zde máme co do činění s nástražnými výbušnými systémy. Munice není ručně umisťována způsobem požadovaným definicí "jiného zařízení". Pager je upravován tak, aby byl přeměněn na nástražnou past toho druhu, který je řešen v článku 7(2) pozměněného Protokolu II a na tomto základě by se jevil jako nezákonná zbraň, vzhledem k tomu, co je v současné době známo a předpokládáno.

Je třeba vzít v úvahu další faktor, a to zprávy ze dne 18. září 2024, které naznačují, že očití svědci pozorovali kouř vycházející z kapes obětí. To může být samozřejmě v souladu s návrhem, že zařízení uvnitř pagerů, která byla dálkově odjištěna, pak začala detonovat v reakci na nevinný čin, jako je nošení v kapse. Zdůrazňuje se, že teprve až vyjdou najevo všechny podrobnosti o přesné povaze zbraně a jejího spouštěcího mechanismu, bude možné podat jasný výklad toho, s čím zde máme co do činění z hlediska mezinárodního práva.

Posledním bodem, který je třeba učinit v souvislosti s právními předpisy týkajícími se zbraní, je to, že všechny státy mají povinnost právně přezkoumat všechny nové zbraně před jejich použitím v ozbrojeném konfliktu. Podle mého názoru se jedná o povinnost, která vyplývá z jiných ustanovení mezinárodního práva, včetně společného článku 1 Ženevských úmluv z roku 1949 (viz také Dodatkový protokol I (AP I), článek 36 (jehož stranou Izrael není); Manuál válečného práva Ministerstva obrany USA, § 6.2; Příručka práva ozbrojených konfliktů Spojeného království, body 6.20–6.20.1; Příručka pro vzdušný a raketový boj HPCR, pravidlo 9).

Právo cílení

Redukovat složitost zákona o cílení na několik vět samozřejmě není možné a tato část příspěvku si na to netroufá. Navíc, ať už je zbraň sama o sobě považována za nezákonnou nebo ne, stále by měla být řešena otázka souladu se zákonem o zaměřování. Užitečně lze uvést několik poznámek.

Zásada rozlišování vyžaduje, aby strany konfliktu rozlišovaly mezi civilními osobami a civilními objekty na jedné straně a kombatanty a vojenskými objekty na straně druhé a aby své vojenské operace zaměřovaly pouze na vojenské cíle (AP I, čl. 48).

Článek 51 odst. 4 AP I, který odráží mezinárodní obyčejové právo, zakazuje nerozlišující útoky, čímž se rozumí útoky, které nejsou namířeny proti vojenskému cíli nebo které používají zbraně nebo metody, které jsou svou povahou nerozlišující. Příkladem nerozlišujících útoků konkrétně uvedených v čl. 51 odst. 5 písm. b) a článku 57 AP I je útok, který porušuje pravidlo proporcionality (tj. u něhož lze očekávat, že způsobí náhodné ztráty na životech civilistů, zranění civilistů, poškození civilních objektů nebo jejich kombinaci, která by byla nepřiměřená ve vztahu k předpokládané konkrétní a přímé vojenské výhodě). Tato pravidla jsou pak uvedena do praxe dalšími pravidly týkajícími se opatření, která musí útočníci přijmout (AP I, článek 57) a do určité míry pravidly týkajícími se opatření proti účinkům útoků (AP I, článek 58). Většina těchto preventivních pravidel odráží zvykové právo tak, že jsou závazná pro všechny státy.

Zaměření na prostředek, o kterém je známo, že jej protistrana konfliktu nasadila na osoby, které jsou zákonnými cíli, by se na první pohled nejevilo jako nerozlišující čin. Samotný objekt, pager, pokud byl vydán pro vojenské účely (např. k podpoře efektivní komunikace mezi veliteli a podřízenými jednotkami a personálem), může být klasifikován jako vojenský cíl a tedy jako zákonný cíl s důsledkem, že útok na tento pager, jeho zničení nebo poškození je zákonnou činností.

Pokud se cílem stanou osoby, kterým byly pagery vydány, a pokud jsou v NIAC klasifikovány jako bojovníci, pak bude opět v zásadě zacílení na tyto osoby zákonné (International Institute of Humanitarian Law, Manual on the Law of Non-International Armed Conflict, odst. 1.1.2.). Pokud je však známo, že pagery jsou pravděpodobně v držení osob, které nelze klasifikovat jako bojovníky, například proto, že dotyčné osoby mají výhradně diplomatické, politické nebo administrativní role pro Hizballáh a nemají žádnou bojovou funkci, měly by být tyto osoby kategorizovány jako civilisté a nebylo by zákonné se na ně zaměřovat.

Klíčovou součástí preventivních opatření, která musí útočníci přijmout, je povinnost postarat se o ochranu civilistů a civilních objektů. Z toho vyplývá povinnost zajistit v co největší možné míře před útokem, že útok je zaměřen na zákonný cíl a že nebude porušeno pravidlo proporcionality, které bylo vysvětleno výše. Yoram Dinstein uvádí životně důležitý bod následovně:

V každé analýze po události existuje pokušení zkoumat situaci s výhodou znalosti faktů tak, jak se vyvíjely, spíše než jak bylo předvídáno v době útoku. Tomuto pokušení je třeba důrazně odolat: Recenzent po události se musí vžít do kůže plánovače, osoby s rozhodovací pravomocí nebo aktéra v reálném čase (posedlý informacemi, které má skutečně k dispozici, ať už jsou jakkoli chybné) (str. 190).

Bylo pravděpodobně rozumné, aby ti, kteří plánovali a prováděli operaci, předpokládali, že pagery vydané pro vojenské účely budou v době detonace v držení jejich vojenských uživatelů. Obavy ze zákona o zaměřování se budou spíše soustředit na to, zda byla věnována dostatečná pozornost náhodným zraněním a škodám, které lze očekávat od těchto výbuchů, vzhledem k tomu, jak se předpokládá, že ti, kteří plánovali a prováděli operaci, nemohli znát okolnosti, které by se týkaly místa, kde došlo ke každému z velkého počtu výbuchů.

Závěrečné myšlenky

Rád bych zdůraznil, že výše uvedené je založeno na dřívějších zprávách, které se samozřejmě mohou ukázat jako nepřesné nebo neúplné. Nicméně doufám, že alespoň některé z těchto poznámek se ukáží jako užitečné.

Zdroj v angličtině: ZDE