Doufám, že nejsem bolševický antikomunista, ale...
5. 8. 2023
/
Jan Čulík
čas čtení
4 minuty
Čtenáři Britských listů dobře vědí, že nejsem stoupencem žádného urputného černobílého vykreslování komunistického režimu jako totalitního pekla: víme všichni, že situace byla složitější, že šlo často o pozoruhodně sofistikovanou hru mezi režimem a jeho obyvatelstvem. Známo například bylo, že by se Husák nikdy neodvážil zdražit dělnické třídě pivo, které stálo asi dvě koruny, nebo třeba veřejnou dopravu, která stála v Praze korunu. Prostě režim nedělal nic, co by vyvolalo revoluci.
Až komické bylo zjištění Muriel Blaive, při jejím studiu každodennosti jedné pohraniční české vesnice v zakázaném pásmu vedle hranice s "kapitalistickým" Rakouskem, kdy zjistila, že obyvatelstvo vesnice prostě požadovalo, že musí mít právo chodit do zakázaného pásma na houby a na borůvky a používat koupaliště, které bylo v zakázaném pásmu těsně u ostnatého drátu - a místní komunističtí funkcionáři ustoupili a sbírání hub a borůvek v zakázaném pásmu, stejně jako koupání na tom koupališti, prostě povolili.
Samozřejmě, režim také praktikoval útlak.
Ohledně jmenováni soudců, jako je pan Fremer nebo pan Baxa, do vysokých institucí dnešní (doufejme) demokratické (nikoliv oligarchické?) České republiky, s tím mám problém.
Ano, vím, jak na to poukazuje Boris Cvek, že západoněmecký kancléř Adenauer po roce 1945 vytvářel demokratické Německo tím, že v něm angažoval i bývalé vysoké nacisty. Možná opravdu není jiná možnost, ale ...
Probůh, samozřejmě neobviňuju lidi, jako jsou pánové Baxa či Fremr, z nějaké neodčinitelné viny.
Jenže já bohužel pamatuju, jak to bylo za toho komunismu, a skutečností je, že určité profese byly režimem prostě zdiskreditované. Byla takzvaná "třídní justice", takže jste nemohli dělat soudce, prokurátora či policistu, aniž byste se nezdiskreditovali. Totéž platilo o armádě, a proto mám velký problém s panem prezidentem Pavlem, který nejenže byl v komunistické armádě, ale ještě jako mladý konjunkturalista kvůli socialistické armádní kariéře vlezl do komunistické strany.
Je to prostě fakt, já si to pamatuju jako dnes: Některé profese jste za komunismu prostě nemohli dělat. Soudce, voják, prokurátor, policista. Páni soudci se mohou dnes vymlouvat, že se chovali slušně, jenže ty funkce za toho režimu nebyly slušné.
Adenauer asi měl pravdu, že nebylo zbytí po pádu diktatury a bylo nutno angažovat i lidi, kteří se nacistickým režimem zdiskreditovali.
Můj problém je, že tito lidé prostě svou ochotou pracovat za komunistického režimu ve funkci, která byla zdiskreditovaná, signalizovali, že jsou ochotni spolupracovat s jakýmkoliv režimem.
Vím, že do jisté míry existovala nemožnost dělat skoro jakoukoliv práci. Například mně bylo sděleno, že kdybych chtěl být vysokoškolským učitelem na pražské filozofické fakultě, musel bych vstoupit do KSČ. A být humanitním vědcem se v komunistickém Československu taky skoro nedalo dělat, museli byste pořád citovat Lenina.
Měl jsem osobně jinou možnost - britskou manželku, a tak jsem tento problém nemusel řešit. Vystěhoval jsem se z Československa do Británie za pár měsíců po absolutoriu vysoké školy.
Upozorňuju však, že vlastně i mé krátkodobé zaměstnání před odjezdem do Británie bylo vlastně ideologicky poskvrněno.
Při nástupu do zaměstnání jako učitel angličtiny na plný úvazek na pražské Jazykové škole mě donutili podepsat prohlášení, že budu vyučovat své žáky aktivně v duchu marxismu-leninismu a že si jsem vědom vážných kriminálních následků, pokud to dělat nebudu.
Tak to byla skromná práce jazykového učitele. Pod jakým tlakem byli asi soudci nebo vojáci, viďte, pane prezidente?
Ne, myslím, že lidé, kteří působili jako soudci za komunistického režimu, by neměli zastávat vysoké funkce v dnešní demokratické (?) České republice.
5834
Diskuse