Stále mladý rebel

8. 8. 2023 / Soňa Svobodová

I přesto, že má cesta do života nebyla snadná, neboť mí dva bratříčci při porodu 12. března 1939 v Kladně zemřeli a já zůstal jako třetirozený, nemoce mne provázely a provázejí jako nezvaní hosté. Když jsme v roce 1987 hráli na Moravě s Miloslavem Šimkem a Jiřím Krampolem pořad Dva s Fouskem, postihl mne těžký infarkt. Celý měsíc jsem ležel na JIP v kroměřížské nemocnici. Pak jsem byl v roce 1999 operován na kardiochirurgii VFN v Praze prof. Ivanem Vaňkem, který mne spolu s celým operačním týmem opět vrátil do života. Za devatenáct let nato mne vezla houkající sanita, z Kladna do nemocnice Na Homolce, kde mi pan doktor Pavel Formánek tříhodinovou katetrizací obnovil srdeční funkci. Proto se denně modlím a děkuji lékařům.

Ve čtrnácti letech jste zahodil tašku s učením a začal pracovat. Čím vás škola přiměla k tomuto odvážnému kroku?

V prvé řadě musím říci, že učitele jsem měl v úctě, ale školu jsem neměl rád z jednoho prostého důvodu. Učili mne tomu, co mne nebavilo: matematice, fyzice, chemii, rýsování. Byla to pro mne muka, protože mými oblíbenými předměty byly historie, náboženství (než ho zrušili), zeměpis a také mne bavila ruština. Kromě toho mě bavil i zpěv a recitování, uměl jsem hodně písní a na veřejnosti jsem recitoval angažované básně a dostával jsem jedničky za předměty, které nechápu dodnes. Místo Jiráska a Šolochova jsem četl Jacka Londona, Julia Vernea, Alexandra Dumase a Zane Greye. Samozřejmé bylo i to, že jsme se ve škole také občas porvali, ale vždy jeden proti jednomu, jelikož to podlé slovo ŠIKANA jsme neznali. V roce 1935, kdy jsem byl již v deváté třídě základní školy, jsem na tabuli při hodině ruského jazyka napsal „Největší však voly, dělaj z lidí školy“. Aktovku, cvičky a svačinu jsem hodil do popelnice v Kladně. Už jsem nemusel říkat soudruhu! Odešel jsem navždy.

Jak na to zareagovali vaši rodiče?

Jak tatínek, tak i maminka se trápili, ale věděli, že jsem tvrdohlavý. Řekl jsem jim, že chci být, jako Jack London, dělníkem. Jako čtrnáctiletý kluk jsem tedy začal pracovat v Poldi huti v kovárně. Škole jsem ale zůstal vděčný za to, že jsem se naučil číst a psát. Nikdy jsem se také nestyděl zeptat moudřejších na to, co jsem nevěděl. Knihy se staly mými učiteli a současně jsem se stal i trampem. Zpívali jsme Je na Západ cesta dlouhá, zbytečná, marná je touha...

Prošel jste si nejrůznějšími pracovními profesemi, takže jste vlastně absolventem té tzv. „školy života“. Jaké pocity jste v ní zažíval?

Různé, neboť ulice mi byla kamarádkou, ale rodiče jsem měl v úctě, protože se mnou měli plno starostí. Navštěvoval jsem Národní dům v Kročehlavech a opojeně naslouchal melodiím Glena Millera a boogie-woogie, které pro mne byly rytmem volnosti. Neměl jsem žádný cíl a snil jsem o dálkách za „naší zadrátovanou“ hranicí. A tak jsem v roce 1955 bez vědomí rodičů podepsal přihlášku a stal se zemědělcem, pastevcem v pohraničí na Šumavě ve Strážném. Za dráty byl Západ, o kterém jsme u Berounky sice pěli písně, ale nic nevěděli.

V té době to určitě musela být pro vás práce pod neustálým dozorem?

Ano. Pohraničníci s námi chodili za dráty a hlídali nás, když jsme žali traviny.

Ale zase jsme poslouchali „Laxík“, pili rum a já se naučil kouřit „partyzánky“.

Politika byla pro mne nechutnou slátaninou. Můj táta sice věřil v ideály komunismu, ale ještě než ve svých 57 letech zemřel, opuštěn svými soudruhy, stihl mi říci: „Pepíčku, politika je stejnokroj!“ a „Rusové sem přijdou s tankama!“ Táta se nemýlil! Snad i proto jsem byl a jsem bezpartijní, protože chci myslet sám! A pokaždé, když na tato tátova slova vzpomínám, vyvstane mi na mysli i jeho otázka: „ Co z toho kluka bude?“ Z jeho úst jsem ji slyšel mnohokrát, a tak mne moc mrzí, že se mí rodiče, ani mí bratři, nedožili mých malých úspěchů.

Nebyly ony pocity vaší inspirací k tomu, že jste se stal přeborníkem Středočeského kraje v boxu?

Možná ano. Vždy jsem se totiž obával hloupých a zlých lidí. S boxem jsem začal hned po vojně. Na svém boxerském kontě jsem měl sice málo utkání, ale dvakrát jsem vyhrál přebor Středočeského kraje ve váze lehké střední a střední. A v roce 1962 jsem se zúčastnil mistrovství ČSSR, kde jsem ale prohrál s tehdejším mistrem republiky Kovačičem, rodákem ze Sokolova. Svého zápalu pro box ale nelituji a ctím jej dodnes, neboť jsem poznal, jak těžké je vstoupit do ringu. Boxerský ring a jeho soudci jsou totiž spravedlivější, než ten životní ring se špatnými soudci bez pravidel. V životě i v ringu se má bojovat fér!

Co přiměje boxera k tomu, aby se pustil do studia umělecké fotografie na Lidové konzervatoři?

Asi to bylo štěstí, které spočívalo v tom, že jsem ve svém rodném Kladně kolem sebe nalézal přátele, kumštýře, muzikanty, lidi, kteří poslouchali Jiřího Suchého, Šimka a Grossmanna, Voskovce a Wericha, písně bratří Ryvolů, Bóru Kříže a další. Výtvarník Josef Jerman mne seznámil se surrealismem. Z jeho vyprávění jsem se dozvěděl o kolážích Jiřího Koláře, který k němu chodil na návštěvy. Díky němu jsem také poznal malíře Karla Součka. Můj spolupracovník z huti Koněv mne zasvětil do tajů fotografie. Ta mne ovlivnila natolik, že všechny své poslední peníze jsme dávali za fotopapíry, za vývojky. Získal jsem Absolutorium výtvarné fotografie na Lidové konzervatoři v Praze u doc. Jána Šmoka. Přišly výstavy, vernisáže a moje žena Jarmila nevěděla, zda má koupit ustalovač nebo sunar pro děti. Když jsem ale vystavoval v Ljubljani, tak při vernisáži mé výstavy, mi řekl skvělý fotograf Tihomir Pinter: „Fotografie je svědkem našich životů!“

Radost z výstavy se na zpáteční cestě rozplynula na československé hranici ve Štúrově. Byl jsem svlečen donaha, prohledán a filmy, které jsem exponoval v Jugoslávii mi byly zabaveny.

Jednou z vašich pětatřiceti knih, je i ta s názvem Vlídná slova. Čím si vysvětlujete to, že tato slova se ze současného světa vytrácí?

Domnívám se, že vše spočívá v tom, že lidé se stydí tato slova používat. Já se za slova – vlídnost, laskavost, něha, úcta, tolerance, nestydím. A také se mi zdá, že pro mnoho z nich jsou směšná a měkká. V současném světě mají totiž prim slova: „To neřeš!“, „Starej se o sebe!“, „Z cizího krev neteče!“ . Přibývá pýchy a silnice se stávají často kolbištěm zamindrákovaných řidičů. Mnozí lidé odevzdaně říkají: „Co bylo, bylo!“ A tak někteří mladí nevědí, kde vzít vzor, neboť vidí, jak ti, kteří by jim měli vzorem být nejen svým chováním, ale i morálkou, se hádají jako husy u rybníka. Proto mohu říci: „ Zapomněl mnohé tenhle lid, a otvírá zpět vrátka, k moudrosti cesta dlouhá je, a paměť je tak krátká!“

Kromě knih a fotografií, jste také autorem svých klubových pořadů, s nimiž jste zavítal do Německa, Rakouska, Švýcarska, Austrálie, Kanady a USA. V které z těchto zemí jste se setkal s nejvstřícnějšími diváky?

Když se po „něžné revoluci“ otevřely hranice a já stanul v jednotlivých evropských zemích i za oceány, byl jsem jako malé dítě. Stále jsem nemohl uvěřit, že vidím svět, který byl pro mnohé z nás snem. Pocit svobody jsem ochutnal společně s Miloslavem Šimkem a Jiřím Krampolem, později sám, a poté i se synem Tomášem. Zprvu jsem měl obavy, zda nás naši krajané, kteří nalezli nové domovy v jiných zemích přijmou, ale jejich potlesk a vlídnost byly pro nás živou vodou. Češi a Slováci na nás nezapomněli. Vídeň, Mnichov, Hamburk, Toronto, Melbourne, Stockholm, Curych, Detroit, Malmö, New York, Chicago, Montreal, Ottawa, Sydney, Lucern, Seattle, Toronto… atd. Všude jsme nalezli přátele a dodnes se raduji, že si občas zavoláme a řekneme si něco o životě. „Je smutné stárnout bez vzpomínek!“ říká klasik. Nevím, zda je tento můj verš správný: Buďte rádi, Češi moji, že jste v dálce za vodou, Evropa je jako písek, co uhýbá pod nohou!“

Vyjma těch příjemných zážitků, jste si ale přivezl i jeden, který máte před očima dodnes?

Je to tak. Nemohu zapomenout na New York, kdy jsme 11. září 2001 s kamarády z kapely Greenhorns hleděli na stoupající dým nad Trade World Center a Jan Vyčítal zašeptal: „Začala teroristická válka.“

Při svých cestách světem jste se ale také přesvědčil, že to naše známé pořekadlo je velmi pravdivé?

Ano. Naši předci ho s oblibou často říkali: „Všude je chleba o dvou kůrkách!“ Ale jsem moc rád, že jsem poznal lidi, krajiny a moře, o nichž jsem tenkrát, oděn do montérek v huti Koněv, ani nesnil.

Jak jsem již v úvodu zmínila, spolupracoval jste s Miloslavem Šimkem, Jiřím Krampolem, Petrem Spáleným a později i s Evou Pilarovou. Jak na tyto své nezapomenutelné kolegy vzpomínáte?

Vzpomínám na ně často. Když jsem poprvé stanul na pódiu divadla Semafor, psal se rok 1971. Bylo to v pořadu Miloslava Šimka a Jiřího Grossmanna. Tenkrát jsem byl svázán trémou, zazpíval dvě písničky a to bylo všechno. Pak jsem v roce 1975 napsal texty k písním pro Janu Robbovou a Valérii Čižmárovou. A v roce 1979 mne opět Miloslav Šimek učinil jevištním hostem v pořadu Zavěste, prosím, volá Semafor. Můj blok v něm sestával z písniček, epigramů a aforismů. Poté jsem společně s Petrem Spáleným, který psal hudbu, skládal písně pro hry Šimka a Krampola.

Ale s Miloslavem Šimkem jste spolupracoval i na knize?

Nejen na knize Putování s oslem (ta byla nedávno vydána Supraphonem i jako audiokniha), ale též na televizním seriálu Jak byste se zachovali, na třech hrách pro rozhlas a dvou hrách pro divadlo Spejbla a Hurvínka. Pak jsme společně přešli do Divadla Jiřího Grossmanna, kde jsem se při křtu jedné z mých knih seznámil s Evou Pilarovou. Získala si mne svou přímočarostí a upřímností. A tak bylo vydáno CD Pilarka 2013 s mými texty. A mimo to, jsem doprovodil svými texty a básněmi její knihu fotoobrazů Pohlazení.

Vaše písňové texty, ale měli a mají ve svém repertoáru i další české zpěvačky a zpěváci, že?

Jsou to: Valérie Čižmárová, Zuzana Stirská, Miluška Voborníková, Uršula Kluková, Natálie Grossová, Jiřina Anna Jandová, Jana Mařasová, Ilona Záluská, Jana Robbová, Zuzana Buriánová. A ze zpěváků Petr Spálený, Milan Drobný, Jiří Kupšovský, Dalibor Janda, Eduard Parma, Václav Janoušek, Václav Neckář, Karel Zich, Miroslav Paleček, Hynek Toman, Jiří Krampol, Jana a Luboš Svobodovi a další.

Jste znám tím, že se nebojíte otevřeně říci své názory nejen na současnou dobu, ale i politické dění, což dokáže málo jedinců…

Víte, když jsem si 11. 11. 1961 v 11 hodin v Kladně vzal za ženu Jarmilu Příhodovou, tak jsme si na MNV řekli: Ano. Kostel byl jako vždy zavřený, a tak jsme položili ruce na kliku jeho vrat a řekli si, že spolu budeme až do smrti. Letos tomu bude již šedesát dva let. Děkuji Pánu Bohu a Osudu za krásný život s Jarmilou. Tímto skládám dík všem trpělivým ženám, které pomáhají svým mužům splnit jejich dětské sny. „Nesmíš se vzdávat!“ říká mi žena, když mne začnou trápit myšlenky stárnoucího čtyřiaosmdesátiletého veterána. Ve chvílích hořkých i krásných se mnou pokaždé byla má rodina. Jsou to asi staromódní slova, ale já jsem přesvědčen, jako k ženám, tak se máme chovat s úctou i k paní Demokracii, která je zranitelná a denně je vystavována útokům hlupáků, kteří se řídí heslem „Co můžeš, urvi!“ a zapomínají, že svoboda je především zodpovědností ke slušné společnosti. „Já nenadávám na svět, já dávno dobře vím, i kdybych na uši se stavěl, tak nic nezměním. A přesto fandím lidem, co za pravdu se rvou, a pevně věřím, že lumpy jednou přemohou!“

Jak jste již v rozhovoru zmínil, vystupujete i se synem Tomášem, takže se potatil?

Nejprve musím říci, že jsem své děti Ivanku a Tomáše nikdy neuhodil. Jejich výchovu vedla má paní Jarmila. Dnes si však přiznávám, že občas vedla i mne. Můj syn je moudřejší než já, proto je „korektorem“ mých kulturních činů. Přiznávám, že i když píši na počítači, tak „šestsetdvojkou“. Syn musí mé práce pak přepisovat do wordu. Opravuje nejen pravopis, ale i mé ukvapené výroky. Jsem totiž moc hektický a v životě jsem si mnohokrát svou přímočarostí ublížil. Společně vystupujeme od roku 1996 (ČR, USA, Kanada, Švédsko...) V roce 2000 jsme se začali pravidelně objevovat se samostatným recitálem i v Semaforu Jiřího Suchého a v divadle U Hasičů. Synova kytara a bluesová harmonika kolorují mé písně a básně. Natočili jsme spolu, mimo jiné, CD Zpověď srdce. Je to vzpomínka na šedou melancholickou dobu, kdy jsme nedoufali, že vysvitne slunko naděje. Jsem šťasten, že máme se synem podobnou lásku k hudbě. Syn hraje v bluesových skupinách a já blues miluji. Když je mi všelijak, volám synovi S.O.S.

V souvislosti s divadlem Semafor, jste zmínil i Jiřího Suchého, který se stal kmotrem několika vašich knih?

Ano, je to tak, a já si toho velmi moc vážím, že tím kmotrem, který pokřtil několik mých knih je právě Jiří Suchý.

Váš repertoár nejen ten pěvecký, ale i ten básnický, je velmi bohatý. Je v něm i nějaká vaše nejoblíbenější píseň nebo báseň?

Asi to bude báseň Častokrát, o níž jsem netušil, že na „Jútubu“ bude mít tolik zhlédnutí. Nevím, kdo šíří mé písně, básně a historky internetem, ale nejsem proti tomu. Nestydím se za svou tvorbu. V mých knihách říkám o sobě mnohé. Nemám čas lhát! Mirek Paleček, který zhudebnil některé mé básně, zpívá skladbu Recept, která je o nás lidech. A když bych měl vybrat píseň nejvážnější, tak nejvíce do podvědomí posluchačů vešla píseň s názvem Až mě andělé. Text, který jsem napsal v roce 1981 v sanatoriu Jiřího Wolkera v Tatranské Poljance, zhudebnil Petr Spálený. Poprvé píseň zpíval v Semaforu v roce 1987 v pořadu Miloslava Šimka Pohoda Vánoc. Tehdy jsme všichni seděli na pódiu a Petrovi spolu s diváky dlouho tleskali. Nikdo netušil, že bude tato píseň jednou provázet tisíce lidí na poslední cestě.

Zanedlouho, vás ale také čekají křtiny vaší audioknihy. Nemýlím se?

Nemýlíte. Jde o audioknihu Pojdťe se smát, na níž jsem pro Supraphon namluvil své příběhy z cest doma i po světě. Bude pokřtěna vzácnými hosty 21. listopadu 2023 v divadle Semafor, v pořadu se stejnojmenným názvem

A kdybyste chtěl naše čtenáře rozesmát…

Tak bych jim asi zazpíval Hymnu českého důchodce, protože je v ní obsažen můj „životopis“. Stáří totiž není lehké a samota je krásná věc jen tehdy, když máš někoho komu o ní vyprávíš!

Ale tato hymna není jen Hymnou českého důchodce, je také hymnou každého vašeho pořadu, že?

Máte pravdu. Tuto píseň hraji v každém svém pořadu, aby lidé věděli, že není výsměchem, ale citlivým přiznáním, v němž se každý najde. Když jsem ji hrál v Plzni, přišel za mnou mladý divák, který mi řekl: „Pane Fousku, díky za tu píseň. Aspoň vím, co mne čeká až budu v důchodu!“ A já mu na to odpověděl: „Nesmíme se vzdávat! Prací proti smrti“ říkal klasik, Naproti tomu, bych ale pro čtenáře Britských listů zvolil text písně, který jsem napsal spolu s Petrem Spáleným a Miluška Voborníková jej zpívá celé roky. A tak čtenářům Britských listů posílám touto cestou nejen srdečné pozdravy s dodatkem – Buďme na sebe vlídní, ale také i úryvek textu písně:

Úsměv je lék, co léčí trable, žal a beznaděj

Z úsměvu vrásky nevaděj, tak se pojďte smát

Úsměv nás konejší, když starostí je habaděj

S úsměvem život není zlej, tak se pojdťe smát

Nejraděj mám setkání dvou přátel

Co potěší a přejou hezkej den

Já doufám, že to taky znáte

Jak úsměv léčí něžnou duši žen.

Váš text je pravdivý, že úsměv je lék, ale snění je dalším důležitým lékem, který nám dává naději, jenž nás drží při životě. A Vy jste také autorem textu o snění..?

Ano, jsem. Zde je:

Josef Fousek

Sen obyčejného občana

Já chtěl bych uvěřit

Že Svět se v lepší změní

Že uklidní se krev

Co v žilách zlobou pění

Že moudrost bude vládnout nám

A ze srdcí se ztratí klam

Že pravdu bude člověk ctít

A za pokory lidé žít

Že chamtivost se změní v prach

Že zmizí z duší vleklý strach

Že slušnost bude běžný jev

Že místo křiku zazní zpěv

Že laskavost se stane zas

Tou nejkrásnější z lidských krás

Že v Boha lidé uvěří

Že zmizí zámky u dveří

Že domov bude děti hřát

Že budou šťastně usínat

Že klidnou cestu ke stáří

Bezcitné činy nezmaří

Že vina metrem zákona

Všem bez rozdílu měřena

Že korupce a protekce

Se zničí jako infekce

Že policie ochrání

Ty, kteří chodí bezbranní

Že politik, ať ten či ten

Národu bude podřízen

Že zmizí závist – podlý gen

Že dokážem říct: „Dobrý den!“

Že bude přáním lidí všech

Nebát se říci: „Já jsem Čech!“

A co dodat závěrem?

„Snad jen to, aby se tento sen naplnil, co nejdříve!“

Děkuji za rozhovor.