V kleci antihumanismu
24. 6. 2023 / Pavel Veleman
"Je to svod procházející z hlubin kolektivního podvědomí, výzva metafyzického nápovědy, ustavičný společenský požadavek: SÍLA.
Ta síla se neobrací jen na umění, nýbrž především na skutečnost samu. Usiluje o pravý opak toho, o co se snažili Flaubert, Janáček, Joyce, Hemingway. Hází přes přítomný okamžik závoj upletený z klišé, aby za ním zmizela tvář skutečnosti. Aby ses nikdy nedověděl, co jsi žil."
(Milan Kundera, Hledání přítomného času, 1991)
Přítelkyně
a přátelé, proč chodit kolem horké kaše - jsme v uzavřeni v
kleci systému, který opravdu má veškeré objektivní znaky
antihumánní společnosti. Pro člověka mé osobní historie, mého
mládí, hodnot Charty 77, Listopadu 89, Olgy a Václava Havlových,
Petra Uhla, Ivana Martina Jirouse...je to obrovská osobní porážka
celé mé generace a stále přemýšlím, jak se to mohlo stát? Kdy
se najednou změní v duši člověka soucit v tvrdost?
Ani jedno dítě uprchlíků do ČR, křičí napříč politickým spektrem političky a politici v situaci, kdy se stovky malých, utopených, nafouklých dětských tělíček tahají z moře a my u toho chroupem brambůrky a čekáme na tak milý seriál o nás - Vyprávěj.
Ty malé a velké dějiny (termín slovenského disidenta a spisovatele Milana Šimečky) se strašné rychle po roce 1989 rozešly a normalizační rodiny, které tvoří velké dějiny nejen v tehdejším Československu, dnes žijí své životy v oligarchickém luxusu. Ty normalizační rodiny, které vycítily možnost změny. Jak v útlé knížečce Proč tak snadno - skvěle popsal chování normalizačních rodin v době společenských proměn sociolog Ivo Možný. Nikdo si tehdy neuměl představit, co bude pokračovat a jak tato skupina převezme otěže státu. A současní politici, většinou patřící do těchto klanů, mají tu drzost nám stále připomínat, že stále ještě není konec životní, sociální a morální tvrdosti vůči chudým.
A tak už zase stojím na začátku túry, jakých se již stejně jako lidé už nechci účastnit. Mám za sebou túru devadesátých let a návrat do neoliberální Evropy, následovala túra v letech kolem roku 2010 a další utažení opasků, maďarskou túru oligarchy Babiše se podařilo překazit, ale teď opět neoliberální chudnutí bez politické naděje mám (obrovské zklamaní z Pirátů, kteří již pokročili k odhalování nepřátel ve vlastních řadách).
Zažíváme obrovský propad životní úrovně dolních skupin obyvatel (který statistici ani ekonomové nejsou schopni zachytit svými čísly). Sociální pracovníci to viděli, nás však nikdo nikdy nebere vážně. A tak to ,co společnost zvládla v devadesátých letech bez problémů (příval uprchlíků, často muslimských, z bývalé Jugoslávie) se dnes jeví, jako neřešitelný problém.
Cynicky, bezmocně, vyděšeně sledujeme tlukot tvrdosti svého srdce nejen k cizincům, k tzv.nepřizpůsobivým, nebo Romům. Nedávno jsem šel s klientem na úřad práce a poslouchal hrubou, zoufalou, emoční sprostotu směrem k Ukrajincům a jejich autům, které viděl. Požádám ho, aby tak alespoň na veřejnosti nemluvil a jelikož víte, že je sám vlastně také v zajetí státní mafie (má exekuce, žije ve vyloučené lokalitě), jen smutně mlčíte. A nazpátek jedu autobusem (naštěstí již bez klienta) a slyším matku ukrajinské dívky. která telefonuje otci na frontu, že jejich dcera se dostala na střední školu do Mělníka. A raději vystupu o zastávku dříve, aby si nikdo nevšiml, že se mi lesknou oči. Jak tyto skupiny propojit?
To je realita léta v ČR 2023, politici rto podstatné v našich životech tak dlouho neřešili, až se jim podařilo s marketingovými obludami změnit naše duše…Umožňují pomocí tisíce náhrad, šidítek vytěsnit skutečné problémy a žít iluzí spokojeného života. Máš přeci, Velemane, k dispozici prakticky všechny možnosti a kdybys nebyl "frustrát" (jak mne tito mistři životní pohody a spokojenosti "něžně" nazývají), nemusel bys psát tyto (pro ně) pesimistické texty.
Mají nás v kleci, kterou jsme si vlastním strachem (sami již nevíme, čeho se vlastně bojíme) postavili jako své nové domovy.
A z té se budeme velmi těžko dostávat a oni to moc dobře vědí…A tak ještě přitvrdí.
Léto 2023.
Diskuse