Nesnesitelná těžkost bytí

23. 12. 2020 / Kateřina Paříková

Život před revolucí

Před syrskou revolucí proti diktátorskému režimu prezidenta Bašára Asada, která začala v r. 2011 a prakticky spolu s následující válkou dodnes neskončila, měla Osmanova rodina menší farmu s asi 100 ovcemi, která vyprodukovala mléčné výrobky i maso, což stačilo ke slušné obživě. Když jste jako Kurd držel "hubu a krok", nevedlo se vám často nijak zle, člověk mohl i studovat na univerzitách a mít slušný příjem. Ale nesměli jste chtít mluvit či zpívat kurdsky, učit kurdštinu, číst kurdské knihy a dávat kurdská jména svým dětem. Asad usiloval o arabizaci Sýrie a Arabové byli jako obyvatelé nadřazení. Stejně jako Evropané vystavení v dějinách procesům germanizace neboli poněmčování, ani Kurdové jako jediný národ bez vlastního státu, dnes rozesetý prakticky po celém světě a neustále potlačovaný v zemích Blízkého východu, nemohl útlak snášet donekonečna - Turecko, Sýrie, Írán i Irák jsou i proto doposud velmi neklidné regiony, i když problémy těchto zemí jsou dány v první řadě zkorumpovanými autoritářskými režimy s výrazným vlivem vnějších geopolitických mocenských zásahů včetně vyzbrojování nebo sankcí zbídačujících zejména běžné obyvatelstvo.

Osman byl od mala chytrý a bystrý, ve škole mu to šlo, jenže venku to bylo často zajímavější, a tak občas ze školy utíkal. Maminka ho musela mnohokrát do školy táhnout a od učitele dostal za útěky i rákoskou. Dětství malého neposedného Kurda je plné lumpáren a dobrodružství, jaké najdeme ve zdravém dětství po celém světě. Na farmě byl šťastný, celé dny a někdy i noci trávil se strýci a bratranci na pastvinách či polích. Jednou dokonce opili jednu ovci - do tlamy jí nalili arak (silná vínovice či pálenka podobná rumu typická pro země Libanon, Sýrii a Irák) a pak se mohli potrhat smíchy, jak ovce zmateně běhá sem a tam, mečí na všechny strany a ztrácí koordinaci. No a večer po návratu na farmu se mohli smíchy zalknout znovu, když ženy, které po pastvě pravidelně kontrolují břicha ovcí, poté je dojí a vyrábí sýry a jogurty, koukaly s údivem na ovci a podivovaly se: "Ta ovce dnes není normální." Brzy ráno muži opět vyrazili s ovcemi a svými psy na pastvu, posílali mladé kluky pro zaběhlé kusy, pili čerstvé mléko i přímo ze struků a dávali si ho do čaje, který je v zemích Orientu všudypřítomný a milovaný.

Osman měl samozřejmě i svojí klukovskou partu, kde s oblibou bojovali proti jiným "gangům", stříleli z praku hady nebo hráli fotbal. Kurdové totiž fotbal milují, hlavně pospolitou atmosféru, která zde vládne. Jindy mi vyprávěl, jak mu dědeček, který už nemohl chodit, pokaždé bouchal žvýkačkové bubliny u pusy, protože podle něj žvýkají jen nestydaté coury a ne slušní lidé - Osman s dalšími vnoučaty ho tím samozřejmě rádi provokovali, protože si byli vědomi, že je děda nedohoní, i když prý děda dokázal i s holemi podat slušný výkon a občas hůl zasvištěla vzduchem, že jen tak tak uhnuli. Tu zase vzpomíná na strýcovu motorku. Strejda mu ji nechtěl půjčovat, protože se o něj bál, Osman byl totiž občas moc hr a neposlouchal rady. Když mu bylo 14, bez dovolení si motorku uzmul a napral to do lampy, kdy se jemu sice naštěstí nic nestalo, ale motorce tedy jo. Vrátil ji na místo jakoby nic. Strejda se sice zlobil, ale měl Osmana rád a asi v něm viděl i kus sebe, tak mu sice vyčinil (to samozřejmě musel), ale žádný trest z toho nevyvodil.

Jednou Osman dokonce skončil i v režimním vězení. S kamarády se opili a dělali v Aleppu virvál. Byl zbit kabely a na zádech má jizvy od gumových projektilů.

Revoluce

Přišel rok 2011. Začala syrská revoluce, která odrážela napětí prýštící z mnoha ohnisek tzv. Arabského jara. Osmanovi bylo 18 let. Byl výrazný mladík plný elánu, a tak se rychle stal na demonstracích motivátorem, po kterém dav opakoval skandovaná hesla. Ta euforie lidí, kteří touží po změně k lepšímu, je typická pro všechny lidi na světě. Lidé zpívají, skandují, tančí, drží se za ramena a věří, že teď nastal ten moment, kdy zvítězí spravedlnost a bude jim lépe. Ale v Sýrii ten moment nenastal. To, co následovalo, zničilo a stále ničí životy milionům. Asad se rozhodl potlačit demonstrace silou, začalo se střílet do lidí a nastalo peklo. Osman mi popsal až neuvěřitelnou událost, kdy na demonstraci dorazili armádní režimní jednotky a on byl v takové euforii, že se  vrhl k vojákům křičící: "Tak pojďte, my se vás nebojíme." Najednou se ohlédl a za ním stál dav lidí a šel s ním. "Bylo nás víc než vojáků, o mnoho víc, vojáci najednou zaváhali a utekli, nemohl jsem tomu uvěřit, že lidi šli se mnou." (Faktem je, že řadě vojáků se příčilo do demonstrantů střílet a zběhli poté k opozici proti režimu). Krátce na to přišel Osmanovi domů dopis, byl povolán do syrské armády a měl se samozřejmě podílet na eliminaci nepokojů, tedy i střílet do demonstrantů ostrými. To nemohl. Nemohl vlastně vůbec střílet. Moc dobře věděl, že v přímém boji nemá šanci. Jeho impulsivita a horká hlava, spolu s obtížemi respektovat autority, se kterými se neztotožní, byla zábranou bojovat v terénu na jakékoliv straně konfliktu. Byl inteligentní, znal své slabiny i silné stránky. Vynikal totiž v něčem jiném. Vyznal se v lidech, uměl si vytvořit síť kontaktů a dokázal získat informace z terénu, které uměl dobře vyhodnocovat a provazovat. Přidal se k syrské opozici, neboť buď mohl bojovat pro, nebo proti revoluci, jiné cesty nebylo. Absolvoval výcvik se zbraní a stal se z něho výborný informátor i hacker, který se uměl infiltrovat do nepřátelských skupin, které se bohužel v Sýrii začaly formovat poté, co se revoluce zvrtla v kolbiště vnějších mocností podporujících různé strany konfliktu. Bohužel se dostal do situace, kdy byl nucen Sýrii opustit, neměl jinou možnost a utekl i s rodinou do Turecka. Zde se mu zprvu dařilo skvěle, protože si našel slušný způsob obživy. Díky strýci začali pašovat cigarety ze Sýrie a prodávat je v Turecku za vyšší cenu. Přímo v Turecku nahlédl i do drogového podsvětí, kde se mu naskytla příležitost prodávat tvrdé drogy. Podařilo se mu z toho vycouvat, tohle už bylo příliš nebezpečné a tabákový byznys mu bohatě stačil i pro finanční pomoc rodině. Na Turecko v té době vzpomíná rád, rozhodně ne každý uprchlík měl takové štěstí najít dostačující obživu. I na turecké holky rád vzpomíná, vždy se směje, že jako v těchto regionech netypicky světlovlasý, byl vždy pro něžné pohlaví atraktivní a měl to tudíž u holek snadné.

Zlom s příchodem Islámského státu (ISIS)

V roce 2014 se Osmanův život opět obrátil vzhůru nohama. I když byl v Turecku, syrským Kurdům nadále pomáhal jako informátor. Požádali ho o pomoc proti ISIS. Osman se dokázal infiltrovat všude, získat informace cenné pro kurdské jednotky YPG. V té době ještě ale netušil, že Turecko s ISIS začne spolupracovat. A v Turecku se tím dostal do vážných problémů, kdy už zde pro něj nebylo bezpečno. Musel pryč, šlo mu o život. Uvažoval kam, zda do iráckého autonomního Kurdistánu, kam řada Syřanů před válkou utekla, nebo do Evropy. Nakonec se rozhodl pro Evropu. V zemích okolo Sýrie, kam emigrovala značná část Syřanů, totiž nebyla práce, a to ani v relativně bohatém iráckém Kurdistánu. "Nemáš práci, nemáš život", vysvětluje. Navíc velkou roli sehrála pašerácká propaganda, kdy je Evropa cíleně vykreslována jako ráj na zemi, který je snadné dosáhnout. O rizicích na migračních trasách, stejně jako o byrokratickém marastu, neměl v té době Osman, jako mnoho dalších uprchlíků, ani tušení.

Migrace

Málokdo si dovede představit útrapy lidí, kteří se vydají do Evropy. To, že vše se dá snadno zneužít, včetně války i samotných uprchlíků, tak nějak tušíme, ale co ti lidé skutečně prožijí, je mimo naše nejdivočejší evropské představy.

Pašerácký člun na rozbouřeném moři směřující od tureckých břehů k Řecku byl narvaný k prasknutí. Byly tu i ženy s dětmi, které plakaly ze strachu, že člun nedopluje. Osman byl paradoxně vychechtaný, měl u sebe totiž drogové stimulanty, které užíval na čím dál větší úzkosti, navíc mu dodávali energii proti únavě. "Všichni děsivě křičeli, když se na nás valila vlna rozbouřeného moře, jen já se smál na celé kolo", vypráví lehce přiopilý se směje jako by to byla příjemná vzpomínka naprostého šílence. V Řecku nezůstal dlouho, měl štěstí ve správnou dobu, měl peníze a mobil, tedy vše, co uprchlík nutně potřebuje, aby cestu přežil. A měl stimulanty. Bez nich, přiznává, by vůbec nemohl ujít, co každý den musel - desítky kilometrů. "Dělal jsem ostatním zvěda, díky drogám jsem byl rychlejší a méně unavený než ostatní, šli jsme vždy po skupinkách a já byl vždy tak 200m napřed a kontroloval bezpečnost situace kvůli gangům přepadávajícím uprchlíky na balkánské trase. Věděli jsme, že některé vesnice jsou vyloženě nebezpečné. Jednou jsem viděl umírat u cesty starého muže, chtěl jsem mu pomoct, ale nemohl jsem, už bych to nedohnal a zůstal někde trčet, musel jsem ho tam nechat, bylo to hrozné", popisuje a při té vzpomínce se smutně zachmuří. "Jednou se mi stalo něco neuvěřitelného. Šel jsem zase napřed a najednou přede mnou leží nůž. Neměl jsem žádnou zbraň, tak jsem si ho hned vzal. Byli jsme na nebezpečném území. Asi za 10 minut, co jsem nůž našel, mě přepadla trojice chlapů, chtěli peníze a mobil. Zašmátral jsem do kapsy předstírajíc, že vytahuji peníze a využil moment překvapení, rychle vytasil nůž proti nim a divoce s ním mával. Jejich překvapení mi dalo čas dát se na útěk. Oni za mnou. Křičel jsem na svou skupinku pomoc pomoc, ale oni si mysleli, že jim říkám, aby se schovali, idioti (cynický smích). Pak ale pochopili, chlapi vyskočili a ti tři bastardi už za mnou nebyli. Myslím, že ten nůž mi tam dal Bůh, nevěřím, že se to stalo jen tak, najdu nůž a za 10 minut mě přepadnou, to nemůže být náhoda." (Osman je muslim jako většina Kurdů, ale nijak zvlášť muslimské tradice nedodržuje, tento trend je v podstatě patrný u velké části muslimské mládeže po celém světě díky sociálním komunikačním technologiím a globalizaci. Často se právě dnes hovoří o "krizi islámu", což je hojně zneužíváno extrémisty, včetně například Islámského státu, snažícími se vtělovat do jakéhosi spasitele napravujícího zkažený svět, a tím získávat mocný ideologický nástroj ospravedlňující vraždění a mučení lidí, často právě muslimů, kteří se jako "správní muslimové" nechovají. Na stejnou kartu dnes sází i současný diktátorský prezident Turecka R.T. Erdogan, který přímo džihádistické teroristické organizace podporuje pro své zájmy v řadě zemí, a tím roztáčí nebezpečnou spirálu globálních hrozeb, které i v Evropě bolestně pociťujeme. Osman Boha vnímá zejména duchovně, upíná se k němu jako k ochránci, i ve víře ve smysl událostí v jeho životě. To jediné ho i dnes de facto chrání před osobním vyhořením a psychickým zhroucením).

Poté Osmana a jeho kamarády zatkli srbští policisté, ale když každému vyplatili 50 euro, zase je pustili. V Maďarsku skončil jako nelegální uprchlík ve vězení. Maďaři ale věděli, že cílová destinace pro uprchlíky je západní Evropa, zejména Německo, tak je po 2 dnech zase s radostí pustili.

Život v Evropě

Osman je velmi citlivý a inteligentní člověk. To je výsada i prokletí. Když jste citliví a dokážete věci dobře vyhodnocovat, trpíte taky mnohem více než ostatní. To se projevuje i po několika letech po integraci v bohaté evropské zemi, kdy rozhodně nikdy nejde "jen o materiální zajištění". Osman trpí dlouhodobými úzkostmi, pravděpodobně i depresemi. Úzkostné stavy zahání alkoholem a dalšími drogami. Díky své inteligenci i víře v Boha má v sobě naštěstí ještě pořád "záchrannou brzdu", kdy si nastaví aspoň krátkodobý detox, aby se nedostal do bodu, odkud už není návratu. Čím déle ale válka v Sýrii trvá, rodina v Turecku je na tom díky katastrofální politice Erdogana stále hůř a hůř, je frustrace všech z odloučení i existenčních problémů často už těžko snesitelná. Nutno zmínit, že nizozemská vláda uprchlíkům opravdu pomáhá. Osman má přidělenou svou úřednici, která je naštěstí velmi dobrý člověk a sám o ní říká, že je to jeho evropská máma. Zavolá mu i v půl desáté večer a ptá se, jak se mu daří, někdy mu i finančně pomáhá. Osman si v Nizozemsku nadělal zbytečné problémy, bohužel z neznalosti byrokratického šimlu, a tím se dostal do finanční tísně. Jako zaregistrovaný uprchlík dostal identifikační doklady, díky kterým může legálně pracovat, otevřít si bankovní účet, a vůbec normálně žít. Ale doklady se vydávají pouze na omezenou dobu a je nutné znovu si včas zažádat, aby doklady nepropadly. Vyřizování obzvláště nyní díky covid pandemii trvá ještě déle. Mezistupeň tohoto procesu, tedy období mezi propadnutím a vydáním nových dokladů, není však dobře vyřešen. Osman nemůže bez platných dokladů legálně pracovat, ilegální práci už sehnat nelze. Sice dostane nějaké minimum na jídlo a lékařskou péči, má už ale problém zaplatit nájem, natož mít na jiné výdaje jako tolik nezbytné cigarety. A hlavně, nemůže teď posílat peníze rodině do Turecka, která je právě v této nešťastné době na něm ještě více závislá. Až získá doklady, může začít studovat, aby měl šanci na lepší práci, v čemž ho nizozemský systém podpoří a může opět pracovat. Věc se ale táhne už měsíce.

Nizozemsko je neskutečně úžasná multikulturní země, kterou mám opravdu ráda. Miluju přijít do obchodu, kde za 4 kasami najdete prodavače každého z jiné kultury, rasy, národa: blond Holanďanku, Indku, Afričana a muslimku v hidžábu. Páry jsou často smíchané, v restauracích namíchaný personál, nikdo nic neřeší a jde to. Síť obchodů a služeb je také multikulturní.

Migranti si vzájemně pomáhají rovněž napříč kulturami. Scházejí se v namíchaných komunitách, často si vzájemně finančně pomáhají, když ten či onen je na tom hůře. Není problém najít si přátele, není ani problém dostat se ke drogám.

"Víš, já si fakt moc vážím, že mi nizozemská vláda dala domov, práci, pomáhají mi se školou, někteří lidé jsou strašně hodní, ale já se tu necítím dobře. Evropa není ráj, jak se často říká, spousta lidí tady jsou roboti, co jen pracují a nakupují, když nahlas venku zpívám, dívají se na mě divně, když se opilý vyčůrám u zdi baráku, dostanu pokutu, to u nás vůbec neřešíme, jsme víc svobodní."

Osmana by asi dost lidí označilo za nepřizpůsobivého a problematického. Tím, že trpí úzkostmi, a zároveň nemá důvěru v pomoc od psychologů, kdy o sobě odmítá vykládat cizímu člověku, dusí mnoho negativních emocí v sobě. Chová se až asociálně, uzavírá se do sebe, je apatický, fyzicky ve špatné kondici s až chronickou únavou. Teď, když čeká doma na zdlouhavé vyřízení dokladů, trpí frustrací z přežívání ze dne na den. Až večer s přáteli a alkoholem ho rozveselí, zapomene na mizérii, zároveň mu ale alkohol uvolňuje potlačované emoce, což pak od veselí někdy přejde v agresivitu či pláč, obzvlášť s účinkem dalších drog. Snadno potom dojde k tomu, že když venku narazí na někoho agresivního, kdo ho začne urážet, vulgárně slovně osočí jeho matku a má kolem sebe dalších 20 kámošů, Osman se rozčílí, zároveň ví, že proti dvaceti nemá šanci a vytáhne nůž. Ne že by chtěl někomu ublížit, ale chce dát jasně najevo, že jeho matku urážet nikdo nebude. Když se dají na útěk, Osman za nimi letí a rozbije klidně skleněné dveře rukou, takže se zraní a skončí přes noc na policii, s následnou pokutou v soudním řízení. Takových incidentů ma za sebou několik, jizev na těle nepočítaně, některé ze Sýrie a Turecka, některé i z Evropy. Nejvíc šrámů má ale na duši. Přitom říká: "Před válkou jsem byl veselej pořád, nepotřeboval jsem alkohol ani drogy. Byl jsem tam někdo, věděl jsem, kam patřím. Tady nejsem nic. Nikoho nezajímám. Často večer vypiju pět piv, jen abych zapomněl den."

Do školy se ale těší. Chce si život urovnat, najít si dobrý systém, aby konečně mohl dobře spát, protože teď probdí často celou noc a jen alkohol mu pomáhá usnout. Nechce pít ani brát drogy, protože ví, že ho to ničí. Má v sobě vnitřní sílu a potenciál to zvládnout. Pořád pracuje i jako informátor pro rožavské jednotky SDF (ty se nejvíce zasloužily o porážku Islámského státu v Sýrii, který však bohužel stále jak v Sýrii, tak ani ve světě definitivně poražen není). Dokonce pomohl nizozemské policii chytit ISIS operující v zemi. Co v životě potřebuje, je dostatek pozitivních jevů, aby aspoň částečně kompenzovaly prožitá traumata a přetrvávající frustrace ze ztráty identity a nedostupnosti svých blízkých. Osman zoufale potřebuje nalézt ve svém životě ztracený domov.

 

Když potkáte takový příběh...

...úplně mě to rozhodilo, otřáslo to mým světem. Protože můj svět je urovnaný, bezpečný, srozumitelný. Řeším své větší či menší problémy, ale nezažívám frustrující zoufalost z války, bídy, nesvobody, beznaděje, ani fyzického odloučení od nejbližších. Když vidím tohle zoufalství tak mladého člověka, který by měl mít radost ze svého mladí, a přitom je vnitřně v mnohém smutným a opuštěným starcem, mrazí mě uvědomění, že válka není jen to, co vidíme - zničená města, zmrzačená či mrtvá těla, zoufalé podmínky v uprchlických táborech. Je zde ještě něco mnohem bolestnějšího, skryto v duších všech přeživších, byť na těle nemusí mít ani šrám.

Nejvíc mě potom mrzí, když vidím své spoluobčany, posuzující z patra imigranty jako příživnickou primitivní lůzu nepřizpůsobivých a líných parazitů, či dokonce pouhých teroristů a násilníků. Tito lidé nevidí člověka, nevidí jeho příběh, vidí jen projekce svých osobních frustrací a strachů, vidí nespokojenost z vlastních životů ovlivněnou úzkým spektrem informací populistického politického i mediálního mainstreamu včetně dezinformací.

Svět dnes není bezpečný. Není to ale důsledkem imigrace. Příčinou je dlouhodobě špatně vedená geopolitika mocností, špatně řízená domácí politika, vše upřednostňující byznys jednotlivců nad kvalitou života společnosti. Tento model je ale neudržitelný a jeho hroucení pozorujeme ve všech oblastech v globálním rozsahu. Bohužel současná většinová společnost, stále tak dobře tvarovaná materiálním konzumen, neustále vzdělávaná ve zkostnatělém školním systému nepracujícího ve prospěch člověka bytosti, nevedoucího k sebepoznávání, ale pouze k člověku - spotřebiteli a pasivnímu příjemci informací bez rozvinutého kritického myšlení, je ideálním materiálem psychopatických populistů, kteří dnes vládnou světu a stále jsou voleni. I když vnímám, že současní, globálně propojení mladí lidé, již často uvažují jinak napříč všemi kulturami a národy, bojím se, aby žádoucí změny společnosti měly vůbec šanci přijít, než si lidstvo totálně zdevastuje planetu. Člověk je úžasná bytost s úžasným potenciálem, který však nevyužívá a nechá se vést špatnými lídry. I tolik evolučně úspěšná socialita má zkrátka své slabiny. Ale dokážeme jim porozumět, což je naše šance.

Vstáváme od příjemné rozšířeniny jednoho z nizozemských kanálů připomínajících jezero. Slunce už zapadá. Osman se rozhlédne a poznamená: "Takovou vodu jsme měli u naší farmy, rád jsem k ní chodil. Chtěl bych tam teď vidět západ slunce..."