9 otázek, které byste neměli pokládat válečným veteránům

12. 11. 2015

U příležitosti Dne veteránů, státního svátku v USA, vydal server Alternet článek shrnující několik zásadních otázek, které není radno pokládat válečným veteránům. Dokumentuje, jak traumatizující a jak neřešitelná je situace těch, kdo bojovali ve válkách, o jejichž smyslu se vedou dlouhodobé spory a jejichž důsledky jsou stejně traumatizující jako, osobní zkušenosti veteránů...

1. Neptejte se, jestli někoho zabili a kolik lidí to bylo. Mělo by to být samozřejmé, ale veteráni dostávají tuto otázku příliš často. Je to dotěrné a znovu to vyvolává jejich trauma. Nedělejte to.

2. Neptejte se, jaké to tam bylo. V podstatě takovou otázkou vyvoláváte traumatizující vzpomínky. Je to přinejmenším necitlivé. Jason Moon, veterán z Iráku: "jejich mysl se vrací zpět do válečné zóny, znovu zažívají trauma, znovu ožívá vybičovaná a neutuchající ostražitost, znovu upadají do izolace. Není to nic, o čem by se mohli bavit s civilisty, kteří podobnou zkušenost nemají." Očividně nemá smysl ptát se na podobné otázky, například jaká je jejich nejhorší zkušenost.

3. Neptejte se, jestli trpí posttraumatickou stresovou poruchou (PTSD). Je to příliš osobní a příliš předpokládatelné. Není to vaše věc.

4. Neříkejte, že víte, jak se cítí. Nevíte. Možná znáte někoho, kdo trpí PTSD, možná jste zažili nespavost. Jenže to není to samé. Jak říká Moon, někteří traumatizovaní veteráni skončí ve stavu, kdy nejsou schopni několik nocí spát, případně přežívají na dvou nebo čtyřech hodinách spánku denně. I když ztratíte přátele, není to stejné jako vidět umírat ve válce lidi, které znáte.

5. Neptejte se, jak mohli opustit své děti a jestli jim chyběly. Zajímavé, ženy mezi veterány dostávají tuto otázku častěji. nejde o způsob, jak pochopit komplexitu jejich zkušenosti, evidentně jde o jemně skrytou kritiku, ne o skutečnou otázku.

6. Neříkejte, jak jste rádi, že se vrátili domů a nic se jim nestalo.Ne všechna zranění jsou vidět. mít všechny končetiny neznamená, že se jim nic nestalo. Jak říká Moon: "Nemůžete sdělit, jaké to je spát dvě, čtyři hodiny denně, mít noční můry téměř každou noc, trpět návaly úzkosti a pokoušet se o sebevraždu. nemůžete vidět traumatická poškození mozku, nemůžete vidět vojenské sexuální trauma, nemůžete vidět PTSD. Pokud někomu řeknete, jak jste rádi, že se vrátil nezraněn, pouze v něm utvrzujete pocit, že si nevážíte toho, co není vidět."

7. Neříkejte, že by to měli všechno hodit za hlavu a žít svůj život. PTSD změní mozek natrvalo. Nic, co byste mohli "hodit za hlavu".

8. Neříkejte "Viděl jsi zprávy?" a nesnažte se vylíčit jim, k jak hrůzným věcem zase došlo v Iráku či Afghánistánu. Mnoho veteránů tam má stále své přátele. Není to pro ně žádná nová zpráva. je to prožívaná, osobní zkušenost. Nemusíte ji oživovat.

9. Neptejte se, jestli jim můžete nějak pomoci. Neříkejte to, pokud to nemyslíte skutečně vážně.

Řekněte "Vítej doma, děkuji. Jak se máš?" Buďte připraveni naslouchat. Nebo prostě jen naslouchejte.

Článek v angličtině ZDE

0
Vytisknout
2938

Diskuse

Obsah vydání | 12. 11. 2015