Helmut Schmidt, "pan Slušný kapitalismus"

12. 11. 2015 / Karel Dolejší


"V tomto bodě mám přesně stejný názor, jako paní Merkelová."

10. listopadu v Hamburku na pooperační komplikace zemřel Helmut Schmidt, sociálně demokratický kancléř Německé spolkové republiky z let 1974-1982. Komplexní hodnocení této osobnosti provedou evropští historici; já se zaměřím na zdůraznění několika momentů z jeho politického působení, které podle mého názoru právě dnes a právě v České republice stojí za připomenutí.


Za prvé, Helmut Schmidt byl především demokrat a Evropan, teprve poté straník-sociální demokrat a Němec (a to ovšem neznamenalo, že by sociálním demokratem a Němcem být přestal). Ještě před nástupem do úřadu kancléře měl zcela jasno v jedné věci: Že v jeho době již neexistuje něco takového, jako izolovaná bezpečnost jednoho národního státu ve světě, který je tak propojen, jako byl v první polovině 70. let; a patřil k proponentům evropského projektu, na němž spolupracoval především se svým pravicovým partnerem, francouzským prezidentem Valérym Giscardem d´Estaigne.

Za druhé, když se mezinárodní situace po dvou ropných šocích začala vyvíjet tak, že podkopala možnosti pro další pokračování klasické poválečné keynesiánské politiky, Schmidt ji ke konci svého působení opustil. Nikoliv proto, že by se náhle stal ideologickým fanatikem neoliberalismu, ale protože starý typ ekonomické politiky přestal fungovat. To si ostatně uvědomoval již jeho předchůdce v úřadu, Willy Brandt.

Za třetí, Schmidt musel v praxi, nikoliv snad rétoricky a kvůli chorobné nenávistné zaujatosti, čelit arabskému terorismu, zejména při únosu letadla Lufthansy z října 1977. Přesto se stal současně také prvním německým poválečným kancléřem, který otevřeně kritizoval izraelskou politiku, když to považoval za potřebné.

Za čtvrté, aniž si to jakkoliv vybral, musel čelit teroru extrémistické Frakce Rudé armády (RAF), který vyvrcholil na podzim 1977 - teroru západoněmecké skupiny logisticky, expertně a zpravodajsky podporované východoněmeckou Stasi, která spolupracovala také s arabskými teroristy, rovněž podporovanými Stasi a sovětskými zpravodajci. Jeden ze zakladatelů RAF, Horst Mahler, se ještě v 80. letech přihlásil k neonacismu a íránskému programu popírání holocaustu, čímž jen potvrdil dobře známý fakt, že násilničtí extrémisté "zprava" a "zleva" toho mají navzájem mnohem více společného, než kolik je rozděluje. Schmidt se jako levicový politik nenechal zmást "levičáckým" nihilismem RAF.

Za páté, Schmidt rozuměl bezpečnostní politice na kontinentě jako málokdo a byl autorem návrhů, které vedly ke kontroverznímu rozhodnutí NATO z 12. prosince 1979. Aliance tehdy nabídla Sovětskému svazu jednání o omezení zbrojení v kategorii jaderných zbraní středního doletu, v níž SSSR prostřednictvím moderních výkonných raket RSD-10 Pioněr označovaných v kódu NATO jako SS-20 usilovně budoval jednostrannou převahu nad Západem. Aliance současně upozorňovala, že pokud k dohodě nedojde, je připravena obnovit vojenskou rovnováhu na kontinentě rozmístěním amerických prostředků stejné kategorie, jako byly SS-20. Po selhání jednání se Sověty došlo k rozmístění velmi přibližně stejně výkonných raket Pershing 2 a střel s plochou dráhou letu Tomahawk. Žádný z obou systémů nebyl analogem již rozmístěné (od roku 1976) sovětské rakety s doletem 5 500 km, třemi jadernými hlavicemi ráže 150 kt TNT a osminásobnou rychlostí zvuku - Pershing 2 měl maximální dolet 1 770 km a nedokázal by jedinou hlavicí ráže 80 kt zasáhnout území SSSR, kdežto pozemní verze Tomahawku s doletem 2 500 km mohla nést jedinou hlavici W84 s ekvivalentem 150 kt TNT na území SSSR letovou rychlostí pouze 550 km/h.

Toto rozhodnutí vůbec nebylo populární, ale Schmidt věděl, že bláhovou politikou jednostranného odzbrojování slabší strany by nedosáhl ničeho jiného, než katastrofy. Když Sovětům k jejich překvapení nevyšel plán destabilizace Západní Evropy cestou manipulace mírového hnutí, které zaslepeně protestovalo pouze a jedině proti americkým raketám a hlásalo politiku podrobení se sovětskému nátlaku, zasedli znova k jednacímu stolu - a výsledkem se stala odzbrojovací dohoda INF upravující likvidaci jaderných nosičů středního doletu v Evropě.

***

Karel Kryl, který žil v SRN během Schmidtovy éry, krátce po návratu do Československa varoval před idolatrií vztahující se k politikům. Zdůrazňoval, že kdo politikům "věří", místo aby je kontroloval, je idiot. Jistěže ani z Helmuta Schmidta, o politických evivalentech zahradních trpaslíků nemluvě, nemá smysl dělat modlu. Také Schmidt byl jen člověk - a těžko říci, zda kdyby byl mladší, mohl by v jiné době provádět své záměry stejně úspěšně, jako ve své vlastní.

Nicméně nelze si nevšimnout, že ještě dávno poté, co odešel do politického důchodu, zůstal Schmidt politikem příčetným - zatímco mnozí jiní již během aktivní politické kariéry v důsledku podkuřování okolí a opilosti mocí rozumu zcela pozbyli.

0
Vytisknout
3146

Diskuse

Obsah vydání | 13. 11. 2015