Jak nejsme schopni piety

14. 11. 2015


Při sledování nočního "přímého přenosu" atentátů v Paříži bylo až do očí bijící, do jaké až nestvůrné míry jsme neschopní piety, píše Jaroslav Vávra. Reportéři měli ve tvářích přátelské, přímo veselé výrazy, zatímco podávali zprávu o masakru, a trvalo drahnou chvíli, než dostali odpovídající povely z redakcí, aby pak nasadili lživě působící grimasy soucitu.

Za jejich zády pak šaškovali kolemstojící, smáli se, dělali opičky do kamer, zatímco pár metrů za nimi byli záchrankami odváženi mrtví.

Surreální obraz dokreslovala naprosto dezorientovaně působící policie, skládající se spolu s požárníky převážně z přitloustlých jedinců.

Obdivuhodná byla odvaha presidenta republiky Hollanda, který byl (z fotbalového stadionu, kde rovněž došlo k výbuchům a přestřelce, to nebylo daleko), tak jako jeho následující, státnicky důstojný projev bez jakékoli známky falše. Ze stadionu odcházející diváci začali spontánně zpívat Marseillesu, což působilo zároveň dojemně a bojovně.

Honba médií po senzacích nezná mezi, eticky viděno se pohybuje na stejné hranici, jako hrůznosti atentátníků. Nebyla vyslovena jedna jediná otázka po důvodech těchto teroristických činů, jakoby byly zcela přirozené, což jakoby sugerovalo i přirozenost reagovat rovněž násilím.

0
Vytisknout
2783

Diskuse

Obsah vydání | 16. 11. 2015