Milan
Kundera byl jedním z nejvýznamnějších současných českých spisovatelů.
Byl jedním z mála českých spisovatelů, kteří dosáhli širokého
mezinárodního uznání. V rodném Československu byl Kundera považován za
významného autora a intelektuála již od svých dvaceti let. Každé jeho
tvůrčí dílo a každý jeho příspěvek do veřejného politického a kulturního
diskurzu vždy vyvolal v kontextu své doby živou diskusi. V první části
své tvůrčí dráhy byl Kundera komunistou, ačkoli ho jeho souvěrci od
počátku považovali za neortodoxního myslitele. Příběh jeho psaní je
příběhem mnoha českých intelektuálů jeho generace: je to příběh
osvobození se od marxistických dogmat a získání a zprostředkování
důležitých poznatků, vycházejících z traumatické zkušenosti života
v totalitě ve střední Evropě.
Zemřel Milan Kundera, autor Směšných lásek, Žertu a Nesmrtelnosti
13. 7. 2023 / Jan Čulík
čas čtení
29 minut
Milan Kundera se narodil v Brně ve vysoce kulturní měšťanské rodině Ludvíka
Kundery (1891-1971), žáka skladatele Leoše Janáčka a významného českého
muzikologa a klavíristy, v letech 1948-1961 ředitele brněnské Hudební
akademie. Kundera se od útlého věku učil hrát na klavír u svého otce.
Později se věnoval také studiu hudební vědy. Muzikologické vlivy lze
nalézt v celém díle Milana Kundery. Středoškolská studia autor ukončil
v Brně v roce 1948. Poté začal studovat literaturu a estetiku na
Filozofické fakultě Univerzity Karlovy, ale po dvou semestrech
přestoupil na Filmovou akademii, kde navštěvoval nejprve přednášky
z filmové režie a poté z psaní scénářů. V roce 1950 byl z politických
důvodů nucen studium dočasně přerušit. Po ukončení studia v roce
1952 byl jmenován univerzitním učitelem světové literatury na FAMU.
V roce
1950 byl spolu s dalším českým spisovatelem Janem Trefulkou vyloučen ze
strany za „protistranickou činnost“. Trefulka událost popsal v novele
Pršelo jim štěstí (1962), Kundera ji použil jako inspiraci pro hlavní
téma svého románu Žert (1967). V roce 1956 byl Milan Kundera znovu
přijat do komunistické strany. V roce 1970 byl ze strany vyloučen
podruhé.
Kundera odmítal a potlačoval většinu své literární
tvorby vzniklé v 50. a 60. letech. Prosazoval právo autora vyloučit ze
svého díla „nezralé“ a „nepovedené“ texty podobně jako to dělají
skladatelé. Ve svých zralých beletristických dílech Kundera vytváří
nezávislý, samostatný svět, který je neustále analyzován
a zpochybňován z filozofického hlediska. Bylo by však nesprávné
považovat Kunderu za filozofa. Nebyl zastáncem žádné konkrétní
myšlenkové školy. Velmi rád si pohrává se svými dějovými liniemi a při
jejich racionální analýze otevírá nekonečné možnosti interpretace
předkládaných faktů. Kundera se soustředil na sexuální prožitky svých
postav, analyzoval symbolický společenský význam těchto erotických
setkání, a tak se zabýval nejpodstatnějšími lidskými tématy.
Kunderovo zralé dílo je výsledkem
jeho jedinečné středoevropské zkušenosti deziluze z levicové mytologie
komunismu a také produktem jeho fascinace západoevropskou literární
tradicí, projevující se v dílech Rabelaise, Diderota, Cervantese
a Sterna, stejně jako středoevropskými autory Kafkou, Musilem, Brochem
a Heideggerem.
Kunderova cesta k literární zralosti byla poměrně dlouhá.
V roce 1945 Kundera poprvé publikoval překlady poezie ruského básníka
Vladimira Majakovského v časopise Gong v Brně-Králově Poli, v roce
1946 byla v časopise Mladé sešity otištěna surrealistická báseň Milana
Kundery, napsaná nepochybně pod vlivem bratrance Ludvíka Kundery (nar. 1920), který byl sám známým českým spisovatelem a básníkem.
První
kniha Milana Kundery vyšla v roce 1953, pět let po komunistickém
převzetí moci v Československu a v období stalinismu. Byla to sbírka
lyrických básní Člověk zahrada širá (1953). Mladý autor i mnozí jeho
současníci v ní viděli neortodoxní odklon od poetiky literatury, která
byla do té doby plně zotročena ortodoxními komunistickými dogmaty.
Ve
své první básnické sbírce se Kundera pokusil zaujmout kritický postoj
k tomuto typu „literatury“, ale stále tak činil z přísně marxistického
hlediska.
V roce 1955 vydal Kundera dlouhou báseň Poslední máj, poctu
Juliu Fučíkovi, hrdinovi komunistického odboje proti nacistické okupaci
Československa za druhé světové války, v níž se komunistický novinář Fučík
mění v mytickou hrdinskou postavu. Někteří komentátoři spekulují, že
Kundera byl pověřen napsáním tohoto propagandistického díla a ve
skutečnosti nevěřil tomu, co napsal.
Monology (první vydání
1957) je sbírka básní, v níž Kundera řeší vztahy mezi milenci. Odmítá
zde politickou propagandu a zdůrazňuje význam přirozené, obyčejné,
autentické lidské zkušenosti. Monology jsou knihou milostné poezie
racionální, intelektuální inspirace. Mnoho básní je založeno na
paradoxech. („Nemohu s tebou žít, jsi příliš krásná“).
V této
první etapě své tvůrčí dráhy psal Milan Kundera také divadelní hry. Ve
hře Majitelé klíčů (1962), kterou v roce 1962 velmi úspěšně inscenoval
v Národním divadle v Praze experimentující režisér Otomar Krejča, se
Kundera opět pokusil o jemné zlidštění totalitního komunismu v rámci
jeho vlastního, oficiálního referenčního systému.
Od poloviny
padesátých let byl Kundera v komunistickém Československu celebritou.
Psal do řady literárních časopisů a jeho články byly sledovány se
značným zájmem. V roce 1955 se svým článkem „O sporech dědických“
postavil za dědictví české a evropské básnické avantgardy, která byla do
té doby oficiálními komunistickými literárními vědci odsuzována jako dekadentní.
Stejně
dobře byla přijata i Kunderova literární studie Umění románu: Cesta
Vladislava Vančury za velkou epikou (1960). Práce, která analyzuje
tvorbu významného českého meziválečného avantgardního prozaika (a člena
komunistické strany) Vladislava Vančury, je přísně marxistickou
obhajobou experimentování v oblasti narativní fikce. Práce byla výrazně
ovlivněna maďarským marxistickým teoretikem Györgyem Lukácsem a jeho
koncepcí vývoje epiky - autoři však paradoxně v tehdejším Československu
nesměli Lukácse citovat.
V polemice, která se mezi českými
nezávislými intelektuály rozpoutala o Kunderových románech napsaných
v osmdesátých letech (viz debata v pražském samizdatovém měsíčníku Obsah
a v českém emigrantském čtvrtletníku Svědectví v letech 1985-1988),
někteří čeští spisovatelé kritizovali Kunderu, že se po odchodu na Západ
stylizoval do role disidentského spisovatele, jako by nikdy nebyl
komunistou. V rozhovoru s Philipem Rothem tak Milan Kundera říká:
„Pak
mě vyloučili z univerzity. Žil jsem mezi dělníky. V té době jsem hrál
na trubku v jazzbandu v maloměstských kabaretech. Hrál jsem na klavír
a na trubku. Pak jsem psal básně. Maloval jsem. Všechno to byl nesmysl.
Moje první dílo, které stojí za zmínku, je povídka, kterou jsem napsal,
když mi bylo třicet, první povídka v knize Směšné lásky. Tehdy začal můj
spisovatelský život. Polovinu života jsem strávil jako poměrně neznámý
český intelektuál.“
Přední český literární kritik Milan Jungman
na to reagoval následovně: „Kdo znal Milana Kunderu v padesátých
a šedesátých letech, těžko ho v tomto vyprávění pozná. Autoportrét byl
vyretušován tak, že se Kunderova skutečná podoba vytratila. Vše
podstatné, co utvářelo obraz Kundery jako předního intelektuála
posledních několika desetiletí českých dějin, bylo potlačeno.
V Československu
padesátých a šedesátých let byl Kundera významnou liberalizační silou
české oficiální, komunistické literatury. I po vydání Směšných lásek
a Žertu, které jsou mnohými považovány za předzvěst otevřeně
protitotalitní etapy Kunderova psaní, se Kundera v prosinci 1968, čtyři
měsíce po sovětské invazi, v článku uveřejněném v Listech považuje za
„člověka patřícího do světa socialismu (tj. komunismu)“ a kritizuje
Václava Havla za to, že používá argumenty člověka, který nikdy nepřijal
komunistické ideály.
Kundera se ohlédl za odkazem českého
národního obrození 19. století, u jehož zrodu stála hrstka českých
intelektuálů, kteří vzkřísili češtinu jako nástroj vzdělanostního
diskurzu a vyvedli český národ z prahu zániku. Odvolával se na novináře
Huberta Gordona Schauera, který v roce 1886 položil obnovené české
národní komunitě otázku, zda veškeré úsilí o znovuvytvoření moderní
české národní kultury mělo smysl. Nebylo by jednodušší a moudřejší,
kdyby Češi splynuli s větším a kultivovanějším německým společenstvím,
než aby museli ve všech oborech lidské činnosti začínat od nuly a ve
svém vlastním jazyce?
Malé národy vždy čelí možnosti zániku, napsal
Milan Kundera. Nemá smysl zachovávat samostatnou, českou identitu
v rychle se integrujícím světě, pokud toto společenství není schopno
vlastního, inovativního a jedinečného přínosu lidstvu, zejména v oblasti
umění. Aby toho byla schopna, musí se česká literatura a kultura
rozvíjet v podmínkách naprosté svobody. Pravdy lze dosáhnout pouze
v dialogu, který vedou rovní a svobodní lidé. Češi, kteří zažili
demokracii, nacistickou porobu, stalinismus i „socialismus“, mají
příznivé předpoklady k tomu, aby vytvořili jedinečné svědectví o člověku
a jeho nesnázích, a dali tak české kultuře smysl, zralost a velikost.
Podle
autorových vlastních slov začalo Kunderovo první zralé období v roce
1958 (nebo 1959, uvádí oba roky), kdy se „našel jako spisovatel“ při
práci na své první povídce Já, truchlivý Bůh (1958), která byla později
zařazena do prvního ze tří útlých svazků Směšných lásek (1963, 1965,
1968), ale z definitivního českého vydání této knihy v roce 1981 byla
nakonec vypuštěna, protože byla nadbytečná pro sedmidílnou strukturu
sbírky, kterou jí Kundera vnutil. Povídka Já, truchlivý Bůh vznikla jako
relaxace při usilovné práci na hře Majitelé klíčů.
Stejně jako
většina textů ve Směšných láskách je i povídka Já, truchlivý Bůh brilantním
miniaturním dramatem intimních lidských vztahů. Většina těchto povídek
je založena na hořkosladkých anekdotách, které pojednávají o sexuálních
vztazích dvou nebo tří postav. Kundera se domnívá, že pohled na lidi
prizmatem erotických vztahů odhaluje mnohé o lidské povaze. Znovu tak
zpracovává antické donchuánské téma. Moderní Don Juan však již nedobývá
ženy. Jen je nudně sbírá, protože to vyžaduje dobová konvence.
Hra
Jakub a jeho pán (poprvé vyšla ve francouzském překladu v roce 1981,
v českém originále poprvé v Brně v roce 1992) byla napsána v Praze
v roce 1971, po invazi vojsk Varšavské smlouvy v srpnu 1968, poté, co se
Kundera stal ve své rodné zemi neosobou, spolu s více než třemi sty
dalšími spisovateli. Invaze vedená Ruskem ukončila v Československu
období liberalizace šedesátých let, které vyvrcholilo několikaměsíční
úplnou svobodou médií na jaře a v létě 1968 a uvrhlo zemi do tvrdého
neostalinistického mrazu. Tento tuhý režim „normalizace“ po roce
1968 trval prakticky nepřetržitě až do rozpadu komunismu
v Československu v listopadu 1989.
Jak autor vysvětluje ve
francouzské předmluvě k dílu z roku 1981, dílo vzniklo z touhy po
západní racionalitě, z ducha pochybností a hravosti a z vědomí
relativity lidských záležitostí. Byla to reakce na vnucování ruské
emocionality Československu, „emocionality, považované za hodnotu, za
kritérium na pravdu“. V roce 1975 byla inscenována v Ústí nad Labem,
aniž by bylo uvedeno Kunderovo jméno jako autora. Od roku 1975 do pádu
komunismu v roce 1989 zde hra úspěšně absolvovala 226 představení.
Kunderovo
zralé dílo je plné výroků, jako je ten výše citovaný. Takové výroky
jsou paradoxy. Jsou pravdivé i nepravdivé zároveň. Kundera jimi vybízí
čtenáře k samostatnému přemýšlení a vyvozování vlastních závěrů. To, že
život je obrovský žert, který je páchán na příslušnících lidského rodu,
je hlavním tématem Kunderova snad nejhlubšího románu Žert (1967).
V Žertu
Kundera poprvé do hloubky rozvinul hlavní téma svého psaní, totiž
upozornění na nemožnost pochopit a ovládnout skutečnost, přičemž tento
skeptický postoj zjevně souvisí s historií Kunderova osobního
rozčarování z komunismu. Žert je výzvou optimistické tezi, kterou
v padesátých letech 20. století v Československu prosazovali komunisté,
kteří věřili, že skutečnost lze ovládnout a kontrolovat intelektem
člověka a že člověk může být strůjcem svého osudu. S typicky
kunderovskou ironií autor poukazuje na to, že optimistická víra
komunistů ve všemocný lidský intelekt, vrchol racionalistického
optimismu osvícenství, přinesla celkovou destrukci, negaci světa.
Většina
západních kritiků původně chápala Žert jako politický román, protest
proti stalinské totalitě. Protest proti stalinismu je však pouze jedním
z mnoha témat románu. Kundera se proti takovému zjednodušenému výkladu
právem ohradil. Poukázal na to, že padesátá léta v Československu ho
jako dějiště románu přitahovala jen proto, „že to byla doba, kdy Dějiny
dělaly dosud neslýchané experimenty s člověkem. Tím prohloubila mé
pochybnosti a obohatila mé chápání člověka a jeho potíží“. Česká kritika
šedesátých let správně chápala Žert jako dílo sondující nejhlubší
podstatu lidské existence.
Téma milování jako nástroje podmanění
se znovu objevuje i v Kunderově hře Dvě uši, dvě svatby (1968, otištěno
v roce 1969 v časopise Divadlo pod původním názvem Ptákovina). Ptákovina
je jedním z děl, které Kundera dnes vyřazuje z kánonu své tvorby jako
nezralé dílo.
Ptákovina je především dílo politické satiry
v tradici východoevropského absurdního dramatu. V tomto ohledu má
poměrně blízko k raným absurdním hrám Václava Havla.
Život je
jinde (v českém originále poprvé vydáno v Torontu 1979, definitivní
francouzský překlad vyšel v Paříži 1975) je románem, jímž se Kundera
vyrovnává s lyrismem i se svou komunistickou minulostí. Milan Kundera
jej začal psát během liberálního Pražského jara 1968 a dokončil jej
v roce 1970, v době první vlny represí po roce 1968 v Československu.
Román je sžíravou, racionální analýzou nezralého, narcistního lyrického
postoje, který je destruktivní ve své impotenci.
V Jakubovi
a jeho pánovi si Kunderovy a Diderotovy postavy vytvořily zábavné příběhy,
protože se chtěly zaštítit před nehostinnou lidskou situací. Život je
jinde je novou variací na toto téma. Podle Kunderova názoru, vyjádřeného
v tomto románu, se lyrické postavy nedokážou vyrovnat s realitou,
a proto si vytvářejí nezávislou realitu, poezii, v níž se pak ukrývají.
Roli reality přebírá umělý znak. V lyrických básních se slova mění ve
věci. V lyrické poezii není třeba uvažovat: jakýkoli lyrický výrok se
stává pravdou. Lyrický básník může říci: „Život je marný jako pláč“,
nebo může říci: „Život je veselý jako smích“ a v obou případech bude mít
pravdu. Výroky se stávají pravdivými díky své kráse.
Lyrika je
často spojována s touhou po radikální revoluci. Lyričtí básníci se ve
své poezii vždy snaží najít lepší svět, než je ten, ve kterém skutečně
žijí. Název Kunderova románu Život je jinde je citátem francouzského
básníka Arthura Rimbauda, který použil André Breton jako poslední větu
svého prvního surrealistického manifestu v roce 1924. Stejný slogan
použili francouzští studenti při svých demonstracích v Paříži v květnu
1968. Lyrici touží po jiném světě. Jsou přesvědčeni, že jej může přinést
radikální revoluce, tvrdí Kundera.
Valčík na rozloučenou (česky
poprvé 1979, definitivní francouzská verze La valse aux adieux, Paříž
1986) využívá formu francouzského vaudevillu. Dokončen v Praze v roce
1972, měl to být Kunderův poslední román, závěť. Jeho původní název zněl
Epilog.
Kundera byl po invazi r. 1968 vyhozen z místa
pedagoga na pražské FAMU. Jeho knihy byly staženy z knihkupectví
a knihoven. Spolu se stovkami dalších spisovatelů měl být vymazán
z českých kulturních dějin. Paradoxně poté, co se stal ne-osobou, zažil
pocit naprosté svobody: poprvé v životě mohl svobodně psát. Věděl, že
jeho díla „v Čechách nikdy nevyjdou a že je žádný cenzor nebude číst“.
Valčík
na rozloučenou je po formální stránce fraška. Kundera naplnil komickou
francouzskou formu vážným, ironickým obsahem. Výsledkem je ohromující
pocit grotesknosti. Román pojednává o nedorozumění ve vztazích pěti
různých párů. Hlavní postava, trumpetista Klíma, který je hluboce
zamilován do své krásné ženy Kamily, realizuje svou lásku k ní tím, že
spí s jinými ženami a stále se „vrací ke Kamile“. V západočeských
lázních má za sebou krátký sexuální styk s místní zdravotní sestrou.
Zdravotní sestra otěhotněla, pravděpodobně s jiným mužem, ale v „typicky
ženském“, citově špatném případě připisuje těhotenství slavnému
hudebníkovi Klímovi, čímž doufá, že nad ním bude mít kontrolu.
Velká
část románu je věnována Klímově snaze přesvědčit sestru, aby šla na
potrat. Dochází ke komplikované interakci s ostatními postavami. Valčík
na rozloučenou je souborem variací na téma lidského nepochopení.
Události, k nimž dochází, si postavy vykládají nesprávně. Postavy často
přisuzují událostem interpretace, které jsou přesně opačné než jejich
skutečný význam. Mnohá nedorozumění vrcholí téměř náhodným zabitím
těhotné zdravotní sestry. Pachatel vraždy není nikdy odhalen, odjíždí ze
země. Román ukazuje všechna lidská „dramata“ jako marná, nepodstatná
a nepodstatná.
V roce 1975 opouští Milan Kundera se svou ženou
Československo a odchází do Francie. Byl pozván, aby vyučoval na
univerzitě v Rennes. V pozdějších rozhovorech autor přiznal, že odchod
z tísnivé atmosféry okupovaného Československa mu přinesl hlubokou
úlevu. Přesto se na svou rodnou zemi nadále díval z nového,
francouzského úhlu pohledu se směsí láskyplné melancholie.
Odchod
z Československa byl pro Kunderu zlomový. Během pražských let studoval
francouzskou literaturu a kulturu, ale když se ve Francii usadil
natrvalo a získal přímou zkušenost s životem na Západě, mohl ve své
tvorbě srovnávat a porovnávat život na Západě s životem na Východě. Jeho
kritická analýza obou společností byla sžíravá. Trvalo mu šest let, než
dokončil svou první „západní“ knihu. Během prvních let pobytu na Západě
Kundera tvrdil, že už řekl vše, co měl na srdci, a že už žádné další
beletristické dílo nenapíše.
Kniha smíchu a zapomnění (dokončená
v roce 1978, vydaná ve francouzském překladu v roce 1979, v českém
originále v roce 1981) předznamenala novou etapu Kunderovy tvorby.
Zároveň je pokračováním Kunderova útoku na levicové mýty jeho mládí.
Z tohoto pohledu Kniha smíchu a zapomnění znovu vyzdvihuje některá
témata zpracovaná v Žertu a v románu Život je jinde, nyní ze západního úhlu
pohledu.
Východiskem Kunderových románů je hrstka klíčových
pojmů. V knize Kniha smíchu a zapomnění jsou to zapomnění, smích,
andělé, lítost, hranice. Je zde několik dějových linií, jejichž postavy
se nikdy nepotkají. Vyprávění spolu souvisejí pouze tím, že jsou
variacemi téhož souboru pojmů.
Možná typicky pro někoho, kdo byl
nucen opustit rodnou zemi, je hlavním tématem díla boj proti zapomnění.
Toto téma je přítomné ve všech kapitolách románu a je zkoumáno z mnoha
osobních i společenských hledisek.
V roce 1978 se Milan Kundera
s manželkou přestěhoval do Paříže, kde vyučoval na Ecole des Hautes
Etudes. Právě v Paříži v roce 1982 Kundera dokončil román Nesnesitelná
lehkost bytí (česky poprvé vyšel v Torontu 1985, definitivní francouzské
vydání 1987), své nejpopulárnější dílo u západních čtenářů i kritiků.
Zejména díky tomuto románu se Milan Kundera stal mezinárodně známým
autorem, zejména poté, co jej v roce 1988 zfilmoval režisér Philip
Kaufman. Kundera však s filmem nebyl spokojen. Ani tento film, ani
filmová verze Žertu Jaromila Jireše, natočená v Československu v roce
1968, nijak nevystihují složitou, polyfonní strukturu Kunderových
románů. Kunderovi se však Jirešova verze Žertu líbila. Někteří čeští
kritici se domnívají, že nejlepším filmem, který kdy byl natočen podle
díla Milana Kundery, je Nikdo se nebude smát, český film z roku 1969,
který podle povídky ze Směšných lásek natočil režisér Antonín Kachlík.
Přestože
mnohé z Kunderových častých vtipů jsou plné nadhledu, některé z nich ne
vždy vyznívají pravdivě. Může jít o záměrnou provokaci. Alfred Thomas
upozornil, že hlas vypravěče v Kunderových románech je třeba považovat
za jeden z mnoha hlasů v polyfonii názorů, které soupeří o čtenářovu
pozornost. Události románu se často vymykají úzkým interpretacím, které vypravěč nabízí.
I v
románu Nesnesitelná lehkost bytí Kundera využívá principu hravosti
a variability jako nástroje k prozkoumání věcí ze všech stran. Vypráví
příběhy dvou párů, Tomáše a Terezy a Sabiny a Franze. Autor opět
srovnává a konfrontuje řadu hlavních témat svého díla. Nesnesitelná
lehkost bytí zkoumá Nietzscheho mýtus o věčném návratu člověka.
Kundera se
soustřeďuje na skutečnost, že člověk žije jen jednou. Einmal ist keinmal.
Člověk má vědomí a rozum, ale jeho život je neopakovatelný. Proto
člověk nemůže napravit své chyby. Toto poznání je v autorově mysli
zřejmě stále spojeno s jeho snahou prožít zkušenost z komunistického
mládí. Protože život je neopakovatelný, zažíváme závratnou lehkost,
naprostou absenci odpovědnosti.
Román Nesmrtelnost (poprvé vyšel
francouzsky v roce 1990, česky v roce 1993) ještě reflektuje Kunderovu
středoevropskou zkušenost, ale spíše nepřímo. Nesmrtelnost je
z Kunderových románů nejfrancouzštější. Autor vytvořil nejdokonalejší
verzi vlastního, specifického žánru románu podle vzorů z klasicismu:
„román jako debata“, jehož postavy jsou personifikací myšlenek a jehož
vypravěč volně přerušuje děj a uvažuje o něm ve prospěch čtenáře.
Diskurzivní pasáže jsou v Nesmrtelnosti častější než v Kunderově
dřívější tvorbě, přesto si kniha zachovává charakter polyfonního
fikčního vyprávění. Není to sbírka literárních esejů.
V Nesmrtelnosti
nejsou žádní čeští hrdinové. Postavy jsou francouzské. Dílo je kritikou
naší civilizace ke konci dvacátého století, která vychází z konkrétních
zkušeností života ve Francii. Tato konkrétní zkušenost je osvětlena
srovnáním s relevantními událostmi z evropských kulturních dějin.
Nesmrtelnost je tedy především evropský román s francouzským podtextem.
Jednou
z hlavních výtek, kterou Kundera vznášel proti současnému světu, je jeho
tendence redukovat vše na povrchní, snadno stravitelné zjednodušení.
Proto záměrně psal své romány tak, aby se nedaly snadno shrnout.
Podle něj je totiž nejtypičtějším rysem životaschopného současného
románu to, že jeho „příběh“ nelze převyprávět několika větami. Kundera
záměrně vytvářel komplikovanou strukturu, mozaiku událostí, v níž jsou
témata a motivy z různých částí románu propojeny ve složité, nejisté
rovnováze. Stejně jako v jeho předchozích románech jsou vyprávění
a postavy rozvíjeny tak, aby bylo možné analyzovat určitá vybraná témata
z mnoha různých úhlů. Výběr těchto témat je stále determinován
především Kunderovou traumatickou zkušeností z východní Evropy a obdobím
jeho adaptace na život na Západě, které ho přimělo srovnávat kulturní
rozdíly a podobnosti v obou částech evropského kontinentu.
Dalším
významným tématem Nesmrtelnosti je vytváření falešných obrazů.
Ideologie jako komunismus nebo nacismus již nepředstavují hrozbu.
Skutečnou hrozbu nyní představuje „imagologie“, tedy média a reklama.
„Imagologové“ vytvářejí systémy ideálů a antiideálů, které mají lidé
bezmyšlenkovitě následovat, čímž se ničí realita. Hrdinka Agnes neúspěšně bojuje proti
umrtvujícím tlakům. Další postavou vzdorující „Diabolu“, tj. monstru
moderního světa, je groteskní přítel fiktivního vypravěče, profesor
Avenarius, který při svých výpadech do nočních ulic Paříže propichuje
pneumatiky zaparkovaných aut jako gesto nenávisti namířené proti
destruktivitě moderní civilizace.
Identita (L'Identité, 1998) je
stručným románem, který Kundera napsal ve francouzštině, a je
další ukázkou Kunderova dokonalého umění. Dílo je milostným příběhem;
v jistém smyslu jej lze snad považovat za sofistikovanou variaci na
Kunderovy povídky ve Směšných láskách, zejména na Falešný autostop.
I zde je vztah dvou milenců (tentokrát dvojice středního věku) vystaven
zkoušce, která se zpočátku jeví jako nevinná, byť manipulativní hra.
Hrdinka příběhu Chantal si stěžuje, že „se na ni muži už nedívají“,
a tak jí její milenec Jean-Marc začne posílat anonymní milostné dopisy.
Hra, kterou si muž a žena vykládají rozdílně, vede k nedorozumění, které
málem rozbije jejich vztah. Následovala by katastrofa, kdyby se Kundera
nevyhnul tak jednoznačnému závěru: ke konci hravého, byť vážného díla,
které je opět strukturováno jako hudební skladba, autor trvá na tom, že
se příběh v určitém nepostřehnutelném okamžiku stal snem - a jeho
snovost k této nejednoznačné interpretaci jistě vybízí. Místo tragédie
tak dílo zůstává v rovině varování: Identita je poctou hodnotě
autentického milostného pouta v nepřátelském a primitivním současném
světě. Román Nevědění (2000) je meditace o nostalgii, paměti a možnosti
návratu domů.
V roce 2008 obvinil týdeník Respekt Milana Kunderu
z udání českého letce pracujícího před více než padesáti lety pro
americkou rozvědku. Kundera tehdy prolomil své dlouholeté mlčení a ČTK
poslal zuřivé dementi, v němž uvedl, že je „naprosto ohromen“, a obvinění
označil za „atentát na autora“. V otevřeném dopise podepsaném Rothem,
Salmanem Rushdiem, JM Coetzeem a dalšími významnými spisovateli se
uvádí, že navzdory tvrzení Respektu, který obvinění zveřejnil, „svědecká
výpověď významného pražského vědce [Kunderu] očišťuje od jakékoli viny.
Tisk příliš často šířil tuto pomlouvačnou fámu, aniž by se postaral
o zveřejnění důkazů, které ji vyvracejí“.
Poslední Kunderův
stručný román La festa dell'insignificanza (Slavnost bezvýznamnosti)
vyšel v italském překladu v roce 2013. Když vyšel v angličtině,
recenzenti nepsali o něm shodné recenze - někteří chválili jeho břitký
elegantní humor, jiní soudili, že tento text je jen „sérií ústupů do
pouhé chytrosti“.
Po čtyřiceti letech odloučení, kromě krátkých
a nenápadných návštěv vlasti, bylo Kunderovi a jeho ženě Věře v roce
2019 konečně vráceno české občanství, rok poté, co se setkali s českým
premiérem Andrejem Babišem, který setkání označil za „velkou čest“.
O rok později předal velvyslanec České republiky ve Francii Petr Drulák
Kunderovi osvědčení o občanství a označil ho za „velmi důležité
symbolické gesto, symbolický návrat největšího českého spisovatele do
České republiky“. Kundera byl podle něj „v dobré náladě, jen převzal
dokument a poděkoval“.
5745
Diskuse